FILM NOIR BLOG

ČSFD

25. prosince 2009

Union Station (1950)

1950, USA, 80 min.

Příběh je prostý: mladá dívka (Nancy Olson) si všimne dvou podezřelých cestujících nastupujících do jejího vlaku, jeden z nich má dokonce zbraň. Oznámí to průvodčímu, který upozorní policejní stanici na nádraží Union station v Chicagu. Zkušený drážní policista (William Holden – ve stejném roce se potkal s Olsonovou v klasickém Sunset Boulevardu) její hlášení nejprve bere na lehkou váhu, ale ukáže se, že podezřelí muži jsou zapleteni v únosu slepé dívky a požadují od jejího otce výkupné. Víc by bylo škoda prozrazovat, protože ač námět nezní zrovna nejoriginálněji, některá vyústění klasických thrillerových situací vás rozhodně překvapí.

Největší hvězdou snímku je pro mě režisér Rudolph Maté. Stejně jako v mnohem známější noirové klasice 24 hodin do smrti (D.O.A.) i zde dokazuje, že v jednoduchosti je síla. První dvě třetiny se s ničím nepáře, nasazuje ďábelské tempo, nezdržuje se s nějakými zbytečnými odbočkami či psychologizováním. Většina snímku zachycuje policisty sledující potajmu zločince v naději, že je zavedou na místo úkrytu unesené dívky. Dlouhé scény v nádražních prostorách plných cestujících vyloženě přetékají napětím. Noirovou atmosférou snímek nasákne v okamžicích, kdy se ukazuje, že metody policistů se od metod zločinců vlastně až tolik neřeší. V zoufalé chvíli, kdy policisté neví jak dál a mají v rukou jen jednoho nespolupracujícího zločince, neváhají (velmi přesvědčivě) předstírat, že ho hodí pod kola přijíždějícího vlaku. Účel světí prostředky, protože jiná možnost záchrany unesené dívky prostě není. Po dvou třetinách přijde menší pauza, kdy si Olson s Holdenem mají šanci leccos vyříkat, ale potom už následuje poslední kolo souboje, tentokrát jen jeden proti jednomu.

Závěrem něco pro rozšíření všeobecného filmového přehledu: víte, že polský rodák Maté byl nejprve velmi úspěšným kameramanem a podílel se na takových snímcích jako jsou Dreyerovy kousky Michael, Utrpení panny Orleánské či Upír, Hitchcockův Zahraniční dopisovatel nebo Vidorova Gilda?

Union Station opět dokazuje, že se opravdu vyplatí se mezi zapomenutými noiry přehrabovat a zkoušet někdy i naslepo štěstí, protože šance najít malý poklad jsou opravdu vysoké.

Režie: Rudolph Maté

Produkce: Jules Schermer

Scénář: Sydney Boehm podle románu Thomase Walshe

Kamera: Daniel L. Fapp

Střih: Ellsworth Hoagland

Hudba: Heinz Roemheld

Hrají: William Holden, Nancy Olson, Barry Fitzgerald a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 4. října 1950

Odkazy:

ČSFD

Give 'em Hell, Malone (2009)

Give 'em Hell, Malone

2009, USA, 96 min.

Malone je drsňák formátu staré školy. Nosí zásadně oblek a klobouk (který nezapomene ani uprostřed líté přestřelky), projíždí se půl století starým bourákem a přítelkyní nejbližší je mu jeho bouchačka. Maloneho nejnovější job spočívá ve zmocnění se kufříku se záhadným obsahem, což spustí masakr, kdy náš hrdina vystřílí barák plný drsných chlápků s kvéry. A to je teprve začátek. Čeká nás obligátní femme fatale (tmavovlasá), nepěkně rafinovaná asijská vražednice (silně připomínající postavu šílené Gogo Yubari z Tarantinova Kill Billa), maniakální popálený pyroman atd.

Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Plakát je noirově cool (nebo spíš comicsově ve stylu Sin City – které mám rád), trailer vypadal na další stylizovanou akční jízdu plnou pomrkávání na noirové klasiky. Bohužel, zhruba po půl hodině došlo k přesycení a film mě až na pár výjimečných chvil přestal úplně zajímat.

Nejzajímavější mi na celém snímku přijde podivná stylizace, kdy hrdina, jeho auto a některé interiéry zjevně patří do čtyřicátých, padesátých let, zatímco vše ostatní je moderní (někteří lidé jsou současně oblečeni, ostatní auta na ulicích a budovy jsou taky současné). Těžko říct, jestli je to z nouze ctnost (protože za patnáct milionů dolarů toho opravdu mnoho nepořídíte), nebo umělecký záměr. Neříkám, že to funguje a má smysl, ale film je tím aspoň „jiný“.

Mezi klady bych rozhodně ještě zařadil výkon Thomase Janea, který si suché hlášky cedící drsňáky zjevně poctivě nakoukal a nějaký lepší noirový počin bych mu rozhodně přál. Ani Elsa Pataky není rozhodně špatná, přitažlivost a určité tajemno jí nechybí.

Úvodní rozjezd končící zručným odkazem na proslulou zrcadlovou scénu z Wellesovy Dámy ze Šanghaje (i když takový Johnny To ve svém bijáku Mad Detective si s ní poradil ještě lépe) dává naději v solidní noirové hody, bohužel pak jde už křivka zajímavosti a zábavnosti dolů, padouchové nechutně comicsově přehrávají (obzvlášť Doug Hutchinson jako Matchstick by potřeboval zkrotit, dívat se na jeho etudy dost bolí), zápletka není zrovna zajímavá a snímek se vleče vstříc stylovému, ale přepálenému konci.

Rozhodnutí producentů uvést Give 'em Hell, Malone nakonec pouze na DVD a blu-rayi tak navzdory slibnému traileru nepřekvapí a lze s ním jen souhlasit. Na druhou stranu ten, kdo si protrpěl Millerova tragického Spirita, může být v klidu. Malone je rozhodně lepší. Záleží jen na vás, jestli to stačí.

Režie: Russel Mulcahy
Scénář: Mark Hosack
Kamera: Jonathan Hall
Střih: Robert A. Ferretti
Hudba: David C. Williams
Hrají: Thomas Jane, Ving Rhames, Doug Hutchinson, Elsa Pataky a další

Distribuce: Momentum Pictures (UK), Entertainment One (Kanada)
Premiéra: 25. července 2009 (San Diego Comicon), na DVD a blu-rayi 26. ledna 2010

Odkazy:
IMDB
ČSFD

24. prosince 2009

Blonde Ice (1948)

Blonde Ice

USA 1948, 73 min.

Za tímhle krásně pulpovým názvem se skrývá laciný béčkový noir, považovaný dlouho za ztracený. Noirovým fandům by radost udělat měl.

Jak už z názvu vyplývá, ve filmu nejde o nic jiného než o hlavní hrdinku, která je tak bozohledná, vypočítavá a smrtící mrcha, že ji nemůžete nemilovat. Neváhá odskočit si z vlastní svatby a tulit se na balkoně k bývalému milenci a slibovat mu, že na něj bude na líbánkách myslet, stejně tak už na zmíněných líbánkách manžela zavraždit! A tím její triky zdaleka nekončí. Děvče se totiž nezastaví a míří stále nahoru.

Největší legrace spočívá v tom (a těžko říct, jestli je to autorský záměr nebo nezájem tvůrců o detaily), že hrdinka zdaleka není tak rafinovaná, jak si myslí a dělá jednu hloupou botu za druhou (například když už zabiju manžela a chci, aby to vypadalo jako sebevražda, nesetřu z vražedné zbraně otisky úplně všechny). Je taky teoreticky možné, že to byl rafinovaný plán na druhou, kdy se chtěla rovnou zbavit i milence, ale to už bych od tvůrců čekal asi moc.

Obsazení je neznámé, ale herci jsou zkušení rutinéři z mnoha levných snímků a zejména Leslie Brooks v roli hlavní hrdinky svou zavilostí pobaví. Navíc se spekuluje o tom, že za scénářem stojí režisér kultovní Objižďky Edgar G. Ulmer. Na lehký nadprůměr snímek taky vytahuje pěkná kamera George Robinsona, který se podílel hlavně na hororech (z těch známějších jsou to Frankenstein Meets the Wolf Man, House of Frankenstein či House of Dracula z produkce Universalu).

Blond Ice není žádný noirový stejk, ale slušný hambáč, co hladového zasytí. Navíc hrdinka si nezadá s proslulou chladnokrevnou vražednicí a manipulátorkou z Verhoevenova slavného neo-noirového opusu se stejnými iniciálami. Jen IQ má asi podstatně nižší. :)

Režie: Jack Bernhard

Produkce: Robert E. Callahan, Martin Mooney

Scénář: Kenneth Gamet podle románu Whitmana Chamberse „Once Too Often“

Kamera: George Robinson

Střih: W.L. Bagier, Jason H. Bernie

Hudba: Irving Gertz

Hrají: Leslie Brooks, Robert Paige, Russ Vincent a další

Distribuce: Film Classics

Premiéra: 24. července 1948

Odkazy:

ČSFD

19. prosince 2009

Witness to Murder (1954)

Witness to Murder

1954, USA, 83 min.

Filmů (a konkrétně i noirů) o postavách, které se stanou svědky násilného činu a následně se samy dostávají do ohrožení života, jsou desítky. V souvislosti s Witness to Murder mě napadá například námi nedávno vychválený The Window nebo Hitchcockovo Okno do dvora (premiérované jen o několik měsíců později než snímek, o kterém je řeč). V případě noiru režiséra Roye Rowlanda je onou svědkyní Cheryl Draper (Barbara Stanwyck) a vrahem rafinovaný spisovatel a sympatizant nacismu Albert Richter (George Sanders).

Příběh je poměrně jednoduchý a předvídatelný: Cheryl jedné noci zničehonic probudí průvan a když jde zavřít okno, zahlédne v domě naproti, jak mužská postava uškrtí mladou ženu. Oznámí to na policii, ta však nenajde žádné důkazy a případ tedy smete ze stolu. Cheryl se nevzdává a snaží se pátrat na vlastní pěst, Richter je však neustále o krok napřed a postupně se mu daří policii přesvědčit o tom, že jeho sousedka je mentálně nemocná. Asi není třeba dodávat, jak se příběh vyvíjí dál a jak dopadne.

V originální zápletce nebo invenční výstavbě syžetu kvality snímku opravdu nespočívají. Některé motivy a zvraty musely působit zastarale a úsměvně už v době vzniku (Richterovy politické názory). Film naopak vyniká několika působivými scénami - téměř němý úvod, v němž Cheryl pozoruje okno naproti, volá policii a Richter mezitím "uklízí" mrtvolu, je velice efektní a výborně navozuje správnou noirovou atmosféru. Skvělá je i scéna, ve které se protagonistka dostává do psychiatrické léčebny - kameraman John Alton (on je skutečnou hvězdou filmu) ji nasvítil tak bravurním způsobem, že na vás skutečně dolehne tíha a bezútěšnost takového místa. Altonovo mistrovství ale poznáte i v méně nápadných momentech - například ve způsobu, jakým dokáže nasvítit detailní záběry obličeje B. Stanwyck apod. Právě jeho kameramanská práce a herecké výkony obou hlavních představitelů jsou největšími lákadly jinak průměrného filmu.

Režie: Roy Rowland

Produkce: Chester Erskine (Chester Erskine Productions)

Scénář: Chester Erskine

Kamera: John Alton

Hudba: Herschel Burke Gilbert

Střih: Robert Swink

Výprava: William Ferrari

Hrají: Barbara Stanwyck, George Sanders, Gary Merrill, Jesse White, Harry Shannon, Claire Carleton a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 15. dubna 1954

Odkazy

16. prosince 2009

Výsledky druhé ankety

Druhá anketa v historii Film Noir Blogu byla ukončena. Vyplynulo z ní, že nejraději máme noiry se zrádnou femme fatale (5 hlasů) a ujetým psychopatem (4). Nejsem si jistý, co to o nás vypovídá. Na třetím místě se umístily adaptace hard-boiled románů (3).

Od dnešního dne můžete hlasovat v další anketě, v níž nám půjde o to zjistit, kterou noirovou herečku máte nejraději. Kdo doprovodí Bogarta a utvoří s ním pomyslný ideální noirový pár?

14. prosince 2009

Muž z Londýna (2007)

The Man From London
Maďarsko/Německo/Francie, 2007, 133 min.

V rámci filmografie maďarského režiséra Bély Tarra se o filmu noir často hovoří v souvislosti s jeho pátým celovečerním filmem Zatracení (Kárhozat, 1988). V tomto případě však toto spojení zavání konstruktem a nutno podotknout, že i sám Tarr by s ním s největší pravděpodobností nesouhlasil. Naopak o svém zatím posledním snímku nazvaném Muž z londýna (The Man from London, 2007) jako o filmu noir sám hovoří. Byť pro nás, nadšence klasického amerického noiru, se v rozhovoru s Davidem Bordwellem nevyjadřuje příliš pozitivně: Béla Tarr has called The Man from London a film noir, and he explained that to me by saying, “Not an American film noir. They were done by bad directors. More like the original French film noirs.” (1)

Muž z Londýna, který znamenal v Tarrově tvorbě zásadní obrat, přichází s typickou noirovou zápletkou: hlavní hrdina se náhodou zaplete do zločinu a jde to s ním od desíti k pěti. Filmový mág Tarr tuto v zásadě jenoduchou story (jako vždy) obohacuje nádherným vizuálem. Své typické, zdánlivě nekonečně dlouhé záběry (úvodní, jenž otevírá celý příběh, trvá bezmála třináct minut) nechá pomalu plynout a ponořuje je do tmy nočního přístavního města. Současně opět představuje hrdinu-voyeura, který mlčky špehuje ostatní. Bordwell píše: "Imagine Rear Window without the reverse shots of Jimmy Stewart watching." (2)

V Muži z Londýna se setkáváme s Maloinem v podání českého herce Miroslava Krobota, nočním hlídačem, jenž se shlížejíc ze své věže stane svědkem vraždy a následně její součástí, neboť ukradne kufřík s penězi, kvůli němuž byl onen muž zabit. Film je tak především o vnitřních, psychických pochodech jednotlivých postav, které nám však Tarr z velké většiny zatajuje a nechá nás tak tápat v nevědomosti. Do popředí vystupují otázky viny a pokřivené morálky, jež společně s motivem zločinu prostupují celým režisérovým dílem. Byť a právě proto, že Muž z Londýna není příliš přímočarý a nenáročný pro sledování, doporučuji jej všem fanouškům žánru (nebo cyklu, chcete-li). A o to víc, protože od ledna bude k vidění i v českých kinech jako součást nadcházejícího Projektu 100.

(1) BORDWELL, David. Vancouver Visions. Dostupné z: http://www.davidbordwell.net/blog/?p=1366

(2) Tamtéž.

Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Scénář: Béla Tarr, László Krasznahorkai podle románu Georgese Simenona
Kamera: Fred Kelemen
Výprava: Péter Brill
Střih: Ágnes Hranitzky
Hudba: Mihály Vig
Hrají: Miroslav Krobot, Tilda Swinton, Erika Bók a další.

Premiéra: 23. května 2007 (Cannes Film Festival)
Premiéra v ČR: 5. ledna 2010

CSFD
IMDb
Allmovie

12. prosince 2009

The Blue Gardenia (1953)

The Blue Gardenia
USA, 1953, 88 minut

The Blue Gardenia (1953) je další z Langových snímků (např. vedle House by the River, 1950), který bývá (poněkud povrchně) řazen do skupiny levných béčkových filmů. Byl natočen během rekordních dvaceti dnů a námětem se mu stala povídka ve své době populární spisovatelky a úspěšné scenáristky Very Caspary (1). Tento film je považován za velice progresivní a stal se jedním z milníků cyklu filmu noir, kterému byly věnovány spousty studií, neboť zásadním způsobem obrací noirové konvence. Podobně jako v Secret Beyond the Door (1948) je totiž tradiční pojetí filmu noir z pohledu mužského hrdiny-vyšetřovatele, se kterým se identifikujeme, nahrazeno hlediskem ženy. Ann Kaplan tvrdí, že „The Blue Gardenia představuje zásadní rozpor mezi dominantním mužským pohledem na svět a podřízeným světem žen v patriarchátu.“ (2)

Film prezentuje podstatné proměny v mužském hledisku a zároveň jej v určitých ohledech přímo zpochybňuje. Hlavní hrdinka Norah (Anne Baxter) totiž ví mnohem více než mužský vyšetřovatel. A tak místo toho, abychom se identifikovali s ním a spoléhali na něj, identifikujeme se s Norah, o které jako diváci celou dobu předpokládáme, že je vražedkyně.

Norah pracuje jako operátorka v telefonní společnosti, stejně jako její dvě spolubydlící – vyzývavá a koketující Crystal a duchem věčně nepřítomná Sally, vášnivá čtenářka brakových detektivek. Norah je vyobrazena jako věrná a oddaná žena trpělivě čekající na svého přítele George, který bojuje v Koreji. Její dosavadní poklidný život se hroutí poté, co se z dopisu od něj dozvídá, že si našel jinou ženu, s níž se chce oženit. V rozhořčení přijímá pozvání na večeři od notorického sukničkáře, malíře Prebbleho. Ve snaze zapomenout na bolestivý rozchod zapíjí Norah svůj žal alkoholem, který se jí stane (podobně jako Wanleymu v Ženě za výlohou (1944) či Stephenovi v House by the River) osudným. Bouřlivý večer pokračuje v Prebbleho bytě, kde se doslova zvrhne v noční můru a končí vraždou. Podle toho, co jsme v této sekvenci viděli, usuzujeme, že Norah Prebbleho v sebeobraně zabila, avšak náš úsudek je podobně jako v Přes práh smrti (1937) mylný.

Následujícího rána se Norah probouzí s příšernou kocovinou a značnou část předešlého večera si nepamatuje. Včetně jí samotné tedy nikdo neví, co se v Prebbleho bytě skutečně stalo. Nejasné vzpomínky podněcují její úzkostlivost a paranoidní chování. Zatímco ji hledá policie, snaží se zahlazovat stopy, které by mohly svědčit proti ní. Stejně jako profesor Wanley z Ženy za výlohou je při ničení důkazů vyrušována policisty a má pocit, že muže zákona potkává na každém kroku. Je podezíravá vůči svým kamarádkám a trpí utkvělou představou, že ji špehují. Více zde.

1) Podle její předlohy byl například natočen i slavný film noir Otty Premingera Laura. Podobnost mezi těmito filmy je velice nápadná – v obou filmech jde o vyšetřování vraždy a centrem pozornosti je žena, do které se vyšetřující zamiluje.

2) KAPLAN, Ann. The Place of Women in Fritz Lang’s The Blue Gardenia. In Women in film noir. London: British Film Institute, 1999. s. 87.

Režie: Fritz Lang

Produkce: Alex Gottlieb (Blue Gardenia Productions)

Scénář: Charles Hoffman podle povídky Very Caspary

Kamera: Nicholas Musuraca

Výprava: Daniel Hall

Střih: Edward Mann

Hudba: Raoul Kraushaar

Hrají: Anne Baxter (Norah Larkin), Richard Conte (Casey Mayo), Ann Sothern (Crystal Carpenter), Raymond Burr (Harry Prebble), Jeff Donnell (Sally Ellis)

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 23. března 1953

Odkazy:

CSFD

IMDb

10. prosince 2009

Nikkatsu Noir

Možná jste zaregistrovali, že společnost Criterion na podzim vydala pětidiskovou kolekci japonských noirů. Pod názvem Nikkatsu Noir se skrývá například jedno z méně známých děl Seijuna Suzukiho nebo film Koruto wa ore no pasupoto Takashiho Nomury. Pokud jste dosud váhali, zda si kolekci pořídit, možná vás přesvědčí zevrubná recenze zvěřejněná na webových stránkách časopisu Cineaste. Když budete jednat rychle, do Vánoc to ještě stihnete.

1. prosince 2009

Velký zátah (1953)

The Big Heat
USA, 1953, 89 min.

Námětem tohoto Langova snímku, jenž se stal předchůdcem tzv. policejního filmu, byla stejnojmenná předloha Williama P. McGiverna. Velký zátah zobrazuje společnost zmítanou korupcí a násilím a policejní úřad jako instituci, která se z respektované změnila v ovládanou podsvětím. Představuje demoralizovaný svět, v němž není místo pro pravé rodinné hodnoty, ale naopak oplývá všudypřítomným pokrytectvím a přetvářkou. Těžko bychom zde hledali čistě kladného hrdinu, neboť téměř všechny ústřední postavy filmu jsou koncipovány značně ambivalentně, počínaje hlavním hrdinou, detektivem Bannionem (Glenn Ford), jenž motivován osobní mstou, bere zákon do svých rukou. Dvojakost postav je ve Velkém zátahu silně vizualizována.

Ženské postavy zde představují paletu různorodých charakterů. Bannionova manželka Katie (Jocelyn Brando) je dokonalým příkladem femme attrapée. Je cudnou ženou v domácnosti, příkladnou milující manželkou a matkou, nabízející hrdinovi bezpečné útočiště. V Langově filmu zastupuje jediný charakter nepostižený zkažeností okolního světa, a právě proto musí zemřít. Naopak vdova Bertha Duncan (Jeanette Nolan) je od počátku prezentována jako chladnokrevná a vypočítavá potvora s několika tvářemi. Chvíli předtím, než ji Bannion vyslýchá, je snímána ve své ložnici a její postava se odráží v trojčlenném zrcadle, což naznačuje existenci jejích několika tváří. Zhroucená žena truchlící nad smrtí svého muže je pouze produktem její přetvářky. Více zde.

Režie: Fritz Lang

Produkce: Robert Arthur (Columbia Pictures)

Scénář: Sydney Boehm podle stejnojmenného románu Williama P. McGiverna

Kamera: Charles Lang

Výprava: Robert Peterson

Střih: Charles Nelson

Hudba: Daniele Amfitheatrof

Hrají: Glenn Ford (detektiv Dave Bannion), Gloria Grahame (Debby Marsh), Jocelyn Brando (Katie Bannion), Alexander Scourby (Mike Lagana), Lee Marvin (Vince Stone), Jeanette Nolan (Berta Duncan)

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 14. října 1953

IMDb

29. listopadu 2009

The Window (1949)

The Window
1949, USA, 71 min.

Když už máte na seznamu zhlédnutých noirů hodně titulů, občas na vás padne úzkost a pochyby, že už jste snad všechno z toho nejlepšího viděli, obzvlášť když máte dlouhou dobu štěstí na jeden průměrný film za druhým. Pak ale přijde absolutní pecka a vy jste v sedmém nebi - zejména když se jedná o titul, který jste marně sháněli hodnou dobu. A přesně to mě na tom prohrabávání se starými filmy tak baví.

The Window je opravdu klenot, a přesně takový, o jakém se v minulém článku zmiňoval Mejla: aspiruje na to nabourat se vám do osobní topky. Již jména v titulcích o mnohém napovídají: režisérem je kameraman Ted Tetzlaff, který spolupracoval např. s Hitchockem na filmu Pověstný muž (Notorious, 1949) či s René Clairem na jednom z nejznámějších filmů Veroniky Lake Krásná čarodějka (I Married a Witch, 1942); hudbu složil noirový mág Roy Webb, v kolonce scenáristy figuruje slavné noirové jméno Mela Dinelliho, jenž scénář pro Tetzlaffův film napsal podle povídky dalšího proslulého noirového autora Cornella Woolriche, kterého si každý spojí minimálně s Oknem do dvora (Rear Window, 1954).

A právě Okno do dvora vám Tetzlaffův snímek jasně evokuje, neboť má podobnou zápletku: hlavní hrdina náhodou spatří zločin a svépomocí se mu snaží přijít na kloub. The Window od samého začátku zaujme tím, že do centra pozornosti staví malého chlapce, kterého si zahrála jedna z dětských hvězd Hollywoodu Bobby Driscoll. Ten zde ztělesňuje lehce problematické dítě s bujnou fantazií, na něhož jsou jeho rodiče krátcí. Rád si z nudy vymýšlí různé historky o gangsterech, a tak se není čemu divit, že když se stane svědkem skutečného zločinu, nikdo jeho vyprávění nevěnuje zvláštní pozornost. The Window je skvělým příkladem filmu, u kterého trpíte s postavou, jíž nikdo nevěří. Tady je to navíc dohnáno do extrému v tom smyslu, že důvěryhodnost postavy je snižována jejím věkem.

Tetzlaffův snímek rozhodně má co nabídnout. Překvapuje na svou dobu odvážně a především věrohodně nasnímanou závěrečnou sekvencí, kdy se z Tommyho jakožto svědka vraždy stává nová oběť a snaží se uniknout vrahovi. Akční a napínavá honička rozhodně není z těch lacině úsměvných, ale naopak je brilantně promyšlená. Celou dobu jsem navíc přemýšlela o tom, že si The Window dokážu skvěle představit jako remake v tom stylu, v jakém například Disturbia (2007) odkazovala právě k Oknu do dvora. Už to chce jen najít šikovného režiséra...

Režie: Ted Tetzlaff

Produkce: Frederic Ullman Jr., Dore Schary (RKO)
Scénář: Mel Dinelli podle povídky Cornella Woolriche
Kamera: Robert De Grasse, William O. Steiner
Hudba: Roy Webb
Střih: Frederic Knudtson
Výprava: Sam Corso
Hrají: Bobby Driscoll, Barbara Hale, Arthut Kennedy a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 6. srpna 1949

CSFD
IMDb
Allmovie

24. listopadu 2009

The Phenix City Story (1955)

The Phenix City Story
1955, USA, 87 min. (verze s prologem 100 min.)

Asi pětadvacetitisícové městečko Phenix City v Alabamě bylo v polovině 50. let známé jako město hříchu (Sin City). Skupina gangsterů v něm vedla velmi prosperující podniky s hazardem, drogami či prostitucí a kdykoliv chtěli spořádaní občané proti této situaci vystoupit (většinou prostřednictvím různých iniciativ a právních kroků), gangsteři odpověděli vlnou chladnokrevných násilných akcí. Ta vyvrcholila vraždou kandidáta na státního prokurátora Alberta Pattersona přímo před jeho kanceláří. Pořádek přinesly až armádní oddíly, které ve městě zavedly stanné právo. Režisér Phil Karlson, v 50. letech noirový specialista (v rychlém sledu natočil osm noirů), se nechal zmíněnými událostmi inspirovat k natočení filmu jednoduše nazvaného The Phenix City Story.

V něm kombinuje reálné, historicky doložitelné události se smyšlenými a skutečné aktéry phenixského veřejného života s filmovými typy. Tomu odpovídá i Karlsonova režijní metoda - autenticky působící záběry střídá s vizuálně stylizovanými scénami (svícení, nečekané postavení kamery), a výsledkem je tak velmi živý a vzrušující portrét města uchváceného zločinem a korupcí. Zatímco v noirech odehrávajících se ve velkoměstě je násilí často anonymní a skryté v příšeří zapadlých uliček, ve Phenix City Story má jasnou a důvěrně známou tvář a může vypuknout prakticky kdekoliv - v baru, na ulici plné lidí, v soukromí domovů. Podobně nejsou gangsteři vybíraví co se týče obětí - nezastaví se ani před malými dětmi (obzvlášť působivá a krutá scéna) či ženami.

Karlsonův snímek je skutečně nekompromisní - v úvodu například režisér načrtne rodící se milostný vztah mezi dvojicí mladých lidí, který však v zápětí přetne náhlá mladíkova smrt (Karlson si to ještě vychutná, když nám i jeho milé dá na chvíli naději, že běsnění gangsterů přežil). To by se v žádném filmu velkého hollywoodského studia té doby prostě nestalo. Vůbec úmrtnost hlavních postav je neuvěřitelně vysoká. Karlson jakoby říkal: toto není žádný vykonstruovaný příběh, tohle je realita, která se neřídí scenáristickými poučkami a vzorci. Jeho film je (pochopitelně) velmi angažovaný - v závěru se postava Johna Pattersona, syna zavražděného Alberta Pattersona, který po svém otci převzal štafetu a stal se státním prokurátorem, obrací přímo k nám divákům a upozorňuje, že ačkoliv jsme vyhráli bitvu, válka ještě neskončila.

Pozn.: Film byl uváděn ve dvou verzích. V té delší, stominutové, předcházel hrané části krátký dokumentární prolog sestavený z autentických týdeníkových záběrů z Phenix City a z rozhovorů s jeho obyvateli.

Nedávno jsem si v jednom z příspěvků skuhral nad tím, jak dlouho jsem už neviděl noir, který by narušil mou soukromou topku. Phenix City Story se to podařilo.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Samuel Bischoff, David Diamond (Allied Artists Pictures)

Scénář: Daniel Mainwaring, Crane Wilbur

Kamera: Harry Neumann

Hudba: Harry Sukman

Střih: George White

Výprava: Stanley Fleischer

Hrají: John McIntire, Richard Kiley, Kathryn Grant, Edward Andrews, Lenka Peterson a další

Distribuce: Allied Artists Pictures

Premiéra: 14. sprna 1955

Odkazy

IMDB

CSFD

23. listopadu 2009

Nightmare Alley - Béčko zkažené áčkovou produkcí

Opět jsem narazil na docela zajímavou pasáž v knížce a to bych nebyl já, abych se o ni nepodělil. Týká se filmu noir Edmunda Gouldinga Nightmare Alley (1947).

Nightmare Alley (1947) is the quintessential B movie spoiled by an A production. If the studio, Twentieth Century-Fox, had left well enough alone, Nightmare Alley would have been hard and nasty. Or if they had turned it into a full-fledged A project, it would have become a classic. Instead they went halfway and ruined it, the deprived bastard child of a millionaire. The amazing thing is that they didn't turn it into a mess.

You get a feeling, as you trace the changing facets of its production and view the end result, that everyone concerned with the movie recognized its power, although none could find the source. The entire project seems to have been shot through with bewilderment and a reluctance to follow any one lead to its conclusion.

(...)

Hollywood has always been scorned for turning great novels into lousy, botched-up movies. All you have to do is look at the 1930 version of Moby Dick to see why the industry deserved its bad name. But virtually nothing's been said about how Hollywood took the most awful novels and the world's worst prose and transformed them into perfectly dandy movies with brilliant craftmanship. (...) For Hollywood, the greatness of the book and the greatness of the movie are usually in inverse proportion.

(...)

Of course, Nightmare Alley might have been a great movie had Orson Welles gotten hold of it and transformed it slightly. It wouldn't even have needed transformation, just a shift in balance here, something accentuated there - the sort of thing Welles could have done brilliantly had he been more restrained and adaptable to the system, and had the system been less fearfully anti-intellectual and more accommodating. Imagine the subtlety and depth he could have added to the picture from his own profound knowledge of personal attachments: the constrictions and small cruelties we impose on people we "care" for in order to assert and maintain our dominance over them. At the same time, all of the intellectual pretentiousness, staginess and phony spontaneity that was soon to ruin The Lady from Shanghai (1948) could have been used to coat layer upon layer of irony.

MILLER, Clive T. "Nightmare Alley: Beyond the Bs". In: McCARTHY, Todd, FLYNN, Charles. Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. New York: E.P. Dutton & Co., Inc., 1975. str. 167 - 183.

Docela zajímavé postřehy, myslím. Od Edy čekám, že se proti poslední větě rázně ohradí. Nejlépe dalším textem v jeho wellesovském seriálu :)

22. listopadu 2009

Deset důvodů, proč milovat Ulmerovu Objížďku

Detour

USA, 1945, 67 min.

Svůj nejslavnější film zvaný Objížďka natočil kultovní režisér béčkových filmů Edgar G. Ulmer za čtrnáct dní s rozpočtem 120 tisíc dolarů. A tady je deset aspektů, které dělají Objížďku tak dobrou:

1. Hlavní hrdina Al je "totally fucked up".

2. Retrospektivní vyprávění prostřednictvím hrdinova voiceoveru.

3. Alova nezapomenutelná svérázná klavírní variace Brahmsova valčíku.

4. Scéna v mlze: Al se svou láskou Sue kráčí nočním městem zahaleném v mlze, když se od ní dozvídá, že odjíždí za kariérou do L.A.

5. Alův telefonát Sue: Přestože jde o dialog, Al chrlí své otázky a odpovědi do sluchátka tak rychle, že se zdá, že vede jeden dlouhý monolog.

6. Trip across the USA: Al stopuje z New Yorku do L.A. za hojné pomoci zadní projekce.

7. Osudovost: Al je přesvědčen, že svého spolujezdce Charlese omylem (!) zabil, on však ve skutečnosti zemřel na srdeční zástavu. Nicméně Al se zbaví těla a vydává se za mrtvého muže. A co osud nechce? Krátce nato nabere stopařku, která náhodou Charlese znala a odhalí tak Alův podvod.

8. Femme fatale: stopařka Vera je mrcha se vším všudy. Nepříjemná uječená a panovačná kráva, vedle níž všechny ostatní FF působí jako neškodné nanynky, a kterou byste nejradši zaškrtili...

9. Vražda pomocí telefoního kabelu:...a přesně to Al (byť nezáměrně) udělá.

10. Naprostá zráta identity: Al během pár dní přijde o všechno, především pak o svou vlastní identitu. Nejprve si vymění totožnost s mrtvým Charlesem, aby se jí posléze snažil zbavit po zavraždění Very. Stává se mužem bez jména, nikým.

Režie: Edgar G. Ulmer

Produkce: Leon Fromkess (PRC Pictures)

Scénář: Martin Goldsmith

Kamera: Benjamin H. Kline

Hudba: Leo Erdody

Střih: George McGuire

Hrají: Tom Neal (Al), Ann Savage (Vera), Claudia Drake (Sue), Edmund MacDonald (Charles)

Distribuce: PRC Pictures

Premiéra: 30. listopadu 1945

Odkazy:

IMDb

21. listopadu 2009

City Streets (1931)

City Streets
1931, USA, 81 min.

Film noir se jako určitá tendence v americké kinematografii začíná prosazovat na přelomu 30. a 40. let. Už o dobrých deset let dříve se však čas od času objevovaly filmy, o kterých můžeme říci, že noir předznamenávaly a spolu s německým expresionismem nebo francouzským poetickým realismem tvořily jeho hlavní inspirační zdroje. Mám na mysli například Sternbergovo Podsvětí (1927), The Racket Lewise Milestonea (1928) nebo raný zvukový snímek City Streets režiséra Roubena Mamouliana.

Na jednu stranu můžeme City Streets zařadit po bok gangsterek jako Zjizvená tvář nebo Veřejný nepřítel - už kvůli mafiánskému prostředí nebo náznaku klasického motivu vzestupu nového člena gangu k moci. V mnoha dalších ohledech se však Mamoulianův snímek od gangsterské série vzdaluje a pracuje s prvky, které budou později patřit k trademarkům filmu noir: důraz na temnou atmosféru, které se dociluje například expresivním svícením; uplatňování mnoha vizuálních symbolů (např. mořský příboj); "odsunutí" násilí mimo obraz a s tím související práce se zvukovou stopou. Za určité vodítko můžeme považovat samo jméno Dashiela Hammetta, který je podepsán pod námětem filmu a jehož hard-boiled romány (zejména Maltézský sokol) bývají často označovány za jeden z hlavních iniciačních vlivů na film noir.

City Streets je velmi svižný a vizuálně nápaditý snímek, postrádá však ještě typicky noirový dojem bezvýchodnosti. Na ten si museli diváci dalších deset let počkat. (Představitelé hlavních rolí, Sylvia Sidney a hlavně Gary Cooper, působí až příliš bezstarostně; není divu, že se oba dva později v noirech vůbec neobjevovali.)

Režie: Rouben Mamoulian

Produkce: E. Lloyd Sheldon (Paramount)

Scénář: Max Marcin a Oliver H.P. Garrett; podle námětu Dashiela Hammetta

Kamera: Lee Garmes

Hudba: Sidney Cutner

Střih: William Shea

Hrají: Gary Cooper, Sylvia Sidney, Paul Lukas, William Boyd, Guy Kibbee, Stanley Fields a další

Distribuce: Paramount

Premiéra: 18. dubna 1931

Odkazy

18. listopadu 2009

Andrew Sarris o béčkových filmech (a filmu noir)

Následující dva odstavce jsou součástí eseje "Beatitudes of B Pictures", kterou slavný americký kritik Andrew Sarris napsal pro sborník Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. Okrajově se v ní zmiňuje i o filmu noiru, proto mě napadlo nahodit její část na blog.

There are at least two ways of looking fondly at any given B picture. One is the way of the trivia hound, and the other is the way of the treasure hunter. Whereas the trivia hound loves all B pictures simply because they are B pictures, the treasure hunter loves only certain B pictures because they have somehow overcome the onus of having started out as B pictures. Thus, the trivia hound tends to be encyclopedic, and the treasure hunter tends to be selective. By necessity, the treasure hunter must share some of the zeal of the trivia hound, but the trivia hound need not recognize the aesthetic restrictions of the treasure hunter. I would tend to classify myself as a treasure hunter with a touch of the trivia hound. Hence, I cannot embrace all the B-ness of B pictures. Nor do I consider all genres equal.

Musicals and comedies, for example, seldom surmount the ritualized format of the Bs. Indeed, the big curse of the Bs as a class of movies is a dreary tendency toward facetiousness without wit or humor. Nothing is more depressing about a bad movie than its bad jokes or its failed musical numbers or its unimaginative slapstick. Thus, a disproportionate number of fondly remembered B pictures fall into the general category of the film noir. Somehow even mediocrity can become majestic when it is coupled with death, which is to say that if only good movies can teach us how to live, even bad movies can teach us how to die.

z SARRIS, Andrew. "Beatitudes of B Pictures". In: McCARTHY, Todd, FLYNN, Charles. Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. New York: E.P. Dutton & Co., Inc., 1975. str. 49 - 50.

A co vy? Ke které skupině fanoušků béček patříte?

16. listopadu 2009

Bogart je nejlepší herec

Hlasování v naší anketě o nejlepšího noirového herce skončilo a podle očekávání v ní zvítězil Humphrey Bogart, který získal z celkového počtu devatenácti hlasů osm. Druhé místo obsadil s čtyřmi hlasy Robert Mitchum a bronzovou medaili si rozdělí Robert Ryan s Richardem Widmarkem, kteří obdrželi stejný počet dvou hlasů. Vítězům srdečně gratulujeme a věnujeme jim vzpomínku! :)

Současně tímto vyhlašuji anketu novou, v níž se můžete vyjádřit k tomu, jaké filmy noir máte nejraději. Těším se na vaše hlasy a jsem zvědavá na výsledky.

14. listopadu 2009

The Unsuspected (1947)

The Unsuspected
1947, USA, 103 min.

Žena, všemi (mylně) považovaná za mrtvou, kterou zastupuje pouze portrét v obývacím pokoji. Stárnoucí muž, autor populárních rozhlasových her, který je shodou okolností také rafinovaným vrahem. Že jsme o Lauře už psali? Tentokrát je však řeč o jiném noiru - The Unsuspected vznikl tři roky po Lauře v režii Michaela Curtize.

The Unsuspected je Laurou pro chudé - filmu chybí cynický humor Walda Lydackera, hard-boiled přístup detektiva v podání Dany Andrewse, chytře vystavěné vyprávění nebo Premingerova ladná režie. Přesto se jedná o zajímavý snímek, který své chyby maskuje pozoruhodnou prací s kamerou a svícením. Nejvíce Curtizově noiru škodí některé nepropracované postavy (otravně šťouravý Steve Howard, nevýrazný Oliver) a naprosto nelogické dějové přehmaty - Matilda, která se po vzoru Laury vrací "mezi živé", trpí amnézií a snadno se nechá přesvědčit, že se po krátké známosti provdala za naprostého cizince; během závěrečné honičky je Steve naložen do kufru (a myslím regulérní kufr, ne kufr auta) a odvezen na skládku, kde se jej bagr (nebo nějaký podobný stroj) chystá hodit do hořící hromady odpadků (proč jej vrah jednoduše nezastřelil?).

Jak jsem se už ale zmínil, dojem napravuje skvělá kamera a expresivní svícení. Přítomnost vraha Alexandera Grandisona (Claude Rains) je vždy signalizována mohutným stínem na zdi, jeho odchod z místa činu zase odrazem na stole nebo dokonce gramofonové desce (ty hrají v příběhu důležitou roli, protože si na ně viník nahrává nejen své pořady, ale i soukromé rozhovory obyvatel domu). Originálně je využit neonový nápis hotelu Peekskill, kde nocuje Grandisonův komplic Press. Z rádia slyšíme Grandisonův rozhlasový pořad o skrývajícím se zločinci, o němž nemá nikdo ani tušení (sám Grandison, Press nebo někdo jiný?). Press, ležící v posteli se zapálenou cigaretou, se v jednu chvíli podívá z okna ven, kde z názvu hotelu vidí pouze blikající písmena K I L L.

Právě takové momenty dělají z Curtizova noiru zajímavou podívanou, které rádi leccos odpustíte.

Režie: Michael Curtiz

Produkce: Charles Hoffman (Michael Curtiz Productions)

Scénář: Ranald MacDougall; podle románu Charlotte Armstrong

Kamera: Woody Bredell

Hudba: Franz Waxman

Střih: Frederick Richards

Výprava: Anton Grot

Hrají: Claude Rains, Joan Caulfield, Audrey Totter, Constance Bennett, Hurd Hatfield, Michael North, Fred Clark a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 3. října 1947

Odkazy

13. listopadu 2009

They Won't Believe Me (1947)

They Won't Believe Me
1947, USA, 80 min.

Larry Ballentine (Robert Young) je souzen pro vraždu své kolegyně z práce a milenky Verny (Susan Hayward). V sérii retrospektiv (s Larryho vysvětlujícím komentářem) se dozvídáme, co k jeho zatčení vedlo. Ballentine se oženil pro peníze, manželství s Grettou (Rita Johnson) však bylo příliš svazující, a tak začal hledat povyražení u milenek - nejprve u Janice (Jane Greer) a poté u Verny. Druhá jmenovaná jej dokonce přiměla k rozhodnutí opustit manželku a nechat se rozvést. Na cestě do Rena však dochází k autonehodě, při které Verna umírá a Larry nechává policii v mylném domnění, že na uhel spálené tělo patřilo Grettě. Po návratu domů však nachází Grettu rovněž mrtvou - spáchala sebevraždu. V této chvíli bezpáteřní Larry znovu potkává Janice. A vyprávění ještě stále není u konce.

Film se opírá především o skvěle napsanou hlavní postavu skrz na skrz prohnilého Larryho (výborný, proti typu obsazený Robert Young). Ačkoliv se fakticky žádného zločinu (respektive vraždy, za kterou je souzen) nedopustil, jeho jednání je v každé minutě filmu zcela odsouzeníhodné. A snad nejvíce ve chvíli, kdy nad Verninou smrtí neprojeví ani stín lítosti a místo toho se jí snaží využít k tomu, aby se zbavil Gretty. Nesoulad mezi literou zákona (nevinen) a morální odpovědností za uplynulé události a smrt dvou žen (jednoznačně vinen) je skvěle vyjádřen ironickým a nečekaným závěrem, který by bylo hřích prozradit.

Nutno ovšem podotknout, že co do zkaženosti nezůstávají ženské postavy o moc pozadu. Majetnická Gretta zneužívá svého bohatství a snaží se už dávno mrtvé manželství zachránit tím, že Larryho připoutá k sobě a svým penězům (v noiru se častěji setkáváme s opačnou verzí - kdy se vězenkyní ve vztahu stává žena). Verna má asi nejblíž ke klasické femme fatale, když touží po zakázaném muži a po penězích, zásahem osudu však končí tragickou smrtí. Janice působí jako nejnevinnější z trojice, ale zdání tentokrát klame. Za její náklonností k Larrymu jsou totiž skryté úmysly...

Pro režiséra Irvinga Pichela se jednalo spíše o ojedinělý exkurz do noirového teritoria, větší zkušenosti s ním měla producentka Joan Harrison, spojená například s Robertem Siodmakem nebo později s Alfredem Hitchcockem. Společně dali vzniknout vynikajícímu, ale neprávem zapomenutému filmu, který si prostě nesmíte nechat ujít.

Režie: Irving Pichel

Produkce: Joan Harrison (RKO)

Scénář: Jonathan Latimer; podle námětu Gordona McDonella

Kamera: Harry J. Wild

Hudba: Roy Webb

Střih: Elmo Williams

Výprava: Albert S. D'Agostino, Robert Boyle

Hrají: Robert Young, Susan Hayward, Jane Greer, Rita Johnson, Tom Powers, George Tyne a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 16. července 1947

Odkazy