Rok se s rokem sešel...

...a je tu opět 20. říjen, den, kdy náš blog slaví narozeniny. Letos už třetí! Takže mu do dalších 365 dní zase přejeme všechno nej a doufáme, že jeho texty vás budou i nadále těšit a obohacovat.

Za FNB zdraví
Mejla & Bebáček (& Bogie se sokolem)

"Film Noir!" v Deutsches Filmmuseum

Udělat si během (babího) léta výlet do Frankfurtu nad Mohanem se noirovým fanouškům skutečně vyplatilo. Od konce června do uplynulého říjnového víkendu byla totiž v tamním Deutsches Filmmuseum k vidění pozoruhodná a pro řadu laiků bezesporu inspirativní výstava s názvem Film Noir! věnovaná námi tolik oblíbené etapě ve filmové historii.

panel před vstupem do expoziční místnosti

Kurátorský záměr představit film noir jako jeden z nejdůležitějších filmových stylů se ukázal jako velmi nápaditý a funkční. Namísto řady panelů popsaných textem, který se v muzeích beztak jen málokomu chce číst od začátku do konce, se ve Frankfurtu rozhodli nechat mluvit za sebe samotné filmy. Dominantami rozlehlé místnosti v třetím patře muzea, kde se film noir se vším všudy na necelé čtyři měsíce zabydlel, se tedy stala projekční plátna, na kterých se promítaly promyšleně seskládané a tematicky koncipované ukázky z desítek noirů. Sledovat jste je mohli zpoza marlowovských stolků s elegantními psacími stroji a stolními lampičkami se zeleným stínítkem, popřípadě z ikonických miniobýváčků s koženými pohovkami a křesílky (pokaždé v jiném barevném provedení, ale vždy s odpovídající dávkou šera).

fotit se sice nesmělo, ale co bychom pro vás neudělali

Jednoduchý, ale přitom efektní design výstavy zaujal okamžitě po vstupu do expoziční místnosti. V řádně potemnělé noirové atmosféře zářily vertikálně rozvěšené dlouhé bílé tkaničky, které účelově evokovaly geometricky přesné stíny benátských rolet. V první části expozice z nich kurátoři dokonce na boční stěně účinně vytvořili panorama noirového města, do jehož činžovních domů funkčně zasadili televizní obrazovky, jež chronologicky v průřezu jednotlivých dekád filmové historie promítaly ukázky ze snímků, které vizuální styl filmu noir ovlivnily nebo se jím posléze nechaly inspirovat (od německého expresionismu a až po Blade Runnera či Sin City).

Další tematické sestřihy představily jednotlivé noirové konvence a postupy - práci kamery, atypické kompozice a svícení, narativní strategie (užití flashbacků, voiceoveru) nebo tradiční prostředí a postavy. Jako doplňkové materiály pak posloužily vystavené originální scénáře, storyboardy, plakáty (anglické i německé) a fotosky. 

vstupní hala muzea

I stálá expozice muzea ovšem stojí za návštěvu (nakonec jsme se k ní další den uchýlili při úprku z rušného knižního veletrhu), zejména její první část zaměřující se na vývoj filmové technologie, kde je ke zhlédnutí a praktickému ozkoušení vystavena řada předchůdců filmové techniky, a kde se snadno přenesete do hravých dětských let. Kromě všech zoetropů, latern magik, kinoskopů atp. si rovněž můžete zahrát před zeleným plátnem nebo si na vlastní kůži vyskoušet různé varianty filmového svícení či práci střihače.

noirová hádanka č. 11 :-)

Ve spodním patře se rovněž nachází kinosál, kde se pravidelně promítá nespočet zajímavých titulů. Takové muzeum bychom zkrátka Němcům mohli jenom závidět a můžeme jen doufat, že se jednou dočká realizace i u nás. Jestli tedy někdy budete mít cestu kolem Frankfurtu, určitě nevynechejte návštěvu městské části Sachsenhausen u jižního břehu řeky Mohan, kde se v těsném sousedství řady dalších muzeí nachází i to filmové.

Více k noirové výstavě v Deutsches Filmmuseum najdete zde.

TOP 10 Michala Šmajdy

Double Indemnity (1944) – ukážkový film noir, ktorému nechýba absolútne nič: inak kladný hrdina uchyľujúci sa k zločinu, vypočítava femme fatale, zápletka s „dokonalým zločinom“, retrospektíva, flashbacky, voice-over, skvelo zahratá vedľajšia figúrka (Robinson), zvrat, ponurá atmosféra (dážď, výrazné tiene žalúzií), osudový tragický koniec. Dokonalé!

Laura (1944) – cynická detektívka, ktorej iróniou sršiace dialógy či monológy by si zaslúžili vytesať do kameňa.

Leave Her to Heaven (1945) – Na tú dobu farebná noirová rarita. Premyslený a napínavý scenár, sýte technicolorové farby a mrazivá Gene Tierney (asi najzlomyseľnejšia femme fatale v dejinách filmu!).

Detour (1945) – kráľ medzi B-čkovými titulmi, ktorý predstavil jedného z najväčších smoliarov strieborného plátna a jednu z najkrajších fatalistických bodiek v rámci tohto čierno-bieleho univerza.

The Big Sleep (1946) – veľmi svojská klasika. Takže prečo? Jednou vetou by sa dalo: lebo božský Bogart, ktorý sa pre rolu Philipa Marlowa priam narodil. Aj keď Hawks ignoroval viaceré noirové postupy a vydal sa vlastnou cestou, dá sa tvrdiť, že tri základné piliere postavil na výbornú, a to štýlových hercov, vyšperkované dialógy a pravú čiernu atmosféru. Film noir je najmä o štýle a Hlboký spánok ním priam prekypuje.

Sorry, Wrong Number (1948) – efektnejšiu a napínavejšiu flashbackovú mozaiku som vo filme noir nevidel.

Sunset Blvd. (1950) – počin zásadný aj mimo noirového teritória (funguje ako kritika Hollywoodu či film o filme), no z „čiernych“ komponentov jednoznačne vyhráva skvostný voice-over. Štipľavý a trefný.

In a Lonely Place (1950) – najlepší noirový kúsok od Nicholasa Raya. Snímke vládne Bogart, ktorý sa predstavuje v úplne inej polohe, než ho poznáme. Žiaden ironický klaďas, ktorý je nad vecou a má vždy eso v rukáve. Jeho Dixon je hrubej, násilníckej povahy a čo je dôležité: nejednoznačný. Potešil najmä psychologický dôraz na túto postavu.

The Big Heat (1953) – noirová cesta pomsty par excellence. Jedna z najnásilnejších noiroviek: násilie síce nie je zobrazené explicitne, no jeho následky cíti divák azda rovnako nepríjemne.

Touch of Evil (1958) – jeden z vrcholov, ktorý nemožno obísť. Alebo, bez Orsona Wellesa to jednoducho nejde.

Ďalších 5 noirov: Mildred Pierce, The Woman in the Window, Strangers on a Train, Pickup on South Street, The Night of the Hunter.

Noirová hádanka (10.)

Soutěž o sborník a akreditaci na festival Cinematik

Přestože účast na poslední soutěži nebyla příliš valná, nezatrpkli jsme a rozhodli jsme se vás na vlnu soutěživosti strhnout podruhé. Tentokrát můžete soutěžit o jednu akreditaci na zářijový filmový festival Cinematik, který se již po sedmé bude konat ve slovenském lázeňském městečku Piešťany a jenž návštěvníkům kromě jiného nabídne sekci zaměřenou na francouzský film noir (více zde).

Stačí do pátku 31. srpna správně odpovědět na tyto dvě otázky:

1. Ve kterých dvou filmech si Jean Gabin zahrál s Linem Venturou?
2. Který renomovaný francouzský režisér měl ambice režírovat filmovou adaptaci románu Auguste Le Bretona Du rififi chez les hommes, jejž nakonec zfilmoval Jules Dassin?

Z odpovědí vylosujeme jednoho výherce, jenž kromě akreditace získá i sborník Poetika zločinu. Francúzský film noir, který letos při festivalu vyjde v Edici Cinematik (a na jehož vzniku se Film Noir Blog podílel).

Odpovědi posílejte na email: jana.bebarova@gmail.com

UPDATE 1/9/2012
Ze čtyřiadvaceti došlých odpovědí jsme dnes ráno vylosovali výherce, kterým je pan Zdeněk Neustupný. Výherci srdečně gratulujeme a všem ostatním děkujeme za účast!

Hugo Haas v České televizi

Na druhou polovinu srpna připravila Česká televize premiérové televizní uvedení dvou amerických snímků Huga Haase - jmenovitě jeho zámořského režijního debutu Pickup (v TV půjde pod názvem knižní předlohy Josefa Kopty Hlídač č. 47) a bolestně osobního dramatu Strange Fascination (v TV jako Podivné okouzlení). První z filmů doplní jedinečný dokument Na návštěvě u Hugo Haase, který byl natočen ve Vídni v rok umělcovy smrti. Pokud byste se chtěli na haasovský televizní miniblok náležitě připravit, možná by vás mohla zajímat tato kniha, na jejímž vzniku jsme se nemalou měrou podíleli a o kterou aktuálně hrajeme v naší soutěži (do zveřejnění výsledků zbývá již jen 5 dnů!).

Pickup (Hlídač č. 47) - neděle 19. 8. - 12.00 - ČT2
Na návštěvě u Hugo Haase - neděle 19. 8. - 13.15 - ČT2
Strange Fascination (Podivné okouzlení) - neděle 26. 8. - 12.10 - ČT2

UPDATE 22/8/2012

Pohled na připravovaný program kanálu ČT2 ukazuje, že cyklus Hugo Haas v Hollywoodu bude pokračovat přinejmenším dvěma dalšími tituly - One Girl's Confession (jako Přiznání jedné dívky) a Bait (Návnada). Přibudou ještě další? Radost kalí jen skutečnost, že Česká televize snímky uvádí v dabovaných verzích...

One Girl's Confession (Přiznání jedné dívky) - neděle 2. 9. - 12.05 - ČT2
Bait (Návnada) - neděle 9. 9. - 12.10 - ČT2

Letní soutěž s Film Noir Blogem... a o ceny!

U příležitosti vydání sborníku Hugo Haas - mezi středoevropskou a americkou kulturou (k dostání zde), na jehož vzniku se FNB zásadním způsobem podílel, jsme si pro vás připravili soutěž o ceny. Stačí správně nebo kreativně (!) odpovědět na následující otázky a můžete získat buď zmiňovanou publikaci (hraje se o jeden výtisk), nebo katalog letošního ročníku festivalu Noir City (dva výtisky).

1. Ve kterých městech se pravidelně koná filmový festival Noir City? (jmenujte alespoň tři)

2. Který z amerických filmů Huga Haase vyšel jako jediný na (oficiálním) DVD?

3. Z jakého filmu pochází tento screenshot?

4. Vymyslete svůj "ideální noir" - napište nám název, herecké obsazení, režiséra a jednovětnou synopsi fiktivního noiru, který by jistě přepsal dějiny.

5. Která tři slova (libovolného slovníhu druhu) podle vás nejlépe vystihují film noir?

Své odpovědi můžete posílat na email Milan.Hain@gmail.com . Soutěž potrvá až do středy 15. srpna 2012, následující den na blogu zveřejníme výherce a jejich odpovědi. Případnou výhru zašleme poštou, případně, pokud to bude jen trochu možné, předáme osobně. Tešíme se na vaši účast!

UPDATE 16/08/2012

Ač jsme se snažili (alespoň si to myslím), účast v soutěži byla slabounká. Došla nám reakce od jednoho jediného soutěžícího! Zklamání však vyvažuje kvalita odpovědí našeho výherce Michala Šmajdy, který se ve vědomostních otázkách ani jednou nemýlil a v těch kreativních zase prokázal skutečnou lásku a oddanost k noiru :) Proto jeho snahu po zásluze odměníme jak knížkou o Haasovi, tak katalogem z Noir City. Srdečně gratulujeme! Cenu předáme na Cinematiku, může být?

A ještě pro pořádek, tady jsou Michalovy odpovědi na 4. a 5. otázku:

4. One Last Case Réžia: Fritz Lang. Hrajú: Humphrey Bogart, Lauren Bacall, Dana Andrews, Robert Mitchum, Richard Conte, Edward G. Robinson, Joan Bennett a Rita Hayworth.
Synopsa: Stárnuci súkromný detektív odchádza zo San Francisca za zaslúženým odpočinkom na zasnežený vidiek, no dobehne ho minulosť – starší, na pohľad uzavretý prípad a on sa musí nielen poriadne obracať, ale aj hlboko zaloviť vo svojej pamäti...

5. Noc, zločin, osud!

The Underworld Story (1950)

The Underworld Story
USA, 1950, 91 min.

Pokud jste viděli Tight Spot (1955) Phila Karlsona, expozice novinářského noiru Cyrila Endfielda vám ihned navodí deja vu: na vylidněných schodech před soudní budovou je neznámými gangstery zabit korunní svědek z ožehavého případu. Odpovědnost za jeho smrt nyní padá na hlavu novináře Mikea Reese (Dan Duryea), jenž o přísně tajeném svědectví oběti u soudu publikoval článek, a který teď logicky dostává padáka. 

The Underwolrd Story (1950)

Tight Spot (1955)

Oportunista Reese, dobře si vědom, že po tomto skandálu jej žádný jiný vydavatel ve městě nezaměstná, se chytá první příležitosti, která se mu naskytne - malé noviny na maloměstě v Nové Anglii hledají společníka. S dravou dychtivostí sobě vlastní se vetře do přízně jejich mladé majitelky Cathy (Gale Storm) a okamžitě skočí po prvním sólokaprovi, jenž pro něj představuje vražda snachy místního novinářského magnáta E. J. Stantona (Herbert Marshall), ze které je obviněna její černošská služebná Molly (Mary Anderson).

Kromě Karlsonova noiru vám při sledování The Underworld Story (1950) rovněž okamžitě naskočí Wilderovo Eso v rukávu (Ace in the Hole, 1951). Dureyův Reese jakoby bezcharakternímu reportérovi Kirka Douglase z oka vypadl. Slabý scénář však jeho chování a charakterový obrat činí značně nemotivovanými - ze senzacechtivého sobce se z Reese najednou stává dobromyslný hrdina, který nastavuje vlastní kůži, jen aby zachránil nevinnou ženu. 

Značně nepřesvědčivě působí i další násilné zvraty: například když Reese po svém vyhazovu navštěvuje gangsterského bose Durhama (Howard Da Silva), očividně zodpovědného za úvodní vraždu korunního svědka, který jej bez sebemenšího zdráhání finančně odměňuje za jeho "službu", a jenž se později v příběhu vrací jako klíčová figura. Fakt, že jako diváci na rozdíl od Reese známe vraha už od počátku (jeho odhalení se jeví naprosto zbytečné), rovněž na atraktivnosti již tak slepeného scénáře příliš nepřidá a herecké osobnosti (Dureya, De Silva, Marhsall) se v něm nutně ztrácí. Pokud tedy hledáte dobrý noir z novinářského prostředí, raději sáhněte po The Big Clock (1948) nebo Scandal Sheet (1952).

Režie: Cyril Endfield
Produkce: Hal E. Chester (FilmCraft Productions)
Scénář: Henry Blankfort, Cyril Endfield podle románu Craiga Rice The Big Story
Kamera: Stanley Cortez
Hudba: David Rose
Střih: Richard Heermance
Hrají: Dan Duryea, Herbert Marshall, Gale Storm, Howard Da Silva, Mary Anderson ad.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 26. července 1950

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Thomas C. Renzi: Screwball Comedy and Film Noir, Unexpected Connections

Anglická verze recenze je dostupná zde / English version of the review is available here 

Spojení filmu noir a komedie může řadě našich čtenářů připadat naprosto absurdní, letošní festival Noir City - s projekcemi snímků Unfaithfully Yours (1948) Prestona Sturgese a The Good Humor Man (1950) podle scénáře Franka Tashlina - ovšem dokázal, že mezi oběma kategoriemi může docházet k zajímavým průnikům. Thomas C. Renzi z Buffalo State College kolem nich dokonce postavil celou publikaci. 

Konkrétně se Renzi věnuje spřízněnosti noiru a screwball komedie, kterou vymezuje lety 1934 a 1954. Ač se oba žánry (a jsme opět u toho - ano, Renzi noir považuje za samostatný žánr) jeví jako naprosto rozdílné, důkladnější analýza odhaluje řadu společných rysů, například přítomnost silných ženských postav (a jejich mužských "obětí"), důraz na cynismus, uplatnění komplikovaných zápletek nebo zasazení do soudobého městského prostředí. 

V první kapitole autor nabízí "pracovní" definice obou žánrů a již při této příležitosti naznačuje, v čem jsou screwball a noir komplementární. V podstatě se dá říci, že noir se má ke screwball komedii jako jin k jangu: pokrývají podobné teritorium, ale přistupují k němu z opačných pozic. Zatímco screwball zdůrazňuje humornost, hravost, lehkost a finální neškodnost, pro noir je centrální atmosféra bezvýchodnosti, úzkosti a fatalismu. Jinak se ale žánry vykazují až překvapivě podobnými tematickými, motivickými a narativními rysy. Patří mezi ně:

- bitva pohlaví

- komplikovaná zápletka

- přítomnost výstředních/bizarních postav

- milostné trojúhelníky

- dualita město vs. venkov

- a dvojsmyslné dialogy (důsledek Produkčního kodexu)

V další části Renzi zasazuje noir i screwball komedii do historického kontextu (který oba žánry - respektive jejich klasické fáze - částečně sdílejí). Zkoumá jejich vztah k Produkčnímu kodexu, hospodářské krizi 30. let, válečnému konfliktu či proměně úlohy ženy v průběhu 40. let a opět dochází ke zjištění, že v mnoha ohledech byly noirové a screwballové snímky formovány shodnými vlivy. Třetí kapitola vymezuje noir a screwball komedii jako samostatné žánry, k čemuž autor využívá teorie Thomase Schatze nebo Wese Gehringa. Ne vždy ovšem jejich aplikace vyznívají zcela účelně a přesvědčivě. Zajímavější je kapitola čtvrtá, v níž Renzi shrnuje, jaké filmové konvence noir a screwball sdílejí. Postupně se věnuje postavám (zejména těm ženským), výstavbě syžetu a ikonografii (labyrint, amnézie apod.), tematickým motivům (osud, vina, posedlost atd.), prostředí (město) a tónu (cynismus).

Poslední a nejrozsáhlejší část knihy pak sestává z komparativních analýz vybraných noirů a screwball komedií. The Lady Eve (1941) je srovnávána s Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947), Příběh z Palm Beach (The Palm Beach Story, 1942) s Gildou (1946), The Whole Town's Talking (1935) s I Wake Up Screaming (1941), The Doctor Takes a Wife (1940) se Sunset Blvd. (1950), Gangsterská nevěsta (Ball of Fire, 1941) se Scarlet Street (1945), Půlnoc (Midnight, 1939) se Secret Fury (1950) a konečně Jeho dívka Pátek (His Girl Friday, 1940) s Road House (1948). Právě závěrečnou kapitolu považuji za nejslabší článek publikace: měla prokázat funkčnost Renziho předchozích úvah, místo toho je ale spíše podlamuje a vyznívá do prázdna. Komparace jsou většinou vedeny pouze přes jeden nebo dva motivy (například Příběh z Palm Beach a Gilda tvoří dvojici proto, že v obou filmech využívá žena své krásy a sex-appealu k manipulaci s muži a oba obsahují ironické závěry), které bychom ale našli v řadě jiných filmů nejrůznějších žánrů. Ze srovnání tak nevyplývá téměř nic zásadního či zajímavého; konfrontace noirů a screwballů vaše vnímání jednotlivých filmů (nebo kategorií, do nichž podle Renziho spadají) žádným způsobem neobohatí. 

Je to škoda, protože půdu si Renzi připravil velice dobře. Zatímco obecněji koncipované kapitoly mohou být inspirativní a plně dostávají názvu knihy (unexpected connections), závěrečných 55 stran vám již nic podnětného nesdělí a nejlépe by bylo je úplně přeskočit.

Do textu je vloženo několik ilustračních fotografií (výhradně fotosek). Kniha dále obsahuje výběrovou filmografii screwball komedií i noirů (ačkoliv jsem přesvědčen, že by se bez obou s přehledem obešla), bibliografii a rejstřík.

RENZI, Thomas C. Screwball Comedy and Film Noir: Unexpected Connections. Jefferson : McFarland & Company, 2012. 231 s.

Noc a město (1992)

Night and the City
USA, 1992, 105 min.

Do té doby, než v roce 1991 režijně debutoval snímkem Předem vinni (Guilty by Suspicion), se Irwin Winkler od poloviny šedesátých let profiloval výhradně jako filmový producent. Stál například za slavnou, na devět Oscarů nominovanou adaptací McCoyova románu Koně se také střílejí (They Shoot Horses, Don't They?) z roku 1969, úspěšnou sérií Rocky nebo za Scorseseho snímky New York, New York (1977), Zuřící býk (Raging Bull, 1980) a Mafiáni (Goodfellas, 1990).  

Právě Scorseseho dvorní herec Robert De Niro s Winklerem spojil síly v retrosnímku Předem vinni situovaném do mccarthyovské éry v Hollywoodu, k němuž původně napsal scénář mccarthismem postižený tvůrce Abraham Polonsky. De Niro, který ve Winklerově debutu ztvárnil roli fiktivního režiséra urputně bojujícího s nechvalně proslulým Výborem pro neamerickou činnost, posléze ztělesnil ústřední roli i v režisérově druhém režijním počinu Noc a město, jenž se opět (byť již jen implicitně) vztahoval k McCarthyho honu na čarodějnice. Jednalo se totiž o remake oceňovaného klasického noiru Noc a město (Nigh and the City, 1950) Julese Dassina, jehož umístění na černou listinu počátkem 50. let prudce otřáslo jeho režijní kariérou.

Dassin natočil Noc a město jako svůj první „exilový“ film v době, kdy se nad jeho osudem v Hollywoodu stahovaly černé mraky. Výkonný šéf studia 20^th Century-Fox Darryl F. Zanuck chtěl Dassinovi pomoci, a tak ho poslal snímek točit do Londýna, jehož úchvatné noční exteréry filmu propůjčily nezaměnitelnou tvář. Winkler naopak remake přemístil do špinavých ulic New Yorku (snímek měl původně točit již zmiňovaný Martin Scorsese, nakonec však od projektu ustoupil).

To, co Dassinův noir povyšovalo na mistrovské dílo, tedy promyšlené kompozice s architektonickými dominantami města, v němž se Widmarkův padlý hrdina snaží neztratit, však Winklerova verze zcela postrádá. Jeho ponuré manhattanské uličky sice zdařile napomáhají evokovat tíseň, v jaké se De Nirův protagonista, druhořadý právník Harry Fabian, ocitá, nicméně dál než k přebíhání na protější chodník se prakticky nedostane. Ve srovnání s tím, jak Dassin pracoval s londýnskými lokacemi, se tedy exteriéry největší americké metropole ve Winklerově filmu nutně zdají nevyužité.

Průměrný film s několika více či méně zásadními posuny oproti předchozí verzi (absence Harryho přítelkyně Mary na úkor prohloubení vztahu s barmankou Helen, Harryho „povýšení“ z drobného podvodníka na výřečného advokáta, oddramatizovaná scéna smrti bývalé boxerské legendy atp.) se dramatické zvraty až příliš často snaží navodit hudebním doprovodem a v podstatě se opírá jen o De Nirův standardně maximálně zanícený herecký projev a jeho typické řečnické smyčky ve stylu „You talkin' to me?“

Text byl původně publikován v 81. čísle Cinepuru v květnu 2012.

Režie: Irwin Winkler

Produkce: Irwin Winkler, Jane Rosenthal (Penta Films, Tribeca Productions)
Scénář: Richard Price

Kamera: Tak Fujimoto

Hudba: James Newton Howard

Hrají: Robert De Niro, Jessica Lange, Jack Warden, Alan King, Eli Wallach ad.

Distribuce: Twentieth Century Fox Film Corporation

Premiéra: 11. října 1992

Na DVD v ČR: 30. 3. 2012 (North Video)

Odkazy

CSFD

IMDb

Allmovie