San Francisco noirové

Přikládáme několik fotek z naší návštěvy San Francisca, při které jsme nemohli vynechat významné noirové lokace.

Pevnost Fort Point (dějiště mj. noiru The Man Who Cheated Himself, o kterém jsme psali nedávno)

Fort Point focený z Golden Gate Bridge

Jedna z uliček v centru je pojmenována po Dashiellu Hammettovi

Nedaleko od ní se nachází místo, kde byl zavražděn Miles Archer, kolega Sama Spadea z Maltézského sokola :-) 

Jedná se o typickou zadní uličku, známou z nespočtu klasických filmů noir

Přibližné místo vraždy na Burritt Street označuje plaketa

Coit Tower tyčící se na Telegraph Hillu. Věž je známá i z Vertiga. O Hitchcockově San Franciscu ale napíšeme zase někdy příště (a patrně někam jinam...sledujte 25fps). 

Po cestě z LA do San Francisca si nazapomeňte udělat krátkou zastávku v Salinas (rodišti Johna Steinbecka), kde se Bogie věnuje grafickému designu. Vzali jsme si vizitku.

Zájemcům doporučujeme knížku San Francisco Noir od Nathaniela Riche, který poutavě píše o sanfranciských lokacích v noirech a neonoirech od roku 1940 do současnosti. 

P.S.: V hostelu, kde jsme byli ubytovaní, jsme narazili na člověka, jehož tetička dělala služebnou Sydneymu Greenstreetovi (Maltézský sokol apod.). Tak blízko noirové celebritě jsme ještě nebyli!

P.S.2: Zájemci o naše bližší putování po SF klikají sem.

The Man Who Cheated Himself (1950)

The Man Who Cheated Himself
USA, 1950, 80 min.

Mužem z názvu tohoto skromného noiru je policejní poručík Ed Cullen (Lee J. Cobb), který je milostně zapletený s nešťastně vdanou femme fatale Lois (Jane Wyatt). Ta své partnerské problémy vyřeší svérázným způsobem - pojme podezření, že ji chce manžel zavraždit, a tak jej (zdánlivě v sebeobraně) zabije jako první. Ed chce své milé pomoci, a proto začne pečlivě zahlazovat stopy - odveze tělo pryč z domu, zbaví se vražedné zbraně... Jenže celý případ vyšetřuje jeho mladší bratr, snaživý nováček u policie Andy (John Dall). Konfrontace obou mužů na sebe nenechá dlouho čekat. 

Je to právě vztah Eda a Andyho, který je na snímku Felixe E. Feista nejzajímavější. Zatímco v úvodu má navrch zkušený policejní harcovník Ed, jenž bratra neustále poučuje, postupně se pozice obrací: z Eda se stává pronásledovaný a Andy sbírá zkušenosti a po krůčcích směřuje k vyřešení celého případu. Vševědoucí narace střídavě ukazuje počínání obou mužů (Andy odhalí novou stopu, mezitím se Ed pokouší svůj a Loisin zločin zahladit), aby tak divák mohl s napětím očekávat finální konfrontaci.

Plákat říká: for a woman like this... a man would go all the way. Bohužel právě ženská postava je nejslabším článkem jinak solidního noiru

K té však nakonec tak úplně nedochází. Na útěku před policií se Ed a Lois ukryjí ve Fort Pointu - pevnosti přímo u Golden Gate Bridge v San Franciscu. A právě tam se projeví komplikovanost vztahu obou bratrů. Andy má šanci Eda dopadnout, ale stále velmi silné pouto mezi nimi mu to nedovolí. Více z děje prozrazovat nebudu, a tak pouze dodám, že právě sekvence odehrávající se ve Fort Pointu je rozhodně nejpůsobivější v celém filmu. 

Naopak nejslabším článkem je postava Lois. V úvodu jsem ji označil za femme fatale, ale pravda je, že těm nejpamátnějším noirovým "osudovým ženám" nesahá ani po kotníky. Zčásti to je vina scenáristů, zčásti herecké protagonistky Jane Wyatt: v každém případě ve výsledku je Lois bezkrevná a nezajímavá; její motivace jsou nedůvěryhodné a její charisma nedostatečné. To v důsledku poznamenává i ostatní postavy: jen těžko například dokážeme uvěřit, že by Ed riskoval svou práci a vztah k bratrovi kvůli tak nevýrazné ženě. Přesto vám film doporučím - kvůli pozoruhodně rozehranému bratrskému konfliktu, závěrečné sekvenci (která je ukázkou solidního filmařského řemesla) a hereckým výkonům Lee J. Cobba (mj. V přístavu nebo Dvanáct rozhněvaných mužů) a Johna Dalla (Bart v Gun Crazy, Hitchcockův Provaz).

Režie: Felix E. Feist
Produkce: Jack M. Warner (Jack M. Warner Productions)
Scénář: Seton I. Miller, Philip MacDonald
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Louis Forbes
Výprava: Van Nest Polglase
Střih: David Weisbart
V hlavních rolích: Lee J. Cobb, John Dall, Jane Wyatt, Lisa Howard a další

Distribuce: Twentieth Century Fox
Premiéra: 26. prosince 1950

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

Lovcova noc (1955) & The Night of the Hunter (BFI Classics)

The Night of the Hunter
USA, 1955, 93 min.

Na otázku, kterou z filmových rolí Roberta Mitchuma považujete za nejlepší, by většina z vás by jistě odpověděla, že Harryho Powella z Lovcovy noci. Mitchumem ztvárněná postava psychopatického pastora s rysy Modrovouse je vskutku nezapomenutelná, ale kdybyste měli popsat film samotný (samozřejmě za předpokladu, že jej neznáte zpaměti), jeho dějovou osnovu a zásadní scény, dokázali byste to? 

Ono se toho totiž v Laughtonově snímku až tolik neděje. Mitchumův zvrácený kněz se v podstatě celých devadesát minut snaží z malých sourozenců dostat informaci o tom, kam jejich otec Ben Harper (Peter Graves) ukryl peníze z loupeže, k níž se ze zoufalství uchýlil a za kterou byl nedávno pověšen. A že se snaží urputně.

V rámci expozice jako diváci přihlížíme objevu ženské mrtvoly anonymními dětmi na schodech do sklepa anonymního domu. Kdo má její vraždu na svědomí a co je ona osoba zač, nám tvůrci naznačují v následujících scénách, jimž dominuje kazatel Harry Powell. Že s ním nebude něco v pořádku vyčteme z jeho tetování Love/Hate na prstech rukou. A skutečnost, že volné chvíle tráví v strip klubu, kde si při pohledu na spoře oděnou tanečnici protrhává kapsu orgasmicky se otevírající kudlou (navíc v momentě, kdy jej přichází zatknout policie), mu na věrohodnosti rovněž nepřidává.

Kazatel se právě chystá zabít svou ovečku

Osud ovšem Harrymu přeje - trest, který si musí odsedět za krádež auta (strážci zákona zatím nemají tušení, kam až jeho kriminálnické činy sahají), mu bohatě vynahradí zjištění, že sdílí celu s odsouzencem k smrti, jenž po sobě venku nechal slušnou sumu peněz. Když se tedy Harry po měsíci dostane na svobodu, logicky zamíří do Harperovy domoviny, kde se vychytrale vetře do rodiny jeho manželky Willy (Shelley Winters). Získat si její přízeň je pro něj coby zkušeného lovce osamělých vdov maličkost. Ovšem s důvěrou Harperových dětí už to tak snadné nemá. Přestože mladší Pearl (Sally Jane Bruce) matčina nového manžela zbožňuje, respekt k autoritativnímu bratrovi Johnovi (Billy Chapin) jí nedovoluje prozradit tajemství o tom, kde otec ukryl peníze. 

Trochu jako Tom a Jerry

V postavě Harryho a především díky jejímu ztvárnění Mitchumem se Laughtonovi a jeho spolupracovníkům, kameramanovi Stanleymu Cortezovi a autorovi výpravy Hilyardovi Brownovi, daří solidně budovat až hororovou atmosféru. Mitchum, přestože měl možnost částečně využít šarmu svých typických milovníků-zatracenců, zde hraje postavu natolik odlišnou od všech svých dosavadních rolí, že není divu, že Lovcova noc v jeho filmografii tak vyčnívá. Gary Cooper, kterého Charles Laughton oslovil jako prvního (a jemuž by Harry Powell seděl perfektně), možnost zahrát si morálně prohnilou postavu odmítl ze strachu, že by si zničil reputaci. Mitchum, pověstný drogovými skandály a lhostejným postojem k názorům okolí, na režisérovu nabídku "I'm directing this film and there's a character in it who is a diabolical shit" řekl pouze: "Present." 

Mitchumovi Lovcova noc samozřejmě kariéru nezničila, ale Charles Laugthon se z negativní kritické odezvy svého snímku nikdy pořádně nevzpamatoval a k režii se už nevrátil. Škoda.

Před jedenácti lety v rámci edice BFI Classics vyšla zajímavá monografie filmu od Simona Callowa. Autor v úvodu sorvnává Laughtonův snímek s jeho literární předlohou, románovou prvotinou amerického spisovatele Davise Grubba z roku 1953. Callow zařazuje Grubbův román z období velké hospodářské krize v Ohiu do kontextu americké literatury (Mark Twain, Ernest Hemingway, William Faulkner) a zmiňuje autorovu inspiraci v muži s tetováním Love a Hate na rukou, kterého kdysi zahlédl v baru. Následně zachycuje proces vzniku scénáře, který měl na svědomí básník, romanopisec a filmový kritik James Agee, scenárista Hustonovy Africké královny (Agee měl závažné problémy s alkoholem a zemřel pouhé čtyři měsíce před premiérou Lovcovy noci). Callow reflektuje změny oproti románu a píše, že většina dialogů byla převzata z knihy, případně je parafrázovala. Rovněž konstatuje, že se tvůrcům nepodařilo přenést na knize tolik ceněné vnitřní monology malého Johna.

Simon Callow tedy reflektuje fázi preprodukce (dotýká se Laughtonovy kariéry u filmu) a obsazování rolí (kromě toho, že jako Harryho chtěl Laughton již zmiňovaného Coopera, původně zamýšlel obsadit Jane Darwell (Hrozny hněvu) do role Rachel Cooper; z lásky ke Griffithovým filmů se však nakonec rozhodl pro Lillian Gish). V části zabývající se natáčením Callow přibližuje zajímavé pozadí vzniku zásadních scén a sekvencí (např. zoufalého útěku dětí po řece vizualizovaného v pohádkovém duchu předlohy či záběr s kazatelem na obzoru za ranního svítání - viz foto níže - kterého zahrál lilipután na poníkovi). Od procesu produkce se pak dostává k postprodukci a přijetí snímku publikem, které při preview vůbec nebylo úspěšné. Cituje tehdejší negativní recenze a objasňuje jeho pozdější reputaci.

Děti na útěku pod dohledem okolní fauny.

Harry Powell nikdy nespí.

CALLOW, Simon. The Night of the Hunter. London: British Film Institute, 2000.

Režie: Charles Laughton
Produkce: Paul Gregory (Paul Gregory Productions)
Scénář: James Agee podle románu Davise Grubba
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: Walter Schumann
Střih: Robert Golden
Hrají: Robert Mitchum, Shelley Winters, Lillian Gish, Billy Chapin, Sally Jane Bruce a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. července 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Čistá čtvrť (2011)

Cleantown
ČR, 2011, 7 min.

Že by v Česku mohl vzniknout povedený celovečerní (a tentokrát vážně míněný) retro-noir a že by jej ideálně mohl režírovat Radim Špaček, dokazuje jeho krátká noirová hříčka o tom, že kvůli třídění odpadu vážně nemusíte projít půlku čtvrti, která vznikla v rámci projektu SamoSebou.cz, o němž jsme se již párkrát zmiňovali (zde a zde). Páni producenti, uvažujte o tom.

Ale zpět k filmu. Cleantown nebo-li Čistá čtvrť na prostoru několika minut sehrává typickou noirovou zápletku - samotářský cynický detektiv (Tomáš Měcháček), jehož předobraz v Philu Marlowovi nemusíme luštit dlouho, je konfrontován s atraktivní blondýnou (Barbora Milotová), která má pro něj případ - dokázat, že její sestra (dvojče), která čelí obvinění z vraždy mocného továrníka Jonese, je nevinná. 

"Obvykle nebejvám sentimentální, ale když se objevila ve dveřích, něco se ve mně pohnulo," uvádí nás trefně znějící voiceover hlavního hrdiny do příběhu. Čas na nějaký ten románek mezi detektivem a jeho zákaznicí na prostoru pár minut filmu samozřejmě není, nicméně z Měcháčkova výrazu je jeho zaujetí noblesní dámou zřejmé. Stejně tak povytažení sukně nad kolena ze strany Milotové mluví za vše - pro očištění jména své sestry je jako správná femme fatale ochotná udělat vše.

Jestli něco dodává Čísté čtvrti nadsazenost, pak je to bezpochyby užitý dabing. Běžně ho rádi nemáme, ale tady funguje skvěle. Nápad, aby zkušení dabéři Zdeněk Hruška a Stanislava Jachnická propůjčili hlasy ústřední dvojici, filmu dodal punc archaičnosti, bez níž by retro zkrátka nebylo retrem. Úvodní vražda a následný soudní proces prostřednictvím novinových titulků, benátské rolety vrhající stín na popíjejícího a pokuřujícího detektiva či jeho stylový zapalovač ve tvaru pistole jsou detaily, které se cení. Stejně jako závěrečná chandlerovská pointa.

Film je ke zhlédnutí zde.

Režie: Radim Špaček
Produkce: Vratislav Šlajer
Scénář: Štefan Titka
Kamera: Martin Štrba
Architekt: Nora Sopková
Hudba: Petr Šoupa
Střih: Zdeněk Marek
Hrají: Tomáš Měcháček (dabing: Zdeněk Hruška) a Barbora Milotová (dabing: Stanislava Jachnická), Tomáš Fryč, Bianka Brenišínová, Jana-Prášková-Pavlová

Premiéra: 17. 10. 2011

Odkazy
CSFD

Gilda (BFI Classics)

Kdybyste měli jmenovat nejzásadnější z klasických filmů noir, určitě by mezi nimi nechyběla Gilda (1946) Charlese Vidora. Ta nescházela ani na seznamu edice BFI Classics. Pod drobnohled si ji v loňském roce vzal Melvyn Stokes, který vyučuje historii filmu a americké dějiny na University College London a který je mimo jiné autorem knihy Griffith's 'The Birth of a Nation': A History of 'the Most Controversial Motion Picture of All Time' (2007).

Ve své publikaci se Stokes v první řadě pokouší objasnit, proč měla Gilda tak velký vliv na ostatní filmaře a filmové badatele (jak v úvodu podotýká, za posledních čtyřicet let vznikl o Vidorově snímku nespočet studií). Z velké míry proto přibližuje kontext, ve kterém byla Gilda natočena, neboť film jako takový chápe jako produkt specifické doby. 

Stokes studii otevírá zajímavým (leč samozřejmě ne objevným) postřehem, že postavu, která filmu propůjčila své jméno, spatříme až více než čtvrt hodiny po jeho začátku. A že Macreadyho věta "Gilda, are you decent?", která ji uvede na plátno, předznamenává ústřední otázku, která je s její postavou spjata. Autor v úvodu rovněž poukazuje na paralely s Curtizovou Casablancou (1942) a fakt, že Gilda byla vnímána jako odpověď Columbie na hit studia Warner Brothers - se zásadním rozdílem, že v Gildě nejsou postavy tolik ušlechtilé, respektive jsou přímo amorální. (str. 11)

Samozřejmě nešlo obejít tolik diskutovanou otázku homoerotismusu ve Vidorově filmu - Stokes několikrát odkazuje na studie Richarda Dyera a zmiňuje vyjádření Glenna Forda v jenom z rozhovorů ze v 70. let, kdy přiznal, že s Georgem Macreadym věděli, že budou hrát homosexuály. Na dalších stranách Stokes sleduje kritické přijetí snímku a jeho intertextuální citace ve filmech jiných režisérů (všichni například pamatujeme na Vykoupení z věznice Shawshank).

V druhé kapitole nazvané "Making Gilda" reflektuje proces obsazování rolí a vyjádření Production Code Administration (zajímavé jsou ukázky cenzurních zásahů do písně "Put the blame on Mame", která musela být oproti původní verzi značně upravena). Kapitola "Rita Hayworh as Gilda" shrnuje hereckou kariéru Rity Hayworth, její styl herectví a práci na roli (její nejlepší záběr byl údajně druhý, maximálně třetí) a rovněž se letmo věnuje jejímu osobnímu životu (v době natáčení procházela těžkým obdobím - nedávno se stala matkou a zároveň se rozcházela s Orsonem Wellesem). Z citací dobových kritických ohlasů, které k snímku až na výkon Hayworth nebyly příliš příznivé, jasně vyplývá, že úspěch Gildy stál právě a jen na ní. Stokes podrobuje hereččinu nejslavnější postavu, jejímuž stínu nikdy neunikla, analýze a zevrubně, záběr po záběru, rozebírá její "striptýzovou" scénu.

"Men went to bed with Gilda and woke up with me." 

(Rita Hayworth)

Poslední tři kapitoly náleží detailní analýze filmu (za obrazové přílohy krásných a velice dobře zvolených screenshotů), jeho interpretaci a přiblížení kontextu doby, ve kterém byl uváděn do kin.

Dobrá zpráva je, že necelých sto deset stran textu zvládnete přečíst za jedno odpoledne (či večer), aniž byste si předem museli snímek oživit v paměti další projekcí. Ostatně, kdo by si nepamatoval Gildu?

STOKES, Melvyn. Gilda. London: British Film Institute, 2010. s. 122.

Second Chance (1953)

Second Chance
USA, 1953, 79 min.

Second Chance vznikl jako odpověď Howarda Hughese na tehdejší krátkou vlnu 3D snímků z počátku padesátých let, které měly nalákat diváky od televizí zpět do kin. Nebýt skutečnosti, že se jednalo o první stereoskopický snímek studia RKO a faktu, že v něm hrál Robert Mitchum, pravděpodobně by upadl v totální zapomnění. A právem.

Dobové ohlasy na snímek režírovaný Rudolphem Maté totiž byly pozitivní jen co se 3D techniky týkalo. Pokud se na Second Chance (který dnes ve 3D již samozřejmě neseženete) podíváte, sami uznáte, že na něm není co obdivovat. Jeho zápletka je totiž dost banální stejně jako se nejasné a nevěrohodné zdají motivace všech ústředních postav.

Ve zkratce jde o to, že Američanka Clare Sinclair (Linda Darnell) se v nejmenované zemi v Latinské Americe (ve které snadno rozpoznáte Mexiko, kde se natáčelo) pokouší utéct před svým bývalým milencem, gangsterem Vicem Spilatem, přitom se zamiluje do amerického boxera Russe Lambera (Robert Mitchum) a on samozřejmě do ní, nicméně v cestě jim stojí Vicův psychopatický posluhovač Cappy Gordon (Jack Palance), který je Clare posedlý a nejradši by si ji nechal celou pro sebe. 

Prekérní situace, ve které se zamilovaná hrdinka, nucená vzdát se své lásky, ocitá, kulminuje v závěrečné sekvenci na lanovce, jediné cestě do izolované vesnice v horách, kde se naši hrdinové během jedné noci intimně sblížili (která by odolala Mitchumovi, že). Sledovat souboje romantického Mitchuma a vyšinutého Palance v kabině, která se každou chvíli díky prasknutému lanu zřítí, muselo být v třiapadesátém na plátně v Americe nepochybně jiné kafe, než dnes ve 2D na displeji počítače. Nutno ovšem podotknout, že ona rivalita mezi těmito výtečnými herci funguje prvotřídně i dnes. Rozhodně více než chemie mezi ústředním romantickým párem (Darnell, v té době bojující se zanedbatelnou nadváhou, byla vedle Mitchuma prostě málo křehká).

I přesto, že na lepší noir narazíte bez dlouhého hledání, vám Second Chance doporučím. Už jenom proto, že u oné závěrečné sekvence, kdy Mitchum všechny hrdinsky zachraňuje, se minimálně pobavíte. A nalákat vás můžu třeba i sekvencí jeho souboje v ringu na přiložené ukázce.

Režie: Rudolph Maté
Produkce: Sam Wiesenthal, Howard Hughes (RKO)
Scénář: Oscar Millard a Sydney Boehm
Kamera: William E. Snyder
Hudba: Roy Webb
Střih: Robert Ford
Hrají: Robert Mitchum, Linda Darnell, Jack Palance, Dan Seymour a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 18. července 1953

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Angel Face (1952)

Angel Face
USA, 1952, 92 min.

Jean Simmons jako psychicky vyšinutá femme fatale postihnutá Elektřiným komplexem a Robert Mitchum v (pro něj) typické roli přelétavého milovníka a neúnavného cynika, co žije jen pro ten dnešní den, v pozdním noiru tyranského perfekcionisty Otty Premingera, který opět ždímá své oblíbené téma sexuální posedlosti.

You're a pretty nice guy.. for a girl. 

(Robert Mitchum)

Dvacetiletá Britka Diane (Jean Simmons), jedináček ze zbohatlické rodiny, naplňuje dny svého poněkud prázdného života na úpatí Beverly Hills plány, jak se zbavit nenáviděné nevlastní matky Catherine (Barbara O'Neil), se kterou se musí dělit o přízeň milované otce, spisovatele uprostřed tvůrčí krize (značně zestárlý Herbert Marshall). Při jednom z jejích nenápadných vražedných pokusů, kdy se macechu pokusí otrávit plynem, se v jejich honosném sídle osudově nachomýtne řidič sanitky Frank (Robert Mitchum). A psychicky narušené dítko s andělskou tváří Jean Simmons se nemusí příliš snažit, aby upoutalo jeho pozornost a způsobilo zemětřesení v jeho vztahu se zdravotní sestrou Mary (Mona Freeman).

Když Diane nemůže mít sama pro sebe otce, zkouší si usilovně uzurpovat Franka, který se jejím svodům díky povaze nestálého záletníka příliš nebrání. Nutno ovšem podotkout, že v hlavě to má Mitchumův hrdina srovnané - rozhodně není naivním hlupákem, který by jen tak naletěl dekoltu a přeslazeným řečičkám zazobané slečinky. Prohnilost Diane a její nekalé myšlenky na smrt Catherine prokoukne brzo, to jen ten osud mu nepřeje a postaví ho do role nespravedlivě obviněného muže ze zločinu, který ve skutečnosti nespáchal.

Zbavit se chladnokrevně nevlastní matky se totiž Diane nakonec podaří, nicméně společně s ní nečekaně umírá i její milovaný otec. A byť se zdá, že nešťastný sirotek nemá v plánu svalit vinu za jejich smrt na nevinného Franka, okresní prokurátoři to vidí jinak. Všechny důkazy nasvědčují tomu, že Frank a Diane měli hned několik motivů k tomu zbavit se dívčiných rodičů.

Ačkoli Premingerova Angel Face byla prvním společným filmem Jean Simmons a Roberta Mitchuma, který byl uveden do kin, fakticky se jednalo již o jejich druhou spolupráci. Poprvé totiž vytvořili ústřední pár v nepříliš divácky úspěšném snímku She Couldn't Say No, jenž se do distribuce dostal až s dvouletým zpožděním v roce 1954. Jean Simmons byla v roli psychicky labilní mrchy, která promyšleně manipuluje se svým okolím, a přitom se tváří jako nejnevinnější stvoření na světě, obsazena proti typu. Tato sázka však Hughesovi vyšla - ve svém výkonu je natolik přesvědčivá, že z jejího nemocně prázdného pohledu až mrazí a její závěrečné (sebe)vražedné gesto je zcela uvěřitelné.

Konflikty, které si oba herci (a celý štáb) během natáčení "užívali" s Premingerem, jsou dnes pověstné. Především v souvislosti s fackou, kterou Frank v úvodu probouzí z hysterie Diane poté, co se dívka dozví, že nevlastní matka její vražedný pokus přežila (viz video výše). Preminger totiž neustále nebyl spokojen se sílou Mitchumova úderu a donekonečna jej nutil scénu opakovat až Mitchumovi došla trpělivost a vrazil jednu Premingerovi, čímž si téměř vysloužil vyhazov. Protentokrát se jejich spory ještě urovnaly a herec u produkce zůstal, nicméně napodruhé, při natáčení snímku Rosebud (1975) už Preminger s Mitchumem, který měl závažné problémy s pitím, nedokázal najít společnou notu a nechal jej nahradit Peterem O'Toolem.

Režie: Otto Preminger
Produkce: Otto Preminger (Howard Hughes Productions)
Scénář: Frank Nugent a Oscar Millard; podle nepublikované povídky Chester Erskine
Kamera: Harry Stradling
Hudba: Dmitri Tiomkin
Střih: Frederic Knudtson
Hrají: Jean Simmons, Robert Mitchum, Mona Freeman, Herbert Marshall, Leon Ames, Barbara O'Neil a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 2. února 1953

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Obrazem z Walk of Fame

Při našich současných toulkách Kalifornií jsme se včera vydali na Hollywood Blvd. O noirové úlovky z tamní Walk of Fame se s vámi prostě musíme podělit. 

A na závěr místo, které dalo název jednomu z noirů: Union Station.

Pro zájemce jsou další fotky z Hollywood Blvd. k nalezení zde.

The Locket (1947)

The Locket
USA, 1947, 86 min.

Hitchcockova Marnie rozhodně nebyla první filmovou kleptomankou. Do duše traumatickým zážitkem z dětství zatížené krasavice, která kouzlem osobnosti a líbezným, nevinným úsměvem obalamutí nejednoho muže, se o necelých dvacet let předtím pokusil nahlédnout jeden z nekorunovaných králů béčkových produkcí John Brahm (pravděpodobně jste o něm již slyšeli ve spojitosti s noiry Hangover Square (1945) a The Brasher Doubloon (1947)). A jeho pokus rozhodně nebyl z těch, které by nestály za zmínku. 

Jestli se vám The Locket (1947) kvůli něčemu nesmazatelně vryje do paměti, tak především zajímavou narativní strukturou, neboť jeho příběh je zprostředkován skrze trojitou retrospektivu. A ona retrospektiva v retrospektivě, která je součástí další retrospektivy, vám rozhodně jen tak nedovolí vypnout mozek. Jednoduše byste se totiž mohli ztratit v ději.

Syžet snímku začíná ve svatební den Johna (Gene Raymond) a Nancy (Laraine Day). Chvíli před obřadem Johna navštíví doktor Blair (Brian Aherne), aby ho před jeho nastávající ženou varoval a sňatek mu vymluvil. Dle jeho slov je Nancy, která byla nějakou dobu jeho ženou, nenapravitelná lhářka, zlodějka a navíc - vražedkyně. A tak začíná první retrospektiva, v níž se dozvídáme o minulosti jejich vztahu a jejíž součástí je další vzpomínka, tentokrát zhrzeného milence Nancy, malíře Normana (Robert Mitchum), který se předtím obdobně marně snažil varovat doktora Blaira. Součástí jeho vyprávění je pak vzpomínka samotné Nancy na onen traumatický zážitek z dětství, díky kterému trpí nutkavou obsesí krást drahé šperky.

Laraine Day je v roli notorické lhářky natolik přesvědčivá, že občas váháte nad tím, zda má opravdu dvě tváře. I když není zcela čistokrevnou femme fatale, své mužské protějšky ničí jako na běžícím páse. Postava Roberta Mitchuma tak ne náhodou opět končí smrtí (jak je tomu v jeho filmografii často).

S pozoruhodnou narativní strukturou jde ruku v ruce i zajímavý vizuál, pod kterým je podepsán nám tolik známý Nicholas Musuraca (mimochodem - s Mitchumem se potkal například u noirů Pryč od minulosti a Where Danger Lives či noirového westernu Blood on the Moon) a jehož zásluhou si tento Brahmův psychologický noir z hlavy taktéž jen tak nevymažete.

Režie: John Brahm
Produkce: Jack J. Gross (RKO)
Scénář: Sheridan Gibney
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: J. R. Whittredge
Výprava: Albert D'Agostino, Alfred Herman
V hlavních rolích: Laraine Day, Brian Aherne, Robert Mitchum, Gene Raymond a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 19. března 1947

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Z natáčení Špačkova noiru

Ve dnech 20. a 21. září probíhalo natáčení noirové epizody v rámci projektu SamoSebou.cz, o kterém jsme nedávno psali zde. Kraťas v režii Radima Špačka ponese pěkný intertextuální název Čistá čtvrť (Cleantown) a na výše uvedených webových stránkách bude mít premiéru v pondělí 17. října. Zatímco si toto datum budete poznamenávat do diářů, můžete si prohlédnout fotky z natáčení, které probíhalo v lokalitách centra Prahy - konkrétně v Klimentské, Bavářské a Vítkově ulici a na Senovážném náměstí.