Noirová hádanka (13.)

Sbohem buď, lásko má (1944; 1975)

Murder, My Sweet                       Farewell, My Lovely
USA, 1944, 94 min.                      USA, 1975, 92 min.

Farewell, My Lovely (1940; v českém překladu Sbohem buď, lásko má) je druhým románem Raymonda Chandlera, ale zároveň jeho prvním, který se dočkal filmové adaptace (o rok starší Hluboký spánek /The Big Sleep/ se na filmová plátna dostal až v roce 1946). Nebyl to však Edward Dmytryk, který marlowovskou látku poprvé zfilmoval, nýbrž jeho kolega z RKO Irving Reis. Málokdo ví, že detektivku o pátrání po ztracené barové zpěvačce a ukradeném náhrdelníku zpracoval v dnes pozapomenutém mysteriózním filmu The Falcon Takes Over (1942) s Georgem Sandersem v hlavní roli. Postavy však tehdy ještě nenesly jména z Chandlerova románu, neboť se jednalo o snímek z již zaběhnuté (falconovské) série.

Svižná expozice Sbohem buď, lásko má (1944) s dočasně
 oslepeným Marlowem startuje dlouhou retrospektivu

Teprve Dmytrykova verze se stala skutečnou (noirovou) klasikou, byť se do ní člověk nemusí zamilovat na první pohled (jak podle vlastní zkušenosti mohu potvrdit). Na vině tomu zřejmě bude poměrně komplikovaná zápletka s řadou postav a s nikdy nekončící záplavou svižných dialogů, kterou někteří docení až po vícerém zhlédnutí (a přečtení předlohy). Někdo si možná pomaleji zvyká i na Dicka Powella, pro kterého Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet) představovalo výrazný zlom v herecké kariéře (do té doby byl škatulkován jako muzikálový herec). Powell však uštěpačného Marlowa hraje skvěle a směle konkuruje Humphreymu Bogartovi.

Robert Michum v Sbohem buď, lásko má (1975)

Robert Mitchum, který Marlowa ztělesnil až v pozdějším věku (v 70. letech si zahrál ve dvou chandlerovkách, remaku Hlubokého spánku a Sbohem buď, lásko má), však dokazuje, že jemu je cynismus losangeleského soukromého detektiva nejvlastnější. Možná je škoda, že se na něj ve 40. letech při obsazování Phila Marlowa nedostalo. Třetí verze Sbohem buď, lásko má v režii Dicka Richardse totiž kompletně stojí jen na jeho výkonu a je s podivem, že jeho hlášky umocněné intenzivním voiceoverem ještě nezlidověly. Jediné, co snad tehdy již téměř šedesátiletému Mitchumovi škodilo, byly detaily odhalující jeho strhanou tvář, na níž se podepsala nepříliš zdravá životospráva.

Nechápavě musím kroutit hlavou, když si vzpomenu, jak Hampton Fancher (scenárista Blade Runnera) prohlašoval, že Deckarda psal Mitchumovi na tělo. Těžko si lze představit pětašedesátiletého vyžilého staříka, jak honí replikanty a muchluje se s Sean Young. Tedy ne že bych mu to nepřála - vedle mladé Charlotte Rampling v roli charismatické femme fatale Velmy mu to v Sbohem buď, lásko má sluší velice. Škoda jen, že Rampling nedostala více prostoru k využití působivého sex-appealu.

Charlotte Rampling v objetí věčného milovníka Roberta Mitchuma

Přestože se o Dmytrykově verzi často píše jako o jedné z nejlepších adaptací chandlerovské látky, atmosférou je rozhodně věrnější ta pozdější s Mitchumem. Afroameričani, prostituce a hazard byly ve 40. letech ve filmu ještě tabu, v 70. letech už však nikomu nevadily. K dobru Richardsovy adaptace se počítá i rozhodnutí vynechat zbytečnou postavu Marlowovy ženské pomocnice Anne (v Dmytrykově verzi se přetransformovala ve Velminu nevlastní dceru). Potěší také účast další noirové ikony Johna Irelanda a pozdější legendy Harryho Deana Stantona. Angažování Sylvestera Stalloneho do epizodní role bouchače z dnešního pohledu působí spíše bizarně.

Rok před Rockym: Sylvester Stallone jako jeden z gangsterů

Dmytrykův film je zase podstatně působivější z hlediska vizuálního stylu (památná halucinační sekvence) a kromě jiného těží z charismatu robustního Mikea Mazurkiho v roli Moose Malloye, který je v Chandlerově knize jen postavou v pozadí, jež se zjeví na začátku a na konci. Obě verze mu dávají podstatně větší prostor, než jaký pro něj spisovatel zamýšlel.

Sbohem buď, lásko má (1944): velmi působivé uvedení Malloye do děje.

tamtéž: Malloy jako hrozba v Marlowově halucinaci

Kromě znamenité Chandlerovy předlohy vaší pozornosti bez váhání doporučuji obě dvě diskutované filmové verze. Pokud jste již tu Dmytrykovu viděli a nadšení vás napoprvé minulo, určitě jí ještě dejte šanci. Přinejmenším z kvalitního DVD na velké obrazovce. Zaslouží si to.

 

Murder, My Sweet 
Režie: Edward Dmytryk
Produkce: Adrian Scott (RKO)
Scénář: John Paxton podle románu Farewell, My Lovely Raymonda Chandlera
Kamera: Harry J. Wild
Hudba: Roy Webb
Střih: Joseph Noreiga
Hrají: Dick Powell, Claire Trevor, Anne Shirley, Otto Kruger, Mike Mazurki, Miles Mander ad.

Premiéra: 18. prosince 1944 (pod pův. názvem Farewell, My Lovely)
Distribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Farewell, My Lovely
Režie: Dick Richards
Produkce: Jerry Bruckheimer, George Pappas
Scénář: David Zelag Goodman
Kamera: John A. Alonzo
Hudba: David Shire
Střih: Joel Cox, Walter Thompson
Hrají: Robert Mitchum, John Ireland, Charlotte Rampling, Harry Dean Stanton, Sylvester Stallone ad.

Premiéra: 8. srpna 1975
Distribuce: AVCO Embassy Pictures

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Jezdci noci

They Drive by Night
USA, 1940, 92 min.

Jezdci noci Raoula Walshe bývají mezi noiry řazeni jen zřídka: například v noirové encyklopedii Silvera a Ursiniho jsou zmíněni jen dvakrát a to vždy v souvislosti s jiným snímkem. Otázku noirovosti ale tentokrát ponechám stranou a spokojím se s tvrzením, že jestliže film není právoplatným noirem, pak s ním alespoň řadu charakteristických rysů sdílí. Možná za nejistotu, kam Jezdce noci zařadit, může jejich žánrová nevyhraněnost. Během 92minutové stopáže těkají mezi truckerským filmem, melodramatem, thrillerem, soudním dramatem a dokonce komedií (postava pinballového maniaka). Kupodivu ale jako celek fungují více než uspokojivě. 

Walsh snímek natočil ve stejném roce jako známější Vysoko v horách (High Sierra), jež ovšem vstoupilo do kin až v lednu 1941. Oba filmy divákům představily dvojici Humphrey Bogart - Ida Lupino. Pro Jezdce noci je ale důležitější spojení Bogarta s Georgem Raftem, jenž, jak je známo, odmítl několik rolí, které z Bogarta udělaly hvězdu (Vysoko v horách, Maltézský sokol a údajně i Casablanca). I z toho důvodu překvapí, že filmu jasně dominuje Raft jako řidič náklaďáku Joe Fabrini, který to chce v životě někam dotáhnout. Je to právě on, kdo narativ aktivně posunuje vpřed (a to doslova), zatímco Bogart, hrající jeho bratra Paula, většinu času vyspává na sedadle spolujezdce a když se výjimečně posadí za volant, skončí to tragickou havárií.

účelné využití splitscreenu pro scénu telefonického hovoru
mezi Joem a jeho přítelkyní Cassie

Film prezentuje život truckerů jako plný nebezpečí a naopak postrádající základní jistoty, jakými jsou rodina, spánek, stálý příjem. Postavy se pokoušejí ze všech sil vymanit z nepříznivé situace, ale proti nim stojí řada překážek. V tomto ohledu je spřízněnost s některými pozdějšími noiry - například těmi režírovanými Julesem Dassinem (zejména Thieves' Highway) - zcela zřejmá. Sociální podtext Jezdců noci je mimo jiné patrný ve scéně, v níž si řidiči závistivě prohlížejí honosné sídlo podnikatele Carlsena: bazén, vrata s automatickým zavíráním... 

Do you believe in love at first sight?
It saves a lot of time.

V Jezdcích noci se objevují tři výrazné ženské postavy demonstrující různé archetypy závislé na stupni své "domestikace": Pearl Fabrini jakožto Bogartova manželka je typickou ženou v domácnosti toužící po rodinném životě. Cassie Hartley v podání Ann Sheridan do této fáze teprve spěje. V úvodu ji vidíme jako přidrzlou číšnici, nucenou snášet nejapné poznámky zákazníků, ale později ochotně přijímá roli po boku Raftova Joea. Ida Lupino naopak jakoukoliv domestikaci odmítá: protestuje proti oslovení "paní Carlsenová" a je ochotná využít všech prostředků, aby se ze svazujícího manželství se starším mužem vymanila (a jsme zpátky u motivu automatických vrat, která v jejím plánu sehrají důležitou roli). V závěru se ovšem ukazuje, že ani ona není zcela bezcitná. 

různé herecké polohy Idy Lupino
(a různá stádia příčetnosti její postavy Lany Carlsen)

Walshův film se prezentuje velmi dobrými hereckými výkony, svižnými dialogy a (nepřekvapivě) zručnou režií. Jedná se o nadprůměrný snímek nesoucí v sobě řadu rysů spojovaných se studiovým stylem Warnerů. Pokud máte jejich sociálně laděná dramata v oblibě, nemůžete být zklamáni.

Režie: Raoul Walsh
Produkce: Hal B. Wallis, Mark Hellinger (Warner Bros.)
Scénář: Jerry Wald, Richard Macaulay
Kamera: Arthur Edeson
Hudba: Adolph Deutsch
Střih: Thomas Richards
Výprava: John Hughes
Hrají: George Raft, Ann Sheridan, Ida Lupino, Humphrey Bogart, Gale Page, Alan Hale a další

Premiéra: 3. srpna 1940
Distribuce: Warner Bros.

Na DVD v ČR: 11. 2. 2004 (Warner)

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

Deadline at Dawn (1946)

Deadline at Dawn
USA, 1946, 83 min.

Adaptací literárních děl Cornella Woolriche vzniklo několik vynikajících noirů, jmenovitě Phantom Lady (1944), Black Angel (1946), The Window (1949), případně - pokud považujete Hitchocokovy filmy za noiry - i Okno do dvora (Rear Window, 1954). Některé filmové přepisy jeho románů se ovšem již tolik nepovedly - vedle No Man of Her Own (1950) se kupříkladu jedná o snímek Deadline at Dawn (1946) režírovaný Haroldem Clurmanem (Deadline at Dawn je jeho jediným celovečerním filmem, profiloval se spíše jako divadelní režisér). 

Nakolik je dobrá/špatná sama Woolrichova předloha, zatím bohužel nemohu soudit, nicméně při sledování filmu iritují některé podstatné detaily. Kromě nevýrazné režie, kterou se snaží maskovat tradičně působivá kamera Nicholase Musuracy, jsou to především bezkrevné výkony hereckých představitelů. Obdobně jako tomu bylo u výše zmíněné adaptace No Man of Her Own (1950), i Deadline at Dawn značně trpí mdlým projevem mužského protagonisty, zde Billa Williamse ztvárňujícího naivního vojáka Alexe, který se během krátkého opušťáku zaplete do vraždy pochybné ženy (Lola Lane). Jak už to u Woolriche bývá, ujme se ho ochranářská žena-pomocnice, která v ději okamžitě přebírá veškerou iniciativu. 

Jakkoli se však Susan Hayward v roli nešťastné tanečnice June snaží, ustát celý příběh na mezi přesvědčivosti se jí i navzdory silnému charismatu nedaří. Chemie mezi ní a Williamsem je takřka nulová a motivace, které oběma připisuje scénář Clifforda Odetse, jsou stejně ploché jako jeho emočně vyprahlé dialogy. Napětí a spád se marně snaží držet panoptikum nezajímavých vedlejších postav (bratr zavražděné, její milenec, bývalý manžel, taxikář ad.), jejichž příchodem na scénu se má komplikovat zápletka. Namísto rafinovaného rozplétání děje však sledujeme místy až směšně amatérskou hru na detektivy, na jejímž konci nás čeká pětiminutové rádoby šokující odhalení, které působí stejně hloupě jako to v Leisenově filmu.

moucha lezoucí po tváři ženy v nás vzbouzí klamavý pocit, že jde o mrtvolu...

proradná Edna ovšem naposledy vydechne až za pár okamžiků

Atmosféra letního parna v New Yorku je ve srovnání s The Window žalostně nevyužitá, stejně jako nefungují typické noirové atributy - dočasná ztráta paměti způsobená kocovinou či časový pres (viz deadline patrný z názvu filmu). Působivost si film drží pouze ve skvělé expozici, v níž během úvodní titulkové sekvence sledujeme slepého muže kráčejícího do schodů potemnělého domu a posléze dobývajícího se do bytu ženy, o níž si zpočátku mylně myslíme, že je mrtvá. 

Režie: Harold Clurman
Produkce: Sid Rogell (RKO)
Scénář: Clifford Odets podle románu Cornella Woolriche
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Hanns Eisler
Střih: Roland Gross
Hrají: Susan Hayward, Paul Lukas, Bill Williams, Joseph Calleia ad-

Premiéra: 3. dubna 1946
Ditribuce: RKO

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Noirová hádanka (12.)

Noirová hádanka (11.)

Rok se s rokem sešel...

...a je tu opět 20. říjen, den, kdy náš blog slaví narozeniny. Letos už třetí! Takže mu do dalších 365 dní zase přejeme všechno nej a doufáme, že jeho texty vás budou i nadále těšit a obohacovat.

Za FNB zdraví
Mejla & Bebáček (& Bogie se sokolem)

"Film Noir!" v Deutsches Filmmuseum

Udělat si během (babího) léta výlet do Frankfurtu nad Mohanem se noirovým fanouškům skutečně vyplatilo. Od konce června do uplynulého říjnového víkendu byla totiž v tamním Deutsches Filmmuseum k vidění pozoruhodná a pro řadu laiků bezesporu inspirativní výstava s názvem Film Noir! věnovaná námi tolik oblíbené etapě ve filmové historii.

panel před vstupem do expoziční místnosti

Kurátorský záměr představit film noir jako jeden z nejdůležitějších filmových stylů se ukázal jako velmi nápaditý a funkční. Namísto řady panelů popsaných textem, který se v muzeích beztak jen málokomu chce číst od začátku do konce, se ve Frankfurtu rozhodli nechat mluvit za sebe samotné filmy. Dominantami rozlehlé místnosti v třetím patře muzea, kde se film noir se vším všudy na necelé čtyři měsíce zabydlel, se tedy stala projekční plátna, na kterých se promítaly promyšleně seskládané a tematicky koncipované ukázky z desítek noirů. Sledovat jste je mohli zpoza marlowovských stolků s elegantními psacími stroji a stolními lampičkami se zeleným stínítkem, popřípadě z ikonických miniobýváčků s koženými pohovkami a křesílky (pokaždé v jiném barevném provedení, ale vždy s odpovídající dávkou šera).

fotit se sice nesmělo, ale co bychom pro vás neudělali

Jednoduchý, ale přitom efektní design výstavy zaujal okamžitě po vstupu do expoziční místnosti. V řádně potemnělé noirové atmosféře zářily vertikálně rozvěšené dlouhé bílé tkaničky, které účelově evokovaly geometricky přesné stíny benátských rolet. V první části expozice z nich kurátoři dokonce na boční stěně účinně vytvořili panorama noirového města, do jehož činžovních domů funkčně zasadili televizní obrazovky, jež chronologicky v průřezu jednotlivých dekád filmové historie promítaly ukázky ze snímků, které vizuální styl filmu noir ovlivnily nebo se jím posléze nechaly inspirovat (od německého expresionismu a až po Blade Runnera či Sin City).

Další tematické sestřihy představily jednotlivé noirové konvence a postupy - práci kamery, atypické kompozice a svícení, narativní strategie (užití flashbacků, voiceoveru) nebo tradiční prostředí a postavy. Jako doplňkové materiály pak posloužily vystavené originální scénáře, storyboardy, plakáty (anglické i německé) a fotosky. 

vstupní hala muzea

I stálá expozice muzea ovšem stojí za návštěvu (nakonec jsme se k ní další den uchýlili při úprku z rušného knižního veletrhu), zejména její první část zaměřující se na vývoj filmové technologie, kde je ke zhlédnutí a praktickému ozkoušení vystavena řada předchůdců filmové techniky, a kde se snadno přenesete do hravých dětských let. Kromě všech zoetropů, latern magik, kinoskopů atp. si rovněž můžete zahrát před zeleným plátnem nebo si na vlastní kůži vyskoušet různé varianty filmového svícení či práci střihače.

noirová hádanka č. 11 :-)

Ve spodním patře se rovněž nachází kinosál, kde se pravidelně promítá nespočet zajímavých titulů. Takové muzeum bychom zkrátka Němcům mohli jenom závidět a můžeme jen doufat, že se jednou dočká realizace i u nás. Jestli tedy někdy budete mít cestu kolem Frankfurtu, určitě nevynechejte návštěvu městské části Sachsenhausen u jižního břehu řeky Mohan, kde se v těsném sousedství řady dalších muzeí nachází i to filmové.

Více k noirové výstavě v Deutsches Filmmuseum najdete zde.

TOP 10 Michala Šmajdy

Double Indemnity (1944) – ukážkový film noir, ktorému nechýba absolútne nič: inak kladný hrdina uchyľujúci sa k zločinu, vypočítava femme fatale, zápletka s „dokonalým zločinom“, retrospektíva, flashbacky, voice-over, skvelo zahratá vedľajšia figúrka (Robinson), zvrat, ponurá atmosféra (dážď, výrazné tiene žalúzií), osudový tragický koniec. Dokonalé!

Laura (1944) – cynická detektívka, ktorej iróniou sršiace dialógy či monológy by si zaslúžili vytesať do kameňa.

Leave Her to Heaven (1945) – Na tú dobu farebná noirová rarita. Premyslený a napínavý scenár, sýte technicolorové farby a mrazivá Gene Tierney (asi najzlomyseľnejšia femme fatale v dejinách filmu!).

Detour (1945) – kráľ medzi B-čkovými titulmi, ktorý predstavil jedného z najväčších smoliarov strieborného plátna a jednu z najkrajších fatalistických bodiek v rámci tohto čierno-bieleho univerza.

The Big Sleep (1946) – veľmi svojská klasika. Takže prečo? Jednou vetou by sa dalo: lebo božský Bogart, ktorý sa pre rolu Philipa Marlowa priam narodil. Aj keď Hawks ignoroval viaceré noirové postupy a vydal sa vlastnou cestou, dá sa tvrdiť, že tri základné piliere postavil na výbornú, a to štýlových hercov, vyšperkované dialógy a pravú čiernu atmosféru. Film noir je najmä o štýle a Hlboký spánok ním priam prekypuje.

Sorry, Wrong Number (1948) – efektnejšiu a napínavejšiu flashbackovú mozaiku som vo filme noir nevidel.

Sunset Blvd. (1950) – počin zásadný aj mimo noirového teritória (funguje ako kritika Hollywoodu či film o filme), no z „čiernych“ komponentov jednoznačne vyhráva skvostný voice-over. Štipľavý a trefný.

In a Lonely Place (1950) – najlepší noirový kúsok od Nicholasa Raya. Snímke vládne Bogart, ktorý sa predstavuje v úplne inej polohe, než ho poznáme. Žiaden ironický klaďas, ktorý je nad vecou a má vždy eso v rukáve. Jeho Dixon je hrubej, násilníckej povahy a čo je dôležité: nejednoznačný. Potešil najmä psychologický dôraz na túto postavu.

The Big Heat (1953) – noirová cesta pomsty par excellence. Jedna z najnásilnejších noiroviek: násilie síce nie je zobrazené explicitne, no jeho následky cíti divák azda rovnako nepríjemne.

Touch of Evil (1958) – jeden z vrcholov, ktorý nemožno obísť. Alebo, bez Orsona Wellesa to jednoducho nejde.

Ďalších 5 noirov: Mildred Pierce, The Woman in the Window, Strangers on a Train, Pickup on South Street, The Night of the Hunter.

Noirová hádanka (10.)