The Window (1949)

The Window
1949, USA, 71 min.

Když už máte na seznamu zhlédnutých noirů hodně titulů, občas na vás padne úzkost a pochyby, že už jste snad všechno z toho nejlepšího viděli, obzvlášť když máte dlouhou dobu štěstí na jeden průměrný film za druhým. Pak ale přijde absolutní pecka a vy jste v sedmém nebi - zejména když se jedná o titul, který jste marně sháněli hodnou dobu. A přesně to mě na tom prohrabávání se starými filmy tak baví.

The Window je opravdu klenot, a přesně takový, o jakém se v minulém článku zmiňoval Mejla: aspiruje na to nabourat se vám do osobní topky. Již jména v titulcích o mnohém napovídají: režisérem je kameraman Ted Tetzlaff, který spolupracoval např. s Hitchockem na filmu Pověstný muž (Notorious, 1949) či s René Clairem na jednom z nejznámějších filmů Veroniky Lake Krásná čarodějka (I Married a Witch, 1942); hudbu složil noirový mág Roy Webb, v kolonce scenáristy figuruje slavné noirové jméno Mela Dinelliho, jenž scénář pro Tetzlaffův film napsal podle povídky dalšího proslulého noirového autora Cornella Woolriche, kterého si každý spojí minimálně s Oknem do dvora (Rear Window, 1954).

A právě Okno do dvora vám Tetzlaffův snímek jasně evokuje, neboť má podobnou zápletku: hlavní hrdina náhodou spatří zločin a svépomocí se mu snaží přijít na kloub. The Window od samého začátku zaujme tím, že do centra pozornosti staví malého chlapce, kterého si zahrála jedna z dětských hvězd Hollywoodu Bobby Driscoll. Ten zde ztělesňuje lehce problematické dítě s bujnou fantazií, na něhož jsou jeho rodiče krátcí. Rád si z nudy vymýšlí různé historky o gangsterech, a tak se není čemu divit, že když se stane svědkem skutečného zločinu, nikdo jeho vyprávění nevěnuje zvláštní pozornost. The Window je skvělým příkladem filmu, u kterého trpíte s postavou, jíž nikdo nevěří. Tady je to navíc dohnáno do extrému v tom smyslu, že důvěryhodnost postavy je snižována jejím věkem.

Tetzlaffův snímek rozhodně má co nabídnout. Překvapuje na svou dobu odvážně a především věrohodně  nasnímanou závěrečnou sekvencí, kdy se z Tommyho jakožto svědka vraždy stává nová oběť a snaží se uniknout vrahovi. Akční a napínavá honička rozhodně není z těch lacině úsměvných, ale naopak je brilantně promyšlená. Celou dobu jsem navíc přemýšlela o tom, že si The Window dokážu skvěle představit jako remake v tom stylu, v jakém například Disturbia (2007) odkazovala právě k Oknu do dvora. Už to chce jen najít šikovného režiséra...

Režie: Ted Tetzlaff

Produkce: Frederic Ullman Jr., Dore Schary (RKO)
Scénář: Mel Dinelli podle povídky Cornella Woolriche
Kamera: Robert De Grasse, William O. Steiner
Hudba: Roy Webb
Střih: Frederic Knudtson
Výprava: Sam Corso
Hrají: Bobby Driscoll, Barbara Hale, Arthut Kennedy a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 6. srpna 1949

CSFD
IMDb
Allmovie

The Phenix City Story (1955)

The Phenix City Story 
1955, USA, 87 min. (verze s prologem 100 min.)

Asi pětadvacetitisícové městečko Phenix City v Alabamě bylo v polovině 50. let známé jako město hříchu (Sin City). Skupina gangsterů v něm vedla velmi prosperující podniky s hazardem, drogami či prostitucí a kdykoliv  chtěli spořádaní občané proti této situaci vystoupit (většinou prostřednictvím různých iniciativ a právních kroků), gangsteři odpověděli vlnou chladnokrevných násilných akcí. Ta vyvrcholila vraždou kandidáta na státního prokurátora Alberta Pattersona přímo před jeho kanceláří. Pořádek přinesly až armádní oddíly, které ve městě zavedly stanné právo. Režisér Phil Karlson, v 50. letech noirový specialista (v rychlém sledu natočil osm noirů), se nechal zmíněnými událostmi  inspirovat k natočení filmu jednoduše nazvaného The Phenix City Story.

V něm kombinuje reálné, historicky doložitelné události se smyšlenými a skutečné aktéry phenixského veřejného života s filmovými typy. Tomu odpovídá i Karlsonova režijní metoda - autenticky působící záběry střídá s vizuálně stylizovanými scénami (svícení, nečekané postavení kamery), a výsledkem je tak velmi živý a vzrušující portrét města uchváceného zločinem a korupcí. Zatímco v noirech odehrávajících se ve velkoměstě je násilí často anonymní a skryté v příšeří zapadlých uliček, ve Phenix City Story má jasnou a důvěrně známou tvář a může vypuknout prakticky kdekoliv - v baru, na ulici plné lidí, v soukromí domovů. Podobně nejsou gangsteři vybíraví co se týče obětí - nezastaví se ani před malými dětmi (obzvlášť působivá a krutá scéna) či ženami.

Karlsonův snímek je skutečně nekompromisní - v úvodu například režisér načrtne rodící se milostný vztah mezi dvojicí mladých lidí, který však v zápětí přetne náhlá mladíkova smrt (Karlson si to ještě vychutná, když nám i jeho milé dá na chvíli naději, že běsnění gangsterů přežil). To by se v žádném filmu velkého hollywoodského studia té doby prostě nestalo. Vůbec úmrtnost hlavních postav je neuvěřitelně vysoká. Karlson jakoby říkal: toto není žádný vykonstruovaný příběh, tohle je realita, která se neřídí scenáristickými poučkami a vzorci. Jeho film je (pochopitelně) velmi angažovaný - v závěru se postava Johna Pattersona, syna zavražděného Alberta Pattersona, který po svém otci převzal štafetu a stal se státním prokurátorem, obrací přímo k nám divákům a upozorňuje, že ačkoliv jsme vyhráli bitvu, válka ještě neskončila.

Pozn.: Film byl uváděn ve dvou verzích. V té delší, stominutové, předcházel hrané části krátký dokumentární prolog sestavený z autentických týdeníkových záběrů z Phenix City a z rozhovorů s jeho obyvateli.

Nedávno jsem si v jednom z příspěvků skuhral nad tím, jak dlouho jsem už neviděl noir, který by narušil mou soukromou topku. Phenix City Story se to podařilo.

Režie: Phil Karlson

Produkce: Samuel Bischoff, David Diamond (Allied Artists Pictures)

Scénář: Daniel Mainwaring, Crane Wilbur

Kamera: Harry Neumann

Hudba: Harry Sukman

Střih: George White

Výprava: Stanley Fleischer

Hrají: John McIntire, Richard Kiley, Kathryn Grant, Edward Andrews, Lenka Peterson a další

Distribuce: Allied Artists Pictures

Premiéra: 14. sprna 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Nightmare Alley - Béčko zkažené áčkovou produkcí

Opět jsem narazil na docela zajímavou pasáž v knížce a to bych nebyl já, abych se o ni nepodělil. Týká se filmu noir Edmunda Gouldinga Nightmare Alley (1947).

Nightmare Alley (1947) is the quintessential B movie spoiled by an A production. If the studio, Twentieth Century-Fox, had left well enough alone, Nightmare Alley would have been hard and nasty. Or if they had turned it into a full-fledged A project, it would have become a classic. Instead they went halfway and ruined it, the deprived bastard child of a millionaire. The amazing thing is that they didn't turn it into a mess. 

You get a feeling, as you trace the changing facets of its production and view the end result, that everyone concerned with the movie recognized its power, although none could find the source. The entire project seems to have been shot through with bewilderment and a reluctance to follow any one lead to its conclusion.

(...)

 

 

Hollywood has always been scorned for turning great novels into lousy, botched-up movies. All you have to do is look at the 1930 version of Moby Dick to see why the industry deserved its bad name. But virtually nothing's been said about how Hollywood took the most awful novels and the world's worst prose and transformed them into perfectly dandy movies with brilliant craftmanship. (...) For Hollywood, the greatness of the book and the greatness of the movie are usually in inverse proportion.

(...)

Of course, Nightmare Alley might have been a great movie had Orson Welles gotten hold of it and transformed it slightly. It wouldn't even have needed transformation, just a shift in balance here, something accentuated there - the sort of thing Welles could have done brilliantly had he been more restrained and adaptable to the system, and had the system been less fearfully anti-intellectual and more accommodating. Imagine the subtlety and depth he could have added to the picture from his own profound knowledge of personal attachments: the constrictions and small cruelties we impose on people we "care" for in order to assert and maintain our dominance over them. At the same time, all of the intellectual pretentiousness, staginess and phony spontaneity that was soon to ruin The Lady from Shanghai (1948) could have been used to coat layer upon layer of irony. 

 

MILLER, Clive T. "Nightmare Alley: Beyond the Bs". In: McCARTHY, Todd, FLYNN, Charles. Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. New York: E.P. Dutton & Co., Inc., 1975. str. 167 - 183. 

 

Docela zajímavé postřehy, myslím. Od Edy čekám, že se proti poslední větě rázně ohradí. Nejlépe dalším textem v jeho wellesovském seriálu :)

Deset důvodů, proč milovat Ulmerovu Objížďku

Detour

USA, 1945, 67 min.

Svůj nejslavnější film zvaný Objížďka natočil kultovní režisér béčkových filmů Edgar G. Ulmer za čtrnáct dní s rozpočtem 120 tisíc dolarů. A tady je deset aspektů, které dělají Objížďku tak dobrou:

1. Hlavní hrdina Al je "totally fucked up".

2. Retrospektivní vyprávění prostřednictvím hrdinova voiceoveru.

3. Alova nezapomenutelná svérázná klavírní variace Brahmsova valčíku.

4. Scéna v mlze: Al se svou láskou Sue kráčí nočním městem zahaleném v mlze, když se od ní dozvídá, že odjíždí za kariérou do L.A.

5. Alův telefonát Sue: Přestože jde o dialog, Al chrlí své otázky a odpovědi do sluchátka tak rychle, že se zdá, že vede jeden dlouhý monolog.

6. Trip across the USA: Al stopuje z New Yorku do L.A. za hojné pomoci zadní projekce.

7. Osudovost: Al je přesvědčen, že svého spolujezdce Charlese omylem (!) zabil, on však ve skutečnosti zemřel na srdeční zástavu. Nicméně Al se zbaví těla a vydává se za mrtvého muže. A co osud nechce? Krátce nato nabere stopařku, která náhodou Charlese znala a odhalí tak Alův podvod.

8. Femme fatale: stopařka Vera je mrcha se vším všudy. Nepříjemná uječená a panovačná kráva, vedle níž všechny ostatní FF působí jako neškodné nanynky, a kterou byste nejradši zaškrtili...

9. Vražda pomocí telefoního kabelu:...a přesně to Al (byť nezáměrně) udělá.

10. Naprostá zráta identity: Al během pár dní přijde o všechno, především pak o svou vlastní identitu. Nejprve si vymění totožnost s mrtvým Charlesem, aby se jí posléze snažil zbavit po zavraždění Very. Stává se mužem bez jména, nikým.

Režie: Edgar G. Ulmer

Produkce: Leon Fromkess (PRC Pictures)

Scénář: Martin Goldsmith

Kamera: Benjamin H. Kline

Hudba: Leo Erdody

Střih: George McGuire

Hrají: Tom Neal (Al), Ann Savage (Vera), Claudia Drake (Sue), Edmund MacDonald (Charles)

Distribuce: PRC Pictures

Premiéra: 30. listopadu 1945

Odkazy:

CSFD

IMDb

Allmovie

City Streets (1931)

City Streets 
1931, USA, 81 min.

Film noir se jako určitá tendence v americké kinematografii začíná prosazovat na přelomu 30. a 40. let. Už o dobrých deset let dříve se však čas od času objevovaly filmy, o kterých můžeme říci, že noir předznamenávaly a spolu s německým expresionismem nebo francouzským poetickým realismem tvořily jeho hlavní inspirační zdroje. Mám na mysli například Sternbergovo Podsvětí (1927), The Racket Lewise Milestonea (1928) nebo raný zvukový snímek City Streets režiséra Roubena Mamouliana.

Na jednu stranu můžeme City Streets zařadit po bok gangsterek jako Zjizvená tvář nebo Veřejný nepřítel - už kvůli mafiánskému prostředí nebo náznaku klasického motivu vzestupu nového člena gangu k moci. V mnoha dalších ohledech se však Mamoulianův snímek od gangsterské série vzdaluje a pracuje s prvky, které budou později patřit k trademarkům filmu noir: důraz na temnou atmosféru, které se dociluje například expresivním svícením; uplatňování mnoha vizuálních symbolů (např. mořský příboj); "odsunutí" násilí mimo obraz a s tím související práce se zvukovou stopou. Za určité vodítko můžeme považovat samo jméno Dashiela Hammetta, který je podepsán pod námětem filmu a jehož hard-boiled romány (zejména Maltézský sokol) bývají často označovány za jeden z hlavních iniciačních vlivů na film noir.

City Streets je velmi svižný a vizuálně nápaditý snímek, postrádá však ještě typicky noirový dojem bezvýchodnosti. Na ten si museli diváci dalších deset let počkat. (Představitelé hlavních rolí, Sylvia Sidney a hlavně Gary Cooper, působí až příliš bezstarostně; není divu, že se oba dva později v noirech vůbec neobjevovali.)

Režie: Rouben Mamoulian

Produkce: E. Lloyd Sheldon (Paramount)

Scénář: Max Marcin a Oliver H.P. Garrett; podle námětu Dashiela Hammetta

Kamera: Lee Garmes

Hudba: Sidney Cutner

Střih: William Shea

Hrají: Gary Cooper, Sylvia Sidney, Paul Lukas, William Boyd, Guy Kibbee, Stanley Fields a další

Distribuce: Paramount

Premiéra: 18. dubna 1931

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Andrew Sarris o béčkových filmech (a filmu noir)

Následující dva odstavce jsou součástí eseje "Beatitudes of B Pictures", kterou slavný americký kritik Andrew Sarris napsal pro sborník Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. Okrajově se v ní zmiňuje i o filmu noiru, proto mě napadlo nahodit její část na blog.

There are at least two ways of looking fondly at any given B picture. One is the way of the trivia hound, and the other is the way of the treasure hunter. Whereas the trivia hound loves all B pictures simply because they are B pictures, the treasure hunter loves only certain B pictures because they have somehow overcome the onus of having started out as B pictures. Thus, the trivia hound tends to be encyclopedic, and the treasure hunter tends to be selective. By necessity, the treasure hunter must share some of the zeal of the trivia hound, but the trivia hound need not recognize the aesthetic restrictions of the treasure hunter. I would tend to classify myself as a treasure hunter with a touch of the trivia hound. Hence, I cannot embrace all the B-ness of B pictures. Nor do I consider all genres equal.

Musicals and comedies, for example, seldom surmount the ritualized format of the Bs. Indeed, the big curse of the Bs as a class of movies is a dreary tendency toward facetiousness without wit or humor. Nothing is more depressing about a bad movie than its bad jokes or its failed musical numbers or its unimaginative slapstick. Thus, a disproportionate number of fondly remembered B pictures fall into the general category of the film noir. Somehow even mediocrity can become majestic when it is coupled with death, which is to say that if only good movies can teach us how to live, even bad movies can teach us how to die. 

z SARRIS, Andrew. "Beatitudes of B Pictures". In: McCARTHY, Todd, FLYNN, Charles. Kings of the Bs: Working Within the Hollywood System. New York: E.P. Dutton & Co., Inc., 1975. str. 49 - 50.

A co vy? Ke které skupině fanoušků béček patříte?

Bogart je nejlepší herec

Hlasování v naší anketě o nejlepšího noirového herce skončilo a podle očekávání v ní zvítězil Humphrey Bogart, který získal z celkového počtu devatenácti hlasů osm. Druhé místo obsadil s čtyřmi hlasy Robert Mitchum a bronzovou medaili si rozdělí Robert Ryan s Richardem Widmarkem, kteří obdrželi stejný počet dvou hlasů. Vítězům srdečně gratulujeme a věnujeme jim vzpomínku! :)

Současně tímto vyhlašuji anketu novou, v níž se můžete vyjádřit k tomu, jaké filmy noir máte nejraději. Těším se na vaše hlasy a jsem zvědavá na výsledky.

The Unsuspected (1947)

The Unsuspected 
1947, USA, 103 min.

Žena, všemi (mylně) považovaná za mrtvou, kterou zastupuje pouze portrét v obývacím pokoji. Stárnoucí muž, autor populárních rozhlasových her, který je shodou okolností také rafinovaným vrahem. Že jsme o Lauře už psali? Tentokrát je však řeč o jiném noiru - The Unsuspected vznikl tři roky po Lauře v režii Michaela Curtize.

The Unsuspected je Laurou pro chudé - filmu chybí cynický humor Walda Lydackera, hard-boiled přístup detektiva v podání Dany Andrewse, chytře vystavěné vyprávění nebo Premingerova ladná režie. Přesto se jedná o zajímavý snímek, který své chyby maskuje pozoruhodnou prací s kamerou a svícením. Nejvíce Curtizově noiru škodí některé nepropracované postavy (otravně šťouravý Steve Howard, nevýrazný Oliver) a naprosto nelogické dějové přehmaty - Matilda, která se po vzoru Laury vrací "mezi živé", trpí amnézií a snadno se nechá přesvědčit, že se po krátké známosti provdala za naprostého cizince; během závěrečné honičky je Steve naložen do kufru (a myslím regulérní kufr, ne kufr auta) a odvezen na skládku, kde se jej bagr (nebo nějaký podobný stroj) chystá hodit do hořící hromady odpadků (proč jej vrah jednoduše nezastřelil?).

Jak jsem se už ale zmínil, dojem napravuje skvělá kamera a expresivní svícení. Přítomnost vraha Alexandera Grandisona (Claude Rains) je vždy signalizována mohutným stínem na zdi, jeho odchod z místa činu zase odrazem na stole nebo dokonce gramofonové desce (ty hrají v příběhu důležitou roli, protože si na ně viník nahrává nejen své pořady, ale i soukromé rozhovory obyvatel domu). Originálně je využit neonový nápis hotelu Peekskill, kde nocuje Grandisonův komplic Press. Z rádia slyšíme Grandisonův rozhlasový pořad o skrývajícím se zločinci, o němž nemá nikdo ani tušení (sám Grandison, Press nebo někdo jiný?). Press, ležící v posteli se zapálenou cigaretou, se v jednu chvíli podívá z okna ven, kde z názvu hotelu vidí pouze blikající písmena K I L L.

Právě takové momenty dělají z Curtizova noiru zajímavou podívanou, které rádi leccos odpustíte.

Režie: Michael Curtiz

Produkce: Charles Hoffman (Michael Curtiz Productions)

Scénář: Ranald MacDougall; podle románu Charlotte Armstrong

Kamera: Woody Bredell

Hudba: Franz Waxman

Střih: Frederick Richards

Výprava: Anton Grot

Hrají: Claude Rains, Joan Caulfield, Audrey Totter, Constance Bennett, Hurd Hatfield, Michael North, Fred Clark a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 3. října 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

They Won't Believe Me (1947)

They Won't Believe Me
1947, USA, 80 min.

Larry Ballentine (Robert Young) je souzen pro vraždu své kolegyně z práce a milenky Verny (Susan Hayward). V sérii retrospektiv (s Larryho vysvětlujícím komentářem) se dozvídáme, co k jeho zatčení vedlo. Ballentine se oženil pro peníze, manželství s Grettou (Rita Johnson) však bylo příliš svazující, a tak začal hledat povyražení u milenek - nejprve u Janice (Jane Greer) a poté u Verny. Druhá jmenovaná jej dokonce přiměla k rozhodnutí opustit manželku a nechat se rozvést. Na cestě do Rena však dochází k autonehodě, při které Verna umírá a Larry nechává policii v mylném domnění, že na uhel spálené tělo patřilo Grettě. Po návratu domů však nachází Grettu rovněž mrtvou - spáchala sebevraždu. V této chvíli bezpáteřní Larry znovu potkává Janice. A vyprávění ještě stále není u konce.

Film se opírá především o skvěle napsanou hlavní postavu skrz na skrz prohnilého Larryho (výborný, proti typu obsazený Robert Young). Ačkoliv se fakticky žádného zločinu (respektive vraždy, za kterou je souzen) nedopustil, jeho jednání je v každé minutě filmu zcela odsouzeníhodné. A snad nejvíce ve chvíli, kdy nad Verninou smrtí neprojeví ani stín lítosti a místo toho se jí snaží využít k tomu, aby se zbavil Gretty. Nesoulad mezi literou zákona (nevinen) a morální odpovědností za uplynulé události a smrt dvou žen (jednoznačně vinen) je skvěle vyjádřen ironickým a nečekaným závěrem, který by bylo hřích prozradit.

Nutno ovšem podotknout, že co do zkaženosti nezůstávají ženské postavy o moc pozadu. Majetnická Gretta zneužívá svého bohatství a snaží se už dávno mrtvé manželství zachránit tím, že Larryho připoutá k sobě a svým penězům (v noiru se častěji setkáváme s opačnou verzí - kdy se vězenkyní ve vztahu stává žena). Verna má asi nejblíž ke klasické femme fatale, když touží po zakázaném muži a po penězích, zásahem osudu však končí tragickou smrtí. Janice působí jako nejnevinnější z trojice, ale zdání tentokrát klame. Za její náklonností k Larrymu jsou totiž skryté úmysly...

Pro režiséra Irvinga Pichela se jednalo spíše o ojedinělý exkurz do noirového teritoria, větší zkušenosti s ním měla producentka Joan Harrison, spojená například s Robertem Siodmakem nebo později s Alfredem Hitchcockem. Společně dali vzniknout vynikajícímu, ale neprávem zapomenutému filmu, který si prostě nesmíte nechat ujít.

Režie: Irving Pichel

Produkce: Joan Harrison (RKO)

Scénář: Jonathan Latimer; podle námětu Gordona McDonella

Kamera: Harry J. Wild

Hudba: Roy Webb

Střih: Elmo Williams

Výprava: Albert S. D'Agostino, Robert Boyle

Hrají: Robert Young, Susan Hayward, Jane Greer, Rita Johnson, Tom Powers, George Tyne a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 16. července 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

Niagara (1953)

Niagara
USA, 1953, 92 min

Ray a Polly Cutlerovi (Max Showalter a Jean Peters) přijíždějí na opožděné líbánky k Niagarským vodopádům. Zde se setkávají s Georgem a Rose Loomisovymi - Josephem Cottenem a nádhernou Marilyn Monroe. Brzy se dozvíme, že George byl právě propuštěn z pchychiatrické léčebny a uvidíme, že jeho žena na něj nemá právě nejlepší vliv. Navíc ho podvádí s mladým svalovcem a plánuje vraždu. Více příběhu není záhodno prozrazovat a hlavně na něm vůbec nesejde.

Noirový matador Henry Hathaway (Kiss of Death, Dark Corner, Call Northside 777) natočil Niagaru v krásných sytých barvách, které ostře kontrastují s temným příběhem. Nutno přiznat, že černobílý by byl film sotva poloviční - krása Marilyn i Niagarských vodopádů v technicoloru vynikne naplno (a netřeba v tomto ohledu podceňovat Jean Peters). Čas od času Hathaway využije oblíbenou hru se stíny a je zde i žánrově typický syndrom nesmyslného útěku nahoru zakončený vizuálně orgastickou vraždou.

Marilyn mění ošacení s muzikálovou kadencí, atmosféra je výtečná a horečnost Josepha Cottena a druhé poloviny obecně je strhující. Ne nadarmo se říká, že Niagara byla jednou z inspirací Hitchcockova Vertiga (podobností mezi filmy je příliš mnoho na to, aby to byla náhoda). S Cutlerovými pak zpravidla přicházejí vtipné scénky nabízející příjemné chvíle odlehčení. Celým příběhem nás pronásleduje oblíbená Rosina píseň - tu zpívaná, tu hvízdaná a v klíčovén okamžiku hraná kostelními zvony. Propojuje příběh, je hybatelem událostí a dává falešné naděje.

Obsazení nemá chybu - ti tři jsou skvělí a čtvrtá je (tehdy ještě v podstatě neznámá) Marilyn, u které se neodvažuju posoudit, jestli hraje nebo ne. Každopádně je v tom, co dělá, dokonalá. Charaktery jsou parádně vykreslené, v pozadí každého z nich je minulost, která je jen lehce poodhalena a divák se tak ocitá v roli náhodného kolemjdoucího. Vidí, jak se kdo chová, ale jejich motivace i životní příběhy mu zůstávají skryty. O to víc může zamrzet přímost příběhu - karty jsou rozdány příliš brzy a potenciál několika dějových zvratů tak zůstává nevyužit. Ale ono je to vlastně stejně jedno, protože krása Niagarských vodopádů a Marilyn přebije cokoliv.

Pokud by noiry byly vážnou hudbou, byla by Niagara Vanessou Mae.

Režie: Henry Hathaway
Produkce: Charles Brackett
Scénář: Charles Brackett, Walter Reisch, Richard L. Bree
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: Sol Kaplan
Střih: Barbara McLean
Hrají: Marilyn Monroe, Joseph Cotten, Jean Peters, Max Showalter

Distribuce: 20th Century Fox
Premiéra: 21. ledna 1953

Odkazy:
CSFD
IMDB

Třetí muž (1949)

The Third Man

VB, 1949, 104 min.

Skutečně dobrý film je pro mě ten, na který se rád dívám znova a znova a kde vždycky najdu něco nového nebo zajímavého. Taky ale mívám zdravou antipatii k do nebe vychvalovaným snímkům, které většina vysoce hodnotí hlavně proto, aby se neztrapnili (řekl tu někdo Občan Kane? J). Proto sebekriticky přiznávám, že Třetího muže jsem napoprvé naplno nedocenil a trochu se u něj nudil. Dnes (po možná desátém zhlédnutí) to nechápu. Právě proto tě, milá Rogue, nezatracuji. Zatím. J

Je „nejlepší britský film všech dob“ film noir? Určitě. Ale trochu jiný. Moderní americké velkoměsto nahradila rozbořená Vídeň, přízračné místo plné sutin a duchů minulosti, roli soukromého očka tu zastupuje americký brakový spisovatel, který přijel navštívit svého dávného přítele, femme fatale sice hrdinu ničí, ale rozhodně ne pro svoje potěšení či prospěch, osudové smyčce střídá odlehčená citera. Po stránce formální ale o zařazení není na vteřinu pochyb: typická je často vychýlená kamera, zdůrazňující vyšinutost doby a místa, úžasná hra se světlem a hlavně stínem (třeba příchod muže prodávajícího nafukovací balónky je famózní – vidíme osvětlené náměstí, když v tom se na stěnách domů objeví stín muže, který se zvětšuje a zvětšuje… až zpoza rohu vyjde obyčejně malý pouliční prodavač) atd.

Nejde nezmínit Grahama Greena (v tomto případě scénáristu). Neviděl jsem zdaleka všechny adaptace jeho díla (pro příklad uveďme i zde oblíbenou Langovu verzi Ministerstva strachu), ale Třetí muž rozhodně skvěle vystihuje atmosféru a vůbec svět jeho románů. A ústřední téma je typicky greenovská úvaha o tom, jestli můžeme zradit přítele, když se zjistí, že je to slušně řečeno hajzl (a vrah), a co nás to stojí.

Aby měl místní antifanclub Orsona Wellse radost, musím něco i o něm (ale neméně skvělý je samozřejmě i Joseph Cotten či Alida Valli a i malé štěky jsou obzvlášť šťastně – čti výrazně - obsazeny): je určitě těžké zahrát malou, ale klíčovou roli někoho, o kom se první hodinu jen neustále mluví a kdo je zároveň zbožňován a zostouzen. Když se ve filmu Welles konečně objeví, má jen opravdu málo prostoru, aby dokázal, že je jednak ten charismatický kamarád a milenec a zároveň nestoudný šmejd, obohacující se na úkor nemocných a umírajících. Wellsův vstup do děje je jedním z vrcholů snímku (a patří do zlatého fondu vizuálně nejpropracovanějších scén), stejně jako moment, kdy s Cottenem vlezou na ruské kolo a vedou konfrontační rozhovor. To je vlastně jediná Wellsova delší scéna před kamerou, později se už jen občas zjevuje a prchá. Ale všude je majestátní a neskutečně působivý. Celý film se vlastně točí kolem něj a divák i v těch krátkých chvílích pochopí proč.

Jedním z mých dalších poznávacích znamení skutečně dobrého filmu je taky to, že po jeho skončení nemáte chuť se aspoň pro ten den dívat na nic jiného, ale rádi byste si o něm něco přečetli, bavili se o něm nebo ho někomu aspoň doporučili. Třetí muž splňuje všechna moje kritéria. A jestli poprvé nebyl zážitek stoprocentní, příště už určitě bude.

Režie: Carol Reed
Produkce: Carol Reed, Hugh Perceval
Scénář: Graham Greene
Kamera: Robert Krasker
Hudba: Anton Karas
Střih: Oswald Hafenrichter
Hrají: Joseph Cotten, Alida Valli, Orson Welles a další

Distribuce: British Lion Film Corporation (UK)
Premiéra: 3. záři 1949

Odkazy:
CSFD
IMDB

Detektivní příběh (1951)

Detective Story
1951, USA, 103 min.

Na začátku stojí úspěšný detektiv se spokojenou manželkou, na konci leží mrtvý a bez ženy. Byť se tu přímo výsostně nabízí voice over mrtvoly à la Sunset Blvd. (1950), který nás formou retrospektivy provází celým příběhem, sem se zkrátka nehodí. Detektivní příběh klasika Williama Wylera byl natočen podle divadelní hry Sidney Kingsleyho. (1) Zaměřuje se na jeden pracovní den v životě newyorských policejních detektivů a sestává se z několika vzájemně propojených mikropříběhů, jimž dominuje postava drsného policisty Jima McLeoda v podání skvělého Kirka Douglase.

Divadelnost příběhu čiší především z až klaustrofobicky uzavřených interiérových prostor detektivního oddělení, v nichž jsou jednotlivé postavy (detektivové, kriminálníci a jejich rodinní příslušníci) nuceny vzájemně koexistovat. Z diváků jakožto zprvu nezaujatých pozorovatelů, kteří jsou "uvrženi" do několika zcela odlišných případů, se náhle stávají soudci - skrze odlišné přístupy vyšetřovatelů jsou jim předkládány různá stanoviska, a je potom na nich, jaký postoj k osudům jednotlivých postav zaujmou. Wylerův snímek byl na svou dobu odvážný především z morálního hlediska: z několika úhlů pohledu je zde např. propírána problematika interrupce.

Detektivní příběh je oceňován především pro svůj realistický pohled, svět policistů rozhodně nevykresluje černobíle. Kirk Douglas ztělesňuje v podstatě antihrdinského detektiva, zatvrzelého puritána, který s nikým nesoucítí - jak se ukáže, tak ani s vlastní ženou (Eleanor Parker). Přesto všechno si ale nemohu neklást otázku, proč je Detektivní příběh řazen mezi filmy noir? Hned po pár minutách každý musí uznat, že na něm vlastně nic noirového není. Maximálně (hodně bagatelizovaný) fakt, že hlavní hrdina během jednoho dne ztratí všechno, co měl. Spíše než film noir je prostě Wylerův snímek dramatem z policejního prostředí, ale zatraceně dobrým!

(1) Podle další Kingsleyho hry Wyler natočil film V newyorském přístavu (Dead End) již v roce 1937.

Režie a produkce: William Wyler
Scénář: Robert Wyler a Phillip Yordan podle divadelní hry Sidney Kingsleyho
Kamera: Lee Garmes
Střih: Robert Swink
Výprava: Earl Hedrick a Hal Pereira
Hrají: Kirk Douglas, Eleanor Parker, William Bendix, Cathy O'Donnell

Distribuce: Paramount
Premiéra: 24. října 1951

DVD (ČR): 7. října 2009 (Magicbox)

Odkazy:
IMDb
Allmovie

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past

USA, 1947, 97 min.

Zapomenout na minulost a začít nový život v zapadlém městečku nezaručuje, že se minulost opět nevynoří z husté mlhy. Nelehké pátrání soukromého detektiva Jeffa Baileyho dostane do různých koutů světa, aby mohl konečně pryč od minulosti.

Jeff Bailey je nenápadný majitel pumpy v malém městečku v Kalifornii, kde se nějakou dobu pokouší vést nový život. Jednoho dne se k němu přihlásí hazardní hráč Whit Sterling. V tu chvíli cítí Jeff horkou půdu pod nohama. Ještě před rokem byl soukromým detektivem, jehož si právě Whit najal na sledování své milenky Kathie Moffatové. Ta zmizela někde v Acapulcu s jeho 40 000 dolary.

Robert Mitchum se představil v roli Jeffa jako zvláštní neotřelý typ drsného chlapíka s nedbalou mluvou, ležérním vystupováním a zvláštní chůzí. Proplul filmem s naprostou elegancí klasického hrdiny svého žánru. V roli záporáka Mitchumovi sekundoval Kirk Douglas a jako femme fatale se představila krásná (chápejme noirovsky krásná, tzn. nebezpečně nádherná blondýna) Jane Greer, kterou známe i z dalších Mitchumových snímků. Oceňuji na filmu přesnou charakteristiku postav, žádná nevyčuhuje a definitivně žádná nepřebývá, což se podaří ve scénáři málokdy. Textu nejde taky nic vytknout, samotné dialogy tikají jako švýcarské hodinky.

Jediný problém pro mě představuje několik konců během 100 minut. Minimálně 3x se podařilo Tourneurovi ukončit svůj film. Možná šlo o nový druh dějového zvratu, ale na mě tento pokus působil rušivě. Také by se dalo uvažovat o určitě epizoditě. Tak či onak, Pryč od minulosti dělá čest filmu-noir a je naprosto nezbytné si na něj některý z blízkých večerů udělat čas.

Režie: Jacques Tourneur

Produkce: Warren Duff

Scénář: Daniel Mainwaring

Kamera: Nicholas Musuraca

Hudba: Roy Webb

Střih: Samuel B. Beetley

Hrají: Robert Mitchum, Jane Greer, Kirk Douglas

Distribuce: RKO Radio Pictures

Premiéra: 13. listopadu 1947

Odkazy:

IMDB

CSFD

Noir of the Week

Zmizení (2005)

Brick
2005, USA, 105 min.

"Filmy o teenagerech často vycházejí z nevyřčené premisy, že střední škola je něco méně závažného než svět dospělých. Když je ale vaše hlava uzavřená v tomto mikrokosmu, stává se toto období tím nejzávažnějším ve vašem životě."

Scenárista a režisér Rian Johnson si vzal vlastní tezi k srdci a jako svůj celovečerní debut natočil temný noirový příběh zasazený do prostředí (ne)typické americké střední školy (tedy jakési "antiprcičky"). Brendan (Joseph Gordon-Levitt) je inteligentní a samotářský student, jenž se s pomocí jediného kamaráda pustí do pátrání po své bývalé přítelkyni, která je evidentně ve velkém maléru. Brendan postupně proniká do komplikované sítě středoškolského podsvětí, kterému vládne obávaný drogový dealer The Pin (v české verzi Drak; Lukas Haas), obklopený bandou bodyguardů v čele s Tugem (Rambo; Noah Fleiss). V příběhu dále hrají klíčovou roli krásná a zámožná Laura (Nora Zehetner), narkoman Dode (Noah Segan) a zejména jedna cihlička kvalitního heroinu.

Johnson v podstatě vůbec nečerpá z noirové estetiky a ikonografie, inspiraci spíše hledal ve způsobu vyprávění a archetypálních postavách klasického filmu noir: hlavní hrdina je tak středoškolskou verzí hard-boiled detektiva, který sice stojí na straně práva a spravedlnosti (pokud vůbec existují), pro ránu ale nejde daleko. Při svém pátrání je konfrontován s všudypřítomnou zkažeností, kterou zastupují především kulhající drogový dealer The Pin, jeho "gorila" Tug a půvabná Laura, která, jak závěrečná konfrontace s Brendanem ukáže, je ze všech nejhorší (prostě typická femme fatale). Za geniální tah lze považovat zasazení příběhu do školního prostředí - za fasádou spořádané instituce se skrývá naprostá prohnilost a beznaděj, proti nimž jsou zástupci vedení školy (a kdokoliv další včetně Brendana) zcela bezbranní.

Vztahy mezi postavami a jejich motivace k činům jsou mnohdy velmi nejasné, doporučuju proto minimálně dvojí zhlédnutí, případně bloček na poznámky. Johnson totiž stvořil komplikovaný svět připomínající labyrint, v němž není lehké se hned napoprvé zorientovat. Nízkorozpočtový film (rozpočet přibližně půl milionu dolarů) s výborným minimalistickým soundtrackem se dočkal slušného ohlasu na nejrůznějších festivalech a s přehledem si na sebe vydělal. Ve svém druhém režijním pokusu se Johnson od filmu noir odklonil k "podvodnickému filmu" (rozporuplně přijatí Bratři Bloomovi). Vůbec bych se ale nezlobil, kdyby se k filmu noir ještě někdy vrátil..

Režie: Rian Johnson

Produkce: Ram Bergman, Mark G. Mathis (Bergman Lustig Productions)

Scénář: Rian Johnson

Kamera: Steve Yedlin

Hudba: Nathan Johnson

Výprava: Jodie Lynn Tillen

Hrají: Joseph Gordon-Levitt, Nora Zehetner, Lukas Haas, Noah Fleiss, Matt O'Leary, Noah Segan, Meagan Good, Emilie De Ravin a další

Distribuce (USA): Focus Features

Premiéra: 7. dubna 2005

DVD (ČR): 29. ledna 2007 (Magicbox)

Odkazy

IMDB

Allmovie

ofic. stránky filmu

Shock (1946)

Shock
USA, 1946, 70 min

Bizarní kombinace mysteriózního noiru, Vincenta Price a hororového blázince začíná velmi slibně: když Janet Stewart (Anabel Shaw) čeká na svého muže Paula (Frank Latimore) v hotelovém pokoji, stane se svědkem vraždy. Nervově se zhroutí a na pomoc je zavolán hotelový psychiatr (!), který je zároveň vrahem. Janet je převezena na kliniku, kde kromě již zmiňovaného vraha/psychiatra (Vincent Price) úřaduje i jeho milenka/zdravotní sestra (Lynn Bari).

Po skvělém rozjezdu však přichází útlum - 'hlavní' postava leží zdrogovaná na lůžku, moc se toho neděje a jen se řeční. Snímek následující hodinu zachraňuje žánrová nekonzistence, která přináší několik čistě hororových scén (útěk pacienta) a odvádí pozornost od mizerného scénáře. I tak se ale těch 70 minut zdá občas docela dlouhých.

Obsazení je skvělé. Vincent Price společně s nekorunovanou béčkovou královnou Lynn Bari vytváří záporácký dvojblok, kterému neustále spící hrdinka a její manžel nemůžou konkurovat. Divák tak nefandí dobru, ale spíš vyčkává, kdy se hororově stylizovaný Price opět objeví na plátně. Zároveň je role zlého muže v bílém plášti hezkým předznamenáním jeho budoucí kariéry.

Ve čtyřicátých letech vzniklo mnoho filmů ovlivněných Freudovou psychoanalýzou, pohrávajících si s tématem lidského nevědomí (Notorious, Spellbound, Dark Mirror, Secret Beyond the door...). Dnes, po více šedesáti letech, jsou všechny místy směšné, Shock nevyjímaje (a medicína není exaktní věda, ale umění). Navíc nedostatek peněz sálá každým záběrem, kamera je průměrná, což k jménu Josepha MacDonalda (Niagara, Dark Corner, Call Northside 777) úplně nesedí a Alfred L. Werker (He Walked by Night) se taky dvakrát nevytáhl.

Ačkoliv film osciluje mezi hitchcockovským noirem (femme fatale, bezvýchodná situace hlavní hrdinky, snová sekvence), hororem (prostředí blázince, bouřka) a nudou, je jeho sledování veskrze příjemné.

Režie: Alfred L. Werker
Produkce: Aubrey Schenck
Scénář: Eugene Ling
Kamera: Joseph MacDonald
Hudba: David Buttolph
Střih: Harmon Jones
Hrají: Vincent Price, Lynn Bari, Anabel Shaw, Frank Latimore

Distribuce: Twentieth Century Fox Film Corporation
Premiéra: 10. ledna 1946
Odkazy:
CSFD
IMDB

Cizinec (1946)

The Stranger

USA, 1946, 95 min.

Vyšetřovatel Wilson pátrá krátce po druhé světové válce po uprchlém Franzi Kindlerovi, nacistovi odpovědném za genocidu Židů. Případ ho dovede do connecticutského maloměsta, kde se Kindler skrývá jako oblíbený středoškolský učitel a čerstvý novomanžel Charles Rankin. Hra kočky s myší může začít. Kindler se ale rozhodně nevzdává.

Je škoda, že se Orson Welles nenarodil později. Kdyby tvořil v dnešní době, mohli jsme si užívat jeho režisérské sestřihy aspoň na DVD. Na druhou stranu, možná že by na své snímky ani nesehnal peníze, těžko říct. Fakt je, že stěží najdete podobně zásadního tvůrce, kterému by producenti tolik mršili jeho díla. S radostí jsem během dvou dnů slupnul Wellesovy příspěvky k noirovému žánru a nedá mi to se o pár postřehů nepodělit. Na začátek zvolím titul nejtuctovější a vlastně logicky při uvádění v kinech nejúspěšnější. Nebo jinak – film, který nejen pokryl své náklady, ale dokázal producentům přinést i nějaký zisk, což byla u Wellese věc opravdu nezvyklá.

Přehlednost a přímočarost svědčí o tom, že Welles hodně stál o to, aby dokázal, že umí natočit divácky úspěšný film. Proto se taky bude Cizinec nejspíš víc líbit fanouškům noiru obecně než fanouškům Orsona Wellese. Nedočkáme se žádných velkých vizuálních orgií ve stylu Dámy ze Šanghaje nebo Doteku zla, ale velmi solidně odvyprávěného, standardně vystavěného thrilleru, který baví. A může za to hlavně Orson Welles – herec, který je stejně přesvědčivý jako zdánlivě milující manžel a maloměstský učitel nebo jako vraždící nacistická bestie zahnaná do kouta. „Columbovsky vlezlý“ (díky, Rogue) Edward G. Robinson (dosazený studiem místo Wellesem preferované Agnes Moorehead) odvádí svůj typický nadstandard, stejně jako do poslední chvíle v nevinu svého manžela věřící Loretta Young (i když její role by si zasloužila rozšířit).

Cizinec je také první film, který zobrazuje záběry z koncentračních táborů. Těžko to z dnešního pohledu hodnotit – na jednu stranu to jde chápat jako nepříliš etickou snahu o dodání větší vážnosti čistě zábavnému, stylizovanému filmu, na stranu druhou je dobré některé věci připomínat pořád. Ovšem ukazovat prohnilost padoucha tím, že si během telefonního hovoru kreslí hákový kříž, to musel velký Orson nejspíš myslet jako vtip. Aspoň doufám. Smál jsem se stejně, jako když hrdinný vojín Zoller během boje vyrýval svastiku v Tarantinově skvostných Hanebných panchartech.

Aby nedošlo k omylu, při veškeré střednoproudnosti filmu, i zde producenti stříhali - prý něco mezi 20 až 30 minutami. Každopádně Cizinec je buď vhodným pozvolným „úvodem do studia“ mimořádného režiséra, anebo (jak říkají jiní) je nejlépe si ho nechat až na konec. Mimochodem sám Welles tenhle film prý vůbec rád neměl…

Režie: Orson Welles
Produkce: Sam Spiegel
Scénář: Anthony Veiller, Victor Trivas, Decla Dunning
Kamera: Russell Metty
Hudba: Bronislau Kaper
Střih: Ernest J. Nims
Výprava: Perry Ferguson
Hrají: Edward G. Robinson, Loretta Young, Orson Welles

Distribuce: RKO Radio Pictures
Premiéra: 25. května 1946

Odkazy:
CSFD
IMDB

A Lady Without Passport (1950)

A Lady Without Passport 
1950, USA, 74 min.

V lednu 1950 vstoupil do amerických kin snímek Gun Crazy, příběh o dvojici milenců-zabijáků na útěku režírovaný Josephem H. Lewisem. Režisér se v následujících letech pokusil několikrát své mistrovské dílo překonat, již nikdy se mu to však nepodařilo. Jedním z nejzajímavějších pokusů je jeho následující film, noir s názvem A Lady Without Passport (rovněž 1950), který na svého slavnějšího předchůdce několikrát odkazuje - nejzřetelněji v závěrečné sekvenci odehrávající se ve floridských močálech.

Lewis měl tentokrát k dispozici slabší scénář (Dulton Trumbo, který se podílel na Gun Crazy, by jistě odvedl lepší práci): film sleduje snahu amerického agenta v přestrojení rozbít gang pašeráků, operující na Kubě. Při této akci se agent zamiluje do beženkyně, která zoufale touží po americkém azylu. V cestě jim však stojí nebezpečný pašerácký boss, který se nehodlá jen tak vzdát. Podobnou zápletku mají i další filmy noir ze stejného období - například Border Incident Anthonyho Manna nebo Panika v ulicích Elii Kazana. Zatímco zmiňovaní tvůrci při zpracovávání tématu pašeráctví tíhli k "realismu" a dokumentárnímu stylu, Lewis postupoval opačným způsobem - jeho film je vizuálně velmi stylizovaný, místy až expresionistický a surreálný. (1)

Z filmu vyčnívá několik invenčně natočených scén - úvodní konfrontace jednoho z pašeráků se "zákazníkem", která končí autonehodou a smrtí druhého jmenovaného (první záběr sekvence - a celého filmu - má téměř 50 vteřin a je snímán skrze okno automobilu); úmyslné ztroskotání pašeráckého letadla na břehu řeky a jeho následná evakuace, při které je zastřelen další člověk (tato sekvence je pro změnu nasnímána z perspektivy pilota amerického letounu, který pašeráky sleduje); a pochopitelně již zmiňovaná závěrečná přestřelka v močále zahaleném hustou mlhou.

A Lady Without Passport je další ukázkou, jak zručným a pozoruhudným režisérem Lewis byl. Snímek sice není žádným mistrovským dílem (zamrzí například nevyužitá Hedy Lamarr v hlavní roli), noiroví fandové si však zcela jistě přijdou na své.

(1) viz SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style. New York: The Overlook Press, 1992. s. 168.

Režie: Joseph H. Lewis

Produkce: Samuel Marx (Samuel Marx Production)

Scénář: Howard Dimsdale, Cyril Hume; podle námětu Lawrence Taylora

Kamera: Paul C. Vogel

Hudba: David Raksin

Střih: Frederick Y. Smith

Výprava: Cedric Gibbons, Edward Carfagno

Hrají: Hedy Lamarr, John Hodiak, James Craig, George Macready, Steven Geray, Bruce Cowling a další

Distribuce: MGM

Premiéra: 3. srpna 1950

Odkazy

IMDB

Allmovie

Magicbox jede

Když už tu byla řeč o vánočních dárcích, mám tu další tipy. Koneckonců máme taky i Mikuláše nebo státní svátek v listopadu (my si třeba nadělujeme na Upálení Jana Husa, takže proč ne).  A vůbec, dárky si můžeme dávat každý den! Proč si neudělat radost, když nám to Magicbox umožňuje?

Od 4. 11. nabízí na dvd filmy jako Langův Byl jsem lynčován (Fury, 1936) se Spencerem Tracym, klasiky s Jamesem Cagneym Bílý žár (White Heat, 1949) a Bouřlivá dvacátá léta (The Roaring Twenties, 1939) v režii Raoula Walshe a dále třeba filmy s noirovými královnami: melodramatickou Humoresku (Humoresque, 1946) s Joan Crawford od Jeana Negulesca, Wylerův List (Letter, 1940) s Bette Davis a Podivnou lásku Marty Iversové (The Strange Love of Martha Ivers, 1946) s Barbarou Stanwyck. 

O 14 dní později, 18.11., se pak můžete těšit (zvláště ti, co zde v anketě hlasovali pro Humphrey Bogarta) na další noir v režii Williama Wylera, Hodiny zoufalství (The Desperate Hours, 1955).

Všechna dvd jsou dostupná za přijatelných 299,-Kč.

Desert Fury (1947)

Desert Fury 
1947, USA, 92 min.

Když se řekne film noir, většině lidí se automaticky vybaví černobílá kamera, expresivní svícení, šerosvit, temné siluety postav apod. Představa klasického noiru v barvě (neo-noir, to je úplně jiná kapitola) nám přijde  naprosto bizarní a zcestná. Přesto existuje několik výjimek, které dokazují, že technicolorová přebujelost nutně nemusí být s typickou noirovou atmosférou a náladou nekompatibilní. Naopak k ní může vytvářet ironický kontrast - jako v případech snímků Niagara a Leave Her to Heaven. Nebo téměř zapomenutého filmu režiséra Lewise Allena Desert Fury (dále například Suddenly, Illegal, A Bullet for Joey).

Bohužel, skutečně krásné obrazové ztvárnění filmu je tak to jediné, co na něm lze bez výhrad ocenit (děj filmu se odehrává v Nevadě, státě, kterému dominují hory a pouště; rozsáhlé písečné plochy a skalnaté vrcholky často kontrastují s až kýčovitě azurovým nebem). Zápletka samotná je často k smíchu (místy nepochopitelné chování postav, o dialozích nemluvě), vůbec nejpodivnější jsou ale vazby mezi ústředními protagonisty. Vztah hlavní hrdinky Pauly k matce připomíná manželství s dominantním mužem (matka vede prosperující kasino, kouří jednu cigaretu za druhou, intimní momenty s dcerou prokládá hádkami a fackami), obávaný gangster Eddie, zodpovědný za smrt manželky, má zase nečekaně blízko k parťákovi Johnnymu, který se od něj nehne na krok a o jejich vztahu skutečně hovoří jako o svazku na celý život.

Homoerotickému čtení filmu napomáhá i chemie mezi postavami - mezi Eddiem a Johnnym to totiž opravdu jiskří mnohem víc než mezi jakýmkoliv heterosexuálním párem (mezi Eddiem a Paulou nebo Paulou a Tomem Hansonem v podání Burta Lancastera). Ostatně Lancasterův čestný a poctivý policista je asi nejméně zajímavou a nejhůře napsanou postavou filmu - neustále prochází ulicemi města, případně krouží po okresních silnicích, aby se vždy objevil ve správný čas na správném místě a pomohl vyřešit svízelnou situaci.

Pokud toužíte po ukázce povedeného barevného noiru, podívejte se raději jinde...

Režie: Lewis Allen

Produkce: Hal B. Wallis (Paramount Pictures)

Scénář: A.I. Bezzerides, Robert Rossen; podle románu Ramony Stewart

Kamera: Edward Cronjager, Charles Lang

Hudba: Miklós Rózsa

Střih: Warren Low

Výprava: Perry Ferguson

Hrají: Lizabeth Scott, Burt Lancaster, Mary Astor, John Hodiak, Wendell Corey, Kristine Miller a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 15. sprna 1947

Odkazy

IMDB

Allmovie

Murder by Contract (1958)

Murder by Contract
USA 1958, 81 min.

Jedno z nejzásadnějších noirových B-movies vzniklo během sedmi únorových dní roku 1958. Hlavním obdivovatelem a popularizátorem tohohle zapadlého nízkorozpočťáku je Martin Scorsese, který ho neúnavně zmiňuje v rozhovorech, zařazuje do seznamů Guilty Pleasures i otevřeně cituje ve svých filmech (viz tréninková scéna Taxi Drivera).

Roku, kdy Wellesův Touch of Evil oficiálně uzavřel jednu kapitolu noiru, odstartovalo Lernerovo Murder by Contract něco, co mělo přijít až mnohem později...

Claude (Vince Edwards) se rozhodne stát nájemným vrahem z téměř romantické pohnutky v podobě vysněného domku u Ohio River, na který si chce vydělat. Je najatý na vraždu korunního svědka v procesu proti svému zaměstnavateli a vypraví se do slunného L.A.. Svědek se však ukáže být svědkyní a problém je na světě. Řečeno slovy Clauda: ”I don’t like women. They don’t stand still. When they move, it’s hard to figure out why or wherefore. They’re not dependable. It’s tough to kill somebody who’s not dependable.”

Lernerovi díky nedostatku peněz nezbylo, než se soustředit na to opravdu důležité - divák není rozptylován vizuálními hrátkami a chytlavá minimalistická hudba Perryho Botkina na sebe nestrhává pozornost (a její variace je pro změnu ke slyšení v Departed).

Film se stal kultem především pro svou odlišnost od noirů 50. let. Claude je více než hrdinou klasického období předobrazem chladných hitmanů z nekorektních šedesátek a sedmdesátek (Get Carter, Killers, Le Samourai) a vyvrcholení jeho osudu přináší více otázek, než je běžné. Na filmu spolupracovalo několik znamých jmen v čele s dvorním Peckinpahovým kameramanem Lucienem Ballardem a Benem Maddowem (Asphalt Jungle), který se podílel na scénáři.

Ačkoliv tu Murder by Contract vychvaluju, musím přiznat, že je zábavnější sledovat jeho vliv na pozdější filmy, než film samotný. Ale i tak - na béčko docela slušný výkon.

Režie: Irving Lerner
Produkce: Leon Chooluck
Scénář: Ben Simcoe za pomoci Benem Maddow
Kamera: Lucien Ballard
Hudba: Perry Botkin Jr.
Střih: Carlo Lodato
Hrají: Vince Edwards, Phillip Pine, Herschel Bernardi
Distribuce: Orbit Productions
Premiéra: December 1958

Odkazy:
IMDB
CSFD

Noir na Západě

V aktuálním listopadovém čísle internetového časopisu Bright Lights Film Journal si můžete přečíst studii nezávislé filmové kritičky Imogen Sary Smith o prolínání filmu noir a westernu. Článek nazvaný Past Sunset se věnuje "černým westernům" od Anthonyho Manna (Vzdálená země, Muž z Laramie), Roberta Wise (Blood on the Moon), Raoula Walshe (Pursued) nebo Andrého De Totha (Ramrod). Ve druhé části textu se autorka zaměřuje na filmy, které se sice odehrávají v západní části USA mimo hlavní metropole (často v prostředí pouště), za westerny by je ale označil málokdo - dojde tak například na Eso v rukávu Billyho Wildera nebo méně známý, v určitých kruzích však kultovní technicolorový noir Desert Fury. Článek je místy zbytečně popisný (zápletka Esa v rukávu je přece notoricky známá), jinak ale nabízí zajímavé a inspirativní čtení.

Cast a Dark Shadow (1955)

Cast a Dark Shadow
1955, Velká Británie, 83 min.

Snímek Cast a Dark Shadow začíná více než lákavě: velký detail na pištějící ženu // subjektivní pohled na  obludu-draka se svítícíma očima // kamera, stále suplující pohled ženy, se trhanými pohyby pohybuje vpřed, zatímco ze stěn temného tunelu vyskakují další příšery (ano, nacházíme se ve strašidelném hradu) // opět několik záběrů na ženin obličej prostříhaných se vstávajícími mrtvolami atd., když najednou kamera přesune svou pozornost na místo vedle ženy: tam sedí muž, který hrůzostrašným atrakcím nevěnuje žádnou pozornost, místo toho upřeně sleduje svou spolusedící // detail na jeho obličej, kterému dominuje pár svítících očí (jako dříve v případě první příšery) // až nyní se objevují první titulky oznamující jména hereckých protagonistů. Dokážete si představit lepší a výstižnější noirovou expozici?

Bohužel, příslib vizuálně podmanivé a expresivní podívané tvůrci nenaplní. První čtvrthodina sice nabízí velmi působivou scénu vraždy (hodně předčasné vyvrcholení filmu), dále je však snímek po vzoru své divadelní předlohy až příliš statický a užvaněný, což nemůže změnit ani závěrečná sekvence. Ta dává vzpomenout na povedený úvod, bohužel předlouhá střední pasáž vás stihla unudit natolik, že je vám vlastně jedno, co se na plátně/obrazovce děje.

Situaci částečně zachraňuje Dirk Bogarde v hlavní roli vypočítavého a chladnokrevného Teddyho Barea (tvůrci měli alespoň smysl pro humor). Úlohu vraha si očividně užívá, obdařil jej sebejistými gesty a chladnými pohledy a jeho herecký výkon je to jediné, co dělá úmornou střední pasáž (navíc plnou logických přehmatů) snesitelnější.

Režie: Lewis Gilbert

Produkce: Herbert Mason, Daniel M. Angel (Angel Productions)

Scénář: John Cresswell; podle divadelní hry Janet Green

Kamera: Jack Asher

Hudba: Antony Hopkins

Střih: Gordon Pilkington

Výprava: John Stoll

Hrají: Dirk Bogarde, Margaret Lockwood, Kay Walsh, Kathleen Harrison, Robert Flemyng, Mona Washbourne a další

Distribuce v UK: Eros Films

Premiéra: 20. září 1955

Odkazy

IMDB

Allmovie

Noir of the Week