FILM NOIR BLOG

28. prosince 2010

Winter's Bone jako noir?

Vánoce jsou svátky odpočinku...i pro Film Noir Blog. Aby tu ale nebylo úplně mrtvo, připojuju další odkaz: tentokrát na kratinkou úvahu o tom, že nezávislý snímek Winter's Bone (2010), zatím posledního vítěze ze Sundance, vlastně lze vnímat jako vesnický noir. Viděli jste tento film? Napadlo vás při jeho sledování srovnání s noirem?

17. prosince 2010

Několik ohlasů na Američana (2010)

V našich kinech nedávno představený Američan Antona Corbijna po celém světě sbírá poměrně rozporuplné reakce. Jedno je ale jisté: ti, co mají alespoň trochu nadívány noir nebo francouzské kriminálky 60. a 70. let, budou nadšeni. Než se tu objeví nějaké zasvěcenější zhodnocení, nabízím vám alespoň pár ohlasů zvenčí:

- recenze Rogera Eberta (který se nerozpakoval s udělením nejvyššího možného hodnocení)

- "art film převlečený za akčňák"(Kitsup Sun)

- Buzz Focus
- "pocta filmu noir" (Today's Zaman)

a nakonec náš Eda pro Filmserver (Rogue bude následovat)

5. prosince 2010

"Ztraceno v překladu"

Snad pro jednou odpustíte nenoirový příspěvek, ale na TOHLE ze zřejmých důvodů musím odkázat. Za reakce a další šíření odkazu předem děkujeme.

refleX-Files: Lost in Translation

28. listopadu 2010

Bright Lights Film Journal po sedmdesáté

Již sedmdesáté číslo Bright Lights Film Journalu je co do počtu článků o něco skromnější, než je zvykem. Přesto v něm najdeme několik textů, které by nám neměly uniknout. Gordon Thomas analyzuje tvorbu Josefa von Sternberga se speciálním důrazem na jeho Docks of New York, rozhovor s Juanem Luisem Buñuelem se točí kolem osobnosti Orsona Wellese a jeho nedokončeného projektu Don Quijote a přečíst si můžete i report z prvního TCM Classic Film Festivalu, který divákům v dubnu tohoto roku nabídl několik klasických hollywoodských filmů včetně noirů Sladká vůně úspěchu a Leave Her to Heaven (český název stále odmítám).

Speciálně Edu pak určitě zaujme skutečně rozsáhlá studie o poeovských adaptacích Rogera Cormana.

25. listopadu 2010

Tím hůř, když padnou

The Harder They Fall
USA, 1956, 109 min.

Občas se i stará hollywoodská klasika prodere na česká plátna, jako například poslední snímek Humphreyho Bogarta Tím hůř, když padnou (The Harder They Fall, 1956) režírovaný Markem Robsonem, který byl minulý týden promítán na brněnské přehlídce Visions of Light.

Přestože Robsonův snímek naplno odhalil korupci v boxu, nebyl prvním, který se této problematiky dotkl: už na konci 40. let se totiž okrajově objevila v hollywoodských noirových snímcích Tělem a duší (Body and Soul, 1947) v režii Roberta Rossena a v Podvodu (The Set-Up, 1949) Roberta Wise. Sám Mark Robson v roce 1949 rovněž natočil jeden ze zásadních boxerských snímků – Champion s Kirkem Douglasem v hlavní roli. Všechny tyto filmy se v odlišné staly inspirací pro Scorseseho Zuřícího býka (Raging Bull, 1980).

Tím hůř, když padnou tematizuje chamtivost a úplatkářství boxerských promotérů, kteří ovládají celé odvětví, a zároveň kritizuje jimi vytvářený falešný mediální obraz sportovních hrdinů. Ústředním protagonistou tohoto dramatu ze sportovního prostředí je kdysi úspěšný redaktor sportovní rubriky Eddie Willis (Humphrey Bogart), nyní se potýkající s nezaměstnaností, a jenž přijme pochybnou práci tiskového agenta boxerského nováčka Toro Morena (debutující Mike Lane je zvětšená kopie noirového klasika Raymonda Burra). Eddieho úkolem je za tučnou odměnu šířit mediální publicitu ve skutečnosti naprosto netalentovaného boxera, který se po sérii předem domluvených zápasů stává hvězdou boxerského ringu. Totální deziluze na sebe však dlouho nenechá čekat.

Předlohou filmu byl stejnojmenný román známého hollywoodského scenáristy Budda Schulberga z roku 1947 skrytě pojednávající o skutečném skandálu kolem italského boxera, světového šampiona Primo Carnera přezdívaného Ambling Alp, který (vcelku pochopitelně) po uvedení filmu Tím hůř, když padnou žaloval studio Columbia. Robsonova sonda do profesionálního boxu odráží Schulbergovu dobrou znalost tohoto prostředí. Scény z ringu působí velmi autenticky (kameraman Burnett Guffey byl nominován na Oscara), čemuž napomáhá i skutečnost, že ve filmu byli obsazeni i skuteční boxeři.

Bogartův samotářský hrdina (jehož předobrazem byl skutečný novinář Harold Conard) se jako tradičně pohybuje za hranicemi zákona a oplývá cynismem jeho postavám vlastním. Eddie Willis se stal divácky velice oblíbenou postavou a pro herce jeho formátu nepochybně představoval úctyhodný odchod z filmového plátna (Bogart v lednu následujícího roku podlehl po dlouhém boji vážnému onemocnění - rakovině jícnu).

Rozšířenou verzi mého článku najdete na filmserver.cz, kde byla dnes publikována.

Režie: Mark Robson
Produkce: Philip Yordan (Columbia Pictures)
Scénář: Philip Yordan
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: Hugo Friedhofer
Střih: Jerome Thoms
Výprava: William Flannery
V hlavních rolích: Humphrey Bogart, Rod Steiger, Mike Lane, Jan Sterling a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 9. května 1956

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

23. listopadu 2010

Tip na noirový vánoční dárek: stolní hra Cluedo

" Pro účast na téhle párty by všichni zabíjeli."

Žádnému fanouškovi filmu noir či klasické detektivky by doma neměla chybět kultovní stolní hra Cluedo. Obzvlášť, pokud je hravý a soutěživý typ. U této originální společenské hry, se kterou se v Americe bavili už v roce 1948 (tedy v době největšího noirového rozkvětu!), se pobavíte a navíc si skvěle osvěžíte mozkové buňky. Abyste si ji mohli zahrát, musí vám být alespoň 9 let a musíte mít minimálně dva kamarády. Když na to přijde, dá se jednou hrou zabít i celá hodina (zvlášť při těch dlouhých zimních večerech).

A o co že ve hře jde? Během večírku v honosné vile se stala vražda a vaším úkolem je zjistit, kdo z šesti přítomných hostů je vrahem, v kterém pokoji se vražda odehrála a jakým vražedným nástrojem byla spáchána. Samozřejmě nikdo nevylučuje, že vrahem můžete být i vy samotní.

Byť se pravidla hry zpočátku zdají složitá, pochopit se dají snadno a jakmile se do hry dostanete, už vás jen tak nepustí. Dobré je to, že boj o vítězství vůbec nezávisí na náhodě, ale naopak musíte prokázat deduktivní schopnosti a zároveň se tak trochu vcítit do Humphreyho Bogarta, když pátral po vrahovi v Hlubokém spánku :-)

Vzdáleně se hra podobá kvartetu - i tady se ptáte ostatních spoluhráčů na karty, které by mohli mít v ruce. Nicméně zde je to trochu ztíženo, protože se nemůžete na konkrétní věc ptát konkrétní osoby a tak ne vždy máte zaručené výsledky. Ale o to je hra zábavnější.

Na našem privátě jsme díky ní zabili už dva večery a přiznávám, že zatím ani jednou se nikomu z nás nepodařilo přesně uhodnout všechny tři otázky. Což dokazuje skutečnost, že Cluedo rozhodně jen tak neomrzí a nudit se u něj vážně nebudete.

PS: Cluedo pořídíte cca od 500 - 700 korun. Když máte štěstí na akci v Glóbusu, tak za 400,- ;-)

13. listopadu 2010

Tip na noirový výlet: Muzeum Třetího muže, Vídeň

Kolik filmů má svoje vlastní muzeum? Může za to bonus Blu-raye, díky kterému jsem se dozvěděl, že vůbec nějaké muzeum existuje. Vzhledem k tomu, že jsem měl návštěvu rakouské metropole beztak v plánu, nebylo o čem přemýšlet.

Před zhruba patnácti lety se totiž Vídeňák Gerhard Strassgschwandtner rozhodl, že už ho nebaví odpovídat na dotazy svých známých ze zahraničí, že o Třetím muži vlastně nic moc neví a začal se o klasiku Carola Reeda zajímat. A začal sbírat. Dodnes už má přes dva tisíce předmětů, které nějak s filmem souvisí. A tuhle sbírku můžete navštívit každou sobotu od 2 do 6 odpoledne. Potkat zde můžete jednak samotného sběratele, jednak jeho sympatickou manželku (oba na obrázku nahoře), jejíž kancelář posloužila jako první výstavní prostor.

A co tady najdete? Spoustu originálních fotografií, plakátů, reklamních předmětů, desítky edicí filmů na všech možných nosičích, celou místnost věnovanou popularitě snímku v Japonsku, místnost věnovanou těžké situaci v Rakousku během druhé světové války a po ní. Speciální sekce je věnována asi největší rakouské hvězdě filmu - hráči na citeru Antonu Karasovi. Nejvíc mě překvapila informace o televizním seriálu s Harry Limem, o kterém jsem opravdu neměl tušení, potěšila spousta dříve neviděných fotek Orsona Wellese, rozesmály stolní hry na téma Třetí muž.

Vrcholem celé prohlídky je promítání dvou minut z filmu na staré promítačce z roku 1938, která se v době premiéry snímku opravdu používala. Prohodil jsem pár slov s oběma manžely (byli nesmírně milí a vstřícní) a koupil si katalog i čtyřsetstránkovou výpravnou publikaci o filmu z pera rakouské historičky Brigitte Timmermann Third Man´s Vienna. Snad se k ní o Vánocích konečně dostanu. Prostě kdo má rád film noir a Třetího muže, musí manžele Strassgschwandtnerovy navštívit.

9. listopadu 2010

"Still with us"

Pokud máte rádi nejrůznější seznamy, určitě se podívejte na tento. Sestává ze jmen padesáti nejstarších žijících filmových tvůrců, kteří byli nominováni na Oscara. Vévodí mu stoletá Luise Rainer, dvojnásobná oscarová laureátka ze 30. let. Dále (= níže) na něm najdeme i některé filmaře spjaté s filmem noir - střihače Elma Williamse (např. They Won't Believe Me nebo Follow Me Quietly; 97 let), sestry Olivii De Havilland (The Dark Mirror; 94 let) a Joan Fontaine (o rok mladší), Kirka Douglase (Pryč od minulosti, Šampion; v prosinci oslaví 94. narozeniny), nedoceněnou herečku Eleanor Parker (Caged, Detektivní příběh; 88 let) nebo profesně stále aktivní Lauren Bacall (filmy šestaosmdesátileté herečky asi netřeba představovat). Z těch, co na Oscara nikdy nominováni nebyli, jsou stále mezi námi například Jane Russell (His Kind of Woman, Macao; 89 let), oblíbenkyně Johna Forda Maureen O'Hara (A Woman's Secret; 90 let) nebo Farley Granger (Žijí nocí, Side Street; 85 let).

31. října 2010

Bogart v Brně

Pod názvem Visions of Light se v brněnském kině Art již počtvrté uskuteční přehlídka filmů, "jejichž obsahová i formální podoba předstihla dobu svého vzniku." Nás může těšit, že se do letošního výběru dostal i bogartovský noir Tím hůř, když padnou. (Smutnější je, že stránky přehlídky jako jeho režiséra uvádějí nějakého Marka Rondona.) I zbylý program je lákavý - vyzdvihnout si zaslouží hlavně Fullerův zásadní počin Shock Corridor či drama Daltona Trumba Johnny si vzal pušku. Kompletní seznam titulů přehlídky, která se koná ve dnech 19.-21. listopadu, najdete zde.

22. října 2010

Má oblíbená brunetka (1947)

My Favorite Brunette
USA, 1947, 87 min.

V roce 1942 si populární americký herec Bob Hope vystřelil z Hitchcocka a jeho thrillerů o nespravedlivě stíhaných hrdinech (zejména The 39 Steps), o pět let později svůj nezaměnitelný smysl pro humor namířil na adaptace hard-boiled detektivek. Řeč je o dvojici snímků My Favorite Blonde (1942), v němž se vaudevillový komik (vystupující s tučňákem) připlete do cesty nebezpečným německým špionům, a Má oblíbená brunetka (My Favorite Brunette, 1947), ve kterém fotograf specializující se na snímky nemluvňat dá průchod svým detektivním choutkám.

You see, I wanted to be a detective too. It only took brains, courage, and a gun... and I had the gun.

Má oblibená brunetka prokazuje poučenost noirovými detektivkami s Bogartem nebo Powellem hned v několika rovinách. Tvůrci uplatňují retrospektivní vyprávění a komentář prostřednictvím voiceveru. Takový narativní postup je motivován jako zpověď uvězněného protagonisty Ronnieho Jacksona (Hope) novinářům, kteří se zajímají o jeho příběh. Jackson se ve vyprávění vrací o několik dnů zpět, kdy se kombinací náhody a falešného sebevědomí připletl k případu možného únosu movitého barona. Jeho nalezení žádá jeho výrazně mladší manželka (Dorothy Lamour, která se s Hopem objevila v sérii Road to snímků, na kterou je v závěru odkazováno přítomností jejich "parťáka" Binga Crosbyho), jejíž skutečné pohnutky jsou v prvních minutách nejasné (jedná se o femme fatale?).

All my life I wanted to be a hardboiled detective like Humphrey Bogart or Dick Powell or even Alan Ladd.

Na adaptace Chandlerových či Hammettových románů je odkazováno i explicitně formou dialogů (viz výše) či obsazením. Vedle Ronnieho fotostudia má svou kancelář skutečný detektiv Sam McCloud v podání (skutečného) Alana Ladda, noirové ikony, která se v cameo roli objeví v jedné z úvodních scén. Výraznější part pak byl svěřen tradičnímu noirovému záporákovi Peteru Lorremu, jehož postava se tentokrát předvede jako zručný vrhač nožů. Dalšího poskoka ještě neodolatelnějším způsobem ztvárnil Lon Chaney Jr. Kameraman Lionel Lindon měl v době natáčení za sebou práci na The Blue Dahlia (1946) a snad i díky tomu se mu daří evokovat stylistiku první noirové fáze - s jejími výraznými kontrasty světla a stínu a skličujícími studiovými interiéry.

Noirové adaptace hard-boiled detektivek byly natolik všeobecně rozpoznávaným a silně kodifikovaným filmovým trendem, že si už v druhé polovině 40. let vysloužily parodii. A to rovnou od nejpovolanějšího člověka v oboru. Nenechte si ujít.

Režie: Elliott Nugent

Produkce: Daniel Dare

Scénář: Edmund Beloin, Jack Rose

Kamera: Lionel Lindon

Hudba: Robert Emmett Dolan

Střih: Ellsworth Hoagland

Výprava: Hans Dreier, A. Earl Hedrick

V hlavních rolích: Bob Hope, Dorothy Lamour, Peter Lorre, Lon Chaney Jr., John Hoyt a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 4. dubna 1947

Odkazy

20. října 2010

Film Noir Blog slaví 1. narozeniny

Dnes je to rok, co jsme se rozhodli založit náš blog. Jsme rádi, že nepřestal fungovat už po pár týdnech a že si našel už 11 pravidelných čtenářů, od kterých samozřejmě očekáváme srdečná blahopřání našemu krásnému dítěti :)

11. října 2010

Jak na Orsona Wellese

Fanoušci Orsona Wellese včera (10. října) vzpomněli 25. výročí jeho úmrtí. Největší Wellesův fanoušek, jakého znám (EdaS), napsal pro filmserver.cz tzv. Manuál jak na něj a jeho tvorbu. Je to sice bulvární a plné překonaných přirovnání k jídlu, ale rozhodně na to mrkněte, protože Eda moc dobře ví, o čem píše.

Klikněte sem a hezké počtení :-)

9. října 2010

Den s Edgarem G. Ulmerem

Pozvánka pro filmové nadšence (nejen) z Olomouce:

Ve čtvrtek 14. října se v rámci Dnů židovské kultury Olomouc uskuteční ve zdejším Arcidiecézním muzeu přednáška EDGAR GEORG ULMER - EXISTENCIÁLNÍ HOROR, kterou povede filmový kritik a publicista Martin Jiroušek. Vstup je zdarma, takže určitě neváhejte. Začátek v 17:00.

Více zde.

Ten samý den se pak v Divadle hudby uskuteční projekce snímku LIDÉ V NEDĚLI (1930), který Ulmer spolurežíroval s bratry Siodmakovými, Fredem Zinnemannem a Billym Wilderem. Hudební doprovod k snímku obstará houslista Jiří Macháček. Začátek v 19:30, vstup opět volný.

Více zde.

8. října 2010

Nová anketa (říjen 2010)

Aby to nevypadalo, že Film Noir Blog předčasně usnul zimním spánkem, připravili jsme si pro vás novou anketu. Tentokrát zjišťujeme, v jakém formátu filmy noir sledujete. Těšíme se na vaše odpovědi a věříme, že se jich sejde víc než minule.

23. září 2010

Noir na DVD

Stránky DVDBeaver zná asi každý, kdo někdy vyhledával informace o zahraničních DVD titulech. Jejich autoři mají film noir evidentně rádi, protože mu vyhradili speciální sekci. V přehledné tabulce nabízejí abecední seznam noirů vydaných na DVD doplněný o odkazy na recenze (pokud existují) a stránky Amazonu, kde si můžete titul rovnou zakoupit. Seznam není definitivní, autoři však slibují pravidelnou aktualizaci, takže se vyplatí stránky navštěvovat pravidelně.

21. září 2010

Seznamte se: Peter Blogdanovich

Peter Bogdanovich, slavný režisér, filmový kritik a milovník klasického Hollywoodu, začal psát vlastní blog, na kterém čtenářům představuje své oblíbené filmové tituly. Za necelý měsíc stihl nashromáždit přibližně desítku záznamů o filmech jako Casablanca, Setkáme se v St. Louis nebo Stage Door. Nás může obzvláště těšit fakt, že si vzpomněl i na dva filmy noir - Vysoko v horách Raoula Walshe a Pickup on South Street Samuela Fullera. Doufejme, že Bogdanovich ve svém úsilí nepoleví a i nadále nás bude pravidelně zásobovat zajímavými postřehy i historkami ze setkání s osobnostmi typu Johna Forda nebo Orsona Wellese (které mu všichni závidíme).

14. září 2010

Vrah ve mně (2010)

The Killer Inside Me
2010, USA, 109 min.

Rogue napsala boží článek na 25fps.

Nový snímek Michaela Winterbottoma je založen na stejnojmenné knize pulpového spisovatele Jima Thompsona, který patří mezi to nejlepší, co levné paperbacky kdy přinesly. Spisovatel, scenárista a alkoholik (jemuž česky vyšlo po jednom románu a povídce) je autorem více než třiceti děl, které se již několik desetiletí nedaří uspokojivě převést na stříbrné plátno. Osobitý vypravěčský styl (ich forma), buranská atmosféra maloměst amerického jihu, sex, násilí a narušené charaktery vytváří specifickou kombinaci odlišující ho od ostatní hard-boiled tvorby (Chandler a spol.) a činí potíže scenáristům i režisérům.

Thompsonovy příběhy svádí scenáristy ke zjednodušování, ignoraci ich formy resp. voiceoveru, redukci charakterů, vedlejších událostí a dobrým koncům. Režiséři se zase často nechávají unést jednotlivými silnými fragmenty a tvoří díla nevyváženě se potácející mezi žánry. Detektivní podstata příběhu, vypravěč ze záhrobí i prostředí svádí ke stylizaci příběhu do (neo)noirového hávu, vyšinutost hrdinů k psychologickým hrátkám a množství nekompromisních násilností k šokujícím scénám.

Pokračování zde.

Režie: Michael Winterbottom

Scénář: John Curran podle románu Jima Thompsona

Kamera: Marcel Zyskind

Hudba: Melissa Parmenter

Střih: Mags Arnold

Hrají: Jessica Alba, Casey Affleck, Elias Koteas, Kate Hudson, Bill Pullman a další

Odkazy:

IMDb

12. září 2010

Macao (1952)

Macao
1952, USA, 81 min.

Macao mělo potenciál stát se volným pokračováním Podsvětí Šanghaje. Není vůbec těžké domyslet si, co Sternberga na látce lákalo: exotické prostředí (dnes už bývalé) portugalské kolonie a jeho multikulturní charakter; záměna identit; kriminální aktivity řízené mafiánským podsvětím; dvě nejednoznačné ženské postavy... Výsledek je však spíše nezajímavý a nevzrušivý.

Příčinu můžeme hledat v produkční historii filmu. Producent Howard Hughes, v té době ovládající studio RKO, najal Sternberga, aby využil sex-appeal Jane Russellové a dopomohl jí k ještě hvězdnějšímu statusu (pravděpodobně očekával stejný výsledek jako u božské Marlene). Režisér však byl již léta za uměleckým zenitem, navíc se během natáčení projevila jeho konfliktní povaha. Poslední kapkou byla hádka s mužskou hvězdou snímku, Robertem Mitchumem, který byl pro studio jednoznačně cennější než dlouhá léta neaktivní tvůrce (naposledy se režijně podílel na velkofilmu Souboj na slunci z roku 1946). Sternberg byl před koncem natáčení vyhozen a nahradil jej Nicholas Ray, na začátku 50. let často najímaný pro podobné úkoly (viz jeho působení na noiru The Racket, jejž dotáčel za Johna Cromwella). Zdroje se většinou shodují na tom, že Ray přetočil většinu scén, těch Sternbergových zůstalo jen pár. Snímku to samozřejmě neprospělo - umělecký střet dvou výrazných osobností paradoxně zapříčinil, že Macao působí jako dílo anonyma bez osobitého rukopisu.

Jen výjimečně máte pocit, že poznáváte záblesky Sternbergova citu pro atmosféru - například při noční honičce mezi rybářskými sítěmi, kterou můžeme označit za nejpůsobivější pasáž snímku. Zbytek je tak nějak bez nálady. Zatímco Mitchum a Bendix (obsazený proti typu) odvádějí svůj herecký standard, volba Russellové mi nepřijde nejšťastnější. Její sexualita je až příliš přímočará, pro její postavy je proto těžké uchovat si alespoň náznak tajemství. Gloria Grahame ze souboje vychází lépe, její postava má však příliš omezený prostor, a nestrhává tak na sebe takovou pozornost, jakou by si zasloužila.

A tak je to s celým filmem. Velká jména ještě nedělají velký noir.

Režie: Josef von Sternberg; Nicholas Ray (neuveden v titulcích)

Produkce: Samuel Bischoff, Alex Gottlieb (RKO)

Scénář: Bernard C. Schoenfeld, Stanley Rubin; podle námětu Boba Williamse

Kamera: Harry J. Wild

Hudba: Anthony Collins

Výprava: Albert S. D'Agostino, Ralph Berger

Střih: Samuel E. Beetley, Robert Golden

V hlavních rolích: Jane Russell, Robert Mitchum, William Bendix, Thomas Gomez, Gloria Grahame a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 30. dubna 1952

Odkazy

Film Noir of the Week

10. září 2010

Podsvětí Šanghaje (1941)

The Shanghai Gesture
USA, 1941, 99 min.

Sternbergův snímek Podsvětí Šanghaje vznikl podle skandální divadelní hry Johna Coltona z roku 1925. I přestože si produkční kodex vyžádal desítky úprav (prostředí nevěstince vystřídala herna, drogovou závislost nahradil hazard apod.), některé hrany se obrousit nepodařilo. Celý film tak působí dojmem opiového snu nebo spíše děsivé noční můry. Šanghaj má v ní podobu Babylonu, kde dochází nejen ke zmatení jazyků, ale i genderových stereotypů nebo rodinných svazků.

Každý aspekt filmu upozorňuje na neskutečnost a artificiálnost světa, který je nám prezentován: studiové kulisy prozrazují svůj původ a ani v nejmenším se nesnaží o vytvoření iluze čínské metropole; podobně doktor Omar ztvárněný Victorem Maturem a mnoho dalších postav nejrůznějších národností (většinou v podání Američanů) působí nepatřičně a falešně. Matka Gin Sling (Ona Munson), majitelka herny, kde se odehrává většina příběhu, je jakoby ze zcela jiného světa - nejen kvůli extravagantním účesům, ale i "nadpozemskému" vystupování.

Podobně vyumělkovaně působí chování a gesta dalších postav, stejně jako konstrukce vyprávění, kdy v závěru dojde k několika "šokujícím" odhalením. Snový rozměr podporuje kamera Paula Ivana, který mnoho scén halí do jemného mlžného oparu (vůbec práce s vizuální složkou dává vzpomenout jak na Sternbergovy vrcholné němé snímky, tak na spolupráci s Marlene Dietrich), a některé až surrealistické výjevy: například jedna scéna ukazuje dražbu mladých dívek v klecích zavěšených za okny kasina.

Diváka, který se rozhodne dát Podsvětí Šanghaje šanci, čeká otázka, jak se k filmu postavit. Jestliže jej budeme brát jako Sternbergův pokus o zachycení orientální atmosféry, výsledek je jednoznačně neuspokojivý. Pokud se jej však rozhodneme vnímat jako příklad campu, úmyslně zviditelňujícího vlastní umělost a "přepálenost", můžeme se dobře bavit.

Režie: Josef von Sternberg

Produkce: Arnold Pressburger (United Artists)

Scénář: Josef von Sternberg, Karl Voilmoeller, Geza Herczeg, Jules Furthman; podle hry Johna Coltona

Kamera: Paulo Ivano

Hudba: Richard Hageman

Výprava: Boris Leven

Střih: Sam Winston

V hlavních rolích: Gene Tierney, Walter Huston, Victor Mature, Ona Munson, Phyllis Brooks a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 26. prosince 1941

Odkazy

5. září 2010

Richard Schickel - Double Indemnity (BFI Classics)

V roce 1992 začal British Film Institute vydávat úspěšnou řadu útlých publikací věnovaných filmovým klasikám. Hned v první vlně došlo (vedle Fordova Přepadení nebo Wellesova Občana Kanea) i na zásadní noir Billyho Wildera - námi všemi milovanou Pojistku smrti. Pod sedmdesátistránkovou knížkou je podepsán Richard Schickel (1933), filmový kritik (dlouhá léta píšící pro časopis Time) a historik, autor desítek biografií a dokumentárních filmů o hollywoodských režisérech a hereckých hvězdách (jen namátkou: Cary Grant, Clint Eastwood, James Cagney, Vincente Minnelli, Elia Kazan).

V knize se Schickel zaměřuje zejména na produkční historii filmu, kterou sleduje od publikace předlohy Jamese M. Caina v seriálové podobě v časopisu Liberty (1936), přes práci na scénáři, jenž je společným dílem Wildera a Raymonda Chandlera, až po samotné natáčení. Krátce se dotkne i námitek Breenova cenzurního úřadu či recepce snímku, který byl nominován na sedm Oscarů, nakonec však z předávání Cen Akademie vyšel naprázdno (Wilder se dočkal až o rok později s dramatem Ztracený víkend).

Schickel se nepouští do žádných hlubokých analýz, je spíše historikem tradičního ražení: opírá se o již publikované životopisy Caina, Chandlera a Wildera, další cenné informace pak získal z rozhovoru se samotným režisérem, který se uskutečnil na jaře 1991. Výsledkem je faktograficky poměrně bohatá monografie, která se více než na postřehy o filmu samotném zaměřuje na lidi, kteří stáli za jeho vznikem (což není myšleno jako výtka). Dozvíte se tak o literárních začátcích Caina i Chandlera, o filmařské minulosti Wildera (a jeho komplikovaném vztahu k autorovi románů o P. Marloweovi), o předešlých rolích Freda MacMurrayho atd. Nejanalytičtější pasáž se týká srovnání filmu s předlohou. Schickel má v tomto ohledu jasno: Wilder a Chandler původní román "vylepšili", pročistili jeho dějovou linku a dodali jí psychologickou hloubku.

Publikace je doplněna o závěrečné "titulky" (tedy filmografické údaje) a (skutečně stručnou) bibliografii. Text je obohacen o řadu fotografií, bohužel jejich kvalita je slabá, a tak dostatečně neodrážejí vizuální vytříbenost snímku. Schickelova kniha je důkazem autorových znalosti a zejména lásky k filmu, jejž označuje za nejvýznamnější ve Wilderově bohaté filmografii. Vzhledem ke svému zaměření je ideálním doplňkem k analytičtěji pojatým studiím otištěným například ve Film Noir Readeru 4 nebo sborníku Women in Film Noir.

SCHICKEL, Richard. Double Indemnity. London: British Film Institute, 1992. (dotisky 1993, 2006, 2008), 72 stran.

30. srpna 2010

Hitchcock a noir?

V nedávné anketě jsme se čtenářů našeho blogu ptali, zda lze některé z filmů Alfreda Hitchcocka považovat za noiry. Já jsem na rozdíl od většiny hlasoval proti. Řekl bych, že moje odpověď se odvíjí od toho, jak vnímám film noir jako celek a jak se stavím k Hitchcockově tvorbě v kontextu Hollywoodu 40. a 50. let.

Pro mě osobně je téměř nepředstavitelné, abych o Hitchcockovi přemýšlel jako o součásti nějakého úžeji definovaného cyklu nebo dokonce filmového hnutí (a přesně tak film noir vnímám). Pro mě (a věřím, že i pro mnoho dalších) je zcela solitérní osobností, k čemuž mimo jiné přispívá jeho specifický smysl pro humor (více britský než americký), neutuchající snaha experimentovat (umožněná jeho unikátní pozicí v rámci hollywoodského studiového systému), osobitý náhled na problematiku zločinu, viny, práce policie atd. Zatímco film noir je alespoň pro mě do jisté míry produktem společenské atmosféry své doby (válečná a poválečná deprese, mccarthyismus, studená válka atd.), Hitchcockovy filmy více než co jiného odrážejí jeho vlastní zájmy a obsese.

Skutečnost, že Hitchcock vždy stál mimo své generační souputníky a nerespektoval jakékoliv dobové filmové trendy, lze dokázat na několika příkladech. Adaptace románů a povídek Cornella Woolriche byly "v kurzu" v polovině 40. let (Phantom Lady, Black Angel atd.), Hitchcock se však k tomuto autorovi obrací až v roce 1954. Okno do dvora se navíc od předlohy značně liší (mj. přidaná romantická linka, která je podle mnohých dokonce nadřazená kriminální zápletce) a postrádá většinu kvalit spojovaných s noirovými adaptacemi hard-boiled předloh. Provaz (1948) se mohl stát ukázkovým příkladem filmu noir, Hitchcockovo rozhodnutí natočit jej na barevný materiál v několikaminutových záběrech jej však znemožňuje jednoduše zařadit do noirového cyklu. A tak bychom mohli pokračovat dál. Nepravý muž (1956) mohl být klasickým zástupcem docu-noiru...kdyby jej ovšem nerežíroval Hitchcock.

Zatímco Lang, Siodmak nebo Preminger často pracovali v podobném modu a lze mezi nimi hledat spřízněnost (v rovině zpracovávaných témat, způsobu vyprávění, stylu, atmosféry, světonázoru), Hitchcock vždy stál osamoceně a pokud na někoho navazoval, pak sám na sebe. Jak jsem už zmínil, může za to jeho nebývalá tvůrčí svoboda, specifická životní filozofie, silná umělecká vize. Jeho filmy z 40. a 50. let se tak vztahují spíše k jeho předchozí britské tvorbě než k vlně amerického filmu noir. Tím nechci říct, že by jej k noiru nevázalo vůbec nic - například The 39 Steps (1935) považuji za jakéhosi předchůdce a jeden z možných inspiračních zdrojů filmu noir. A zároveň za "noirovější" film (svým duchem) než jakékoliv Hitchcockovo dílo z let 40. a 50.

Tolik můj názor. Ty vaše jsou samozřejmě vítány.

19. srpna 2010

Bright Lights Film Journal č. 69

Nové číslo mnou velmi oblíbeného časopisu Bright Lights Film Journal nabízí několik článků, které by noirovým fanouškům neměly uniknout. V první řadě to je studie Imogen Sary Smith o noirové domesticitě. Autorka se zaměřuje zejména na filmy s ústřední ženskou postavou - např. Caught (1949), Beware, My Lovely (1952), Sudden Fear (1952) nebo Crime of Passion (1957).

Další texty jsou věnovány neprávem podceňovanému snímku Beyond the Forest režiséra Kinga Vidora (viz předchozí příspěvek) a nové edici Noirové Bible. Několik řádků o Premingerově snímku Angel Face (1952) najdete v článku o filmových pianistech/pianistkách. Starší texty věnované filmu noir najdete pěkně pohromadě zde.

17. srpna 2010

Beyond the Forest (1949)

Beyond the Forest
USA, 1949, 90 min.

Úvodní titulek avizuje snímek zabývající se povahou zla v člověku, ve skutečnosti se však spíše jedná o studii o nepřizpůsobivosti, nezdravých ambicích a nemístných prostředcích k jejich dosažení. Ústřední postava Rose (Bette Davis) je znuděná životem na maloměstě a manželstvím s váženým doktorem Molinem (Joseph Cotten). Touží se vymanit z nevzrušivého stereotypu, proto si začne románek s chigacským milionářem Neilem Latimerem (David Brian). Ani ten se však nevyvíjí podle jejích představ.

Rose se zlá nenarodila - do současného stavu mysli ji přivedl mnohaletý neuspokojivý život ve wisconsinském zapadákově. Metaforickým vyjádřením jeho dusivé atmosféry (a zároveň Roseiny vášně) se stává dominanta města - neustále žhnoucí budova pily, která sehraje významnou roli v závěrečné montáži. Ani při svém krátkém pobytu v Chicagu Rose nenalezne to, co hledá - milenec chystá svatbu s jinou a město samotné je spíše hrozivé než plné možností. Vidor to vyjadřuje působivou sekvencí ze subjektivního pohledu Rose, která více než cokoliv jiného připomíná jízdu domem hrůzy - groteskně se naklánějící bezdomovci a opilci vypadají jako děsivé kreatury, před kterými není úniku.

Jméno režiséra Kinga Vidora nikdy nebylo s noirem výrazněji propojeno - Beyond the Forest je jeho jediným příspěvkem cyklu. Přesto vykazuje značnou míru "poučenosti" noirovými postupy: snímek začíná voiceoverem heterodiegetického vypravěče (stojícího mimo příběh), který diváka seznamuje s městem a jeho obyvateli. Dále se přesouváme do soudní síně, kde Rose čelí obvinění z vraždy. Převážná část syžetu se dále odvíjí v rozsáhlé retrospektivě, která se ukazuje jako velmi účinná z několika důvodů. Podporuje fatalistické a deterministické vyznění snímku (Rose jako oběť osudu a prostředí) a zároveň minimálně dvojím způsobem mate diváka. Nejprve tím, že jej ponechává v nejistotě, koho vlastně Rose zavraždila (postupně se nabízejí tři varianty), a následně tím, jak náhle přibližně ve dvou třetinách stopáže skončí. Navzdory očekáváním tak klimax snímku netvoří soudní verdikt, ale to, co po něm následuje.

O Beyond the Forest se většinou píše jako o: 1) snímku, ve kterém padne slavná hláška "What a dump!", kterou později zpopularizovala Albeeho divadelní hra Kdo se bojí Virginie Woolfové? 2) posledním filmu Bette Davis pro studio Warner Bros., jejž opustila po osmnácti letech. 3) příkladu campu, který je celý prostě "over the top". Jistě, herecký výkon B. Davis skutečně nepatří k jejím nejlepším v kariéře, zamrzí i nevyužitý Cotten. Přesto byste Vidorův noir neměli podceňovat. Nabízí několik skvěle natočených sekvencí (kromě již zmiňovaných například procházku Rose městem, při které ji sledují lačné oči okolo stojících obyvatel) a hlavně zajímavou ústřední postavu. V její podlosti a vypočítavosti je něco, za co ji nelze nelitovat (či dokonce neobdivovat).

Režie: King Vidor

Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)

Scénář: Lenore Coffee; podle románu Stuarta Engstranda

Kamera: Robert Burks

Hudba: Max Steiner

Střih: Rudi Fehr

Výprava: Robert Haas

Hrají: Bette Davis, Joseph Cotten, David Brian, Ruth Roman, Minor Watson a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 22. října 1949

Odkazy

15. srpna 2010

Nová anketa: které články vás nejvíce zajímají?

Čas na novou anketu! Můžete nám dát vědět, co vás na našem blogu nejvíc zajímá a které texty si rádi přečtete.
Jako vždy jsme zvědaví na vaše odpovědi :)

11. srpna 2010

The Strange Affair of Uncle Harry (1945)

The Strange Affair of Uncle Harry
USA, 1945, 77 min

Závěrečný titulek žádající diváky o diskrétnost před těmi, kteří film ještě neviděli, mluví za vše. Takže abyste si Siodmakova Strýčka Harryho užili se vším všudy, budu se snažit nespoilerovat.

Teď ale k věci: noirů jsem už viděla dost, a tak z objevení takových "překvapení" mám vždy radost. Obzvlášť, když to překvápko přijde v podobě nečekané pointy. Nutno však zmínit, že závěrečný zvrat byl vlastně úlitbou cenzorním úřadům. Byl vybrán celkem z pěti (!) variant a ve své podstatě se naprosto odchyluje od zakončení původní předlohy. Většině se pravděpodobně líbit nebude a dost možná je i rozčílí, že hrdinův morální obrat z ušlápnutého bratříčka v chladnokrevného vraha vlastní sestry není až tak jednoznačný, nicméně pořád tu máme Freuda, že. Taktéž se ví o kritice rozboření původní narativní struktury, která stavěla na retrospektivním vyprávěním hrdiny. Každopádně pokud neznáte hru, která se filmu Roberta Siodmaka stala předlohou, asi vás tato skutečnost tolik mrzet nebude a finální rozuzlení vás prostě překvapit musí. Režisérova hra s divákem je tu totiž chytře skryta. Siodmakova nepotřeba na ni upozorňovat a diváka před ní varovat tak rozhodně potěší, neboť co dokáže otrávit víc než skutečnost, že víte, co vás čeká?

A co že tu vlastně jde? O vztah dvou naprosto rozdílných sester Lettie (Geraldine Fitzgerald) a Hester (Moyna MacGill) a nudný a monotónní život jejich staromládeneckého bratra Harryho (George Sanders), který se k nelibosti prvně jmenované dámy, jejíž incestní vztah k němu bije do očí už od začátku, zamiluje do modní expertky Deborah (Ella Raines). Logicky tak dochází na rivalitu mezi ní a Harryho žárlivou sestrou, přičemž ani jedna se netváří, že by od svých tužeb chtěla odstoupit. Intriky ze strany Lettie zničí veškeré Harryho šťastné vyhlídky do budoucnosti a rozpoutají sourozeneckou válku, na níž doplácí především nevinní.

Jak už bylo řečeno, The Strange Affair of Uncle Harry je adaptací oblíbené broadwayské hry, tudíž i film staví na interiérových slovních přestřelkách vynikajících herců. K tomu připiště fakt, že snímek produkovala scenáristka Hitchcockových filmů z raných 40. let, Joan Harrison, a stejně tak za povšimnutí stojí skutečnost, že se na něm podílel i kameraman Paul Ivano, kerý později spolupracoval na řadě snímků Hugo Haase.

Pro mně osobně je Siodmak zárukou, co snad nikdy nezklame. Jak jste na tom vy?

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Joan Harrison (Universal Pictures)
Scénář: Stephen Longstreet a Keith Winter podle hry Thomase Joba
Kamera: Paul Ivano
Střih: Arthur Hilton
Hrají: George Sanders, Geraldine Fitzgerald, Ella Raines, Moyna MacGill a další

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 17. srpna 1945

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

10. srpna 2010

Woman in Hiding (1950)

Woman in Hiding
USA, 1950, 93 min

"That's my body they're looking for.." zazní z offscreenu v úvodu filmu Michaela Gordona. Voiceover ze záhrobí ve stylu Sunset Blvd. (1950) nás uvádí do obrazu poté, co jsme hned v úvodní titulkové sekvenci odehrávající se na pozadí tragicky končící zběsilé noční jízdy autem vrženi přímo doprostřed děje. Tempo, s jakým je vyprávěn příběh zámožné dědičky a jejího prohnaného manžílka, nepolevuje ze své údernosti ani poté. S brilantní svižností se dozvídáme o zlotřilém plánu Seldena Clarka (Stephen McNally) zmocnit se rodinného podniku Chandlerových: poté, co se zbavil jejího otce, naplánoval dokonalou vraždu své čerstvé novomanželky Deborah (Ida Lupino). Té se však na poslední chvíli podaří ze spárů smrti uniknout a vydává se na útěk před manželem, který již několikrát dokázal, že se za svým nebojí jít ani přes mrtvoly.

Do centra dění se tak dostávají další postavy, které výrazně hýbou dějem: Clarkova zhrzená milenka Patricia (Peggy Dow), s níž se zoufalá Deborah snaží marně spojit v naději, že jí pomůže odhalit veřejnosti zrůdnou tvář manžela, který se zatím sebevedomě roztahuje v rodinné firmě, naoko se tváří zhrouceně z událé tragédie a vypisuje tučnou odměnu za nalezení pohřešované ženy. Druhou důležitou osobou je prodavač z novinového stánku Keith Ramsey (Howard Duff), který ve své dobromyslnosti Deborah jejímu manželovi "udá", aniž by tušil, že ten se jí plánuje definitivně zbavit...

Woman in Hiding je plná náhlých zvratů, typických noirových podrazů, přetvářek, falše a záměn identity. Úzkost hlavní hrdinky, která podlehla svodům ne tolik časté postavy homme fatal, se přenáší na diváka se vším všudy, byť tempo v prostřední části poněkud polevuje. Úspěchu snímku Miacheala Gordona, jehož jsme na našem blogu již zmiňovali ve spojitosti s jedním z jeho předchozích noirů The Web (1947), dopomáhá účast Idy Lupino, která zde vystupuje přesně v té poloze (žena-oběť), která jí byla nejpřirozenější.

Jedna z hojně obsazovaných noirových hereček je pod několika noiry dokonce podepsána i jako režisérka. Například na filmu, ve kterém si zahrála po boku Roberta Ryana, On Dangerous Ground (1952) Nicholase Raye, jehož se na týden režijně ujala během Rayovy nemoci. Obdobným způsobem se ostatně dostala ke své vůbec první režii, když kvůli zdravotním problémům Elmera Cliftona usedla do režisérského křesla při natáčení jeho snímku Not Wanted (1949). Než se v druhé polovině 50. let začala věnovat práci pro televizi, především seriálové produkci (natočila např. dvě epizody z Alfred Hitchcock Presents), režírovala dramata Never Fear (1949), Outrage (1950), sportovní snímek Hard, Fast and Beautiful (1951) s Claire Trevor, noir The Hitch-Hiker (1953) a drama The Bigamist (1953), kde si sama zahrála po boku Joan Fontaine.

Za zmínku určitě stojí i kamera oscarového Williama Danielse (především hrdinčin závěrečný boj na život a na smrt v přítmí nočních interiérů továrny) známého především jako dvorního kameramana Grety Garbo. V rámci filmu noir jste si jeho práce mohli všimnout u Sirkova Lured (1947) a Dassinových snímků Brute Force (1947) a The Naked City (1948). Právě za posledně jmenovaný dostal Daniels svého jediného Oscara.

Režie: Michael Gordon
Produkce: Michael Kraike (Universal International Pictures)
Scénář: Oscar Saul podle románu Jamese Webba
Kamera: William Daniels
Střih: Milton Carruth
Hrají: Ida Lupino, Stephen McNally, Howard Duff, Peggy Dow

Distribuce: Universal Pictures
Premiéra: 22. února 1950

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

4. srpna 2010

Obnažené město (1948)

The Naked City

USA, 1948, 96 min.

Někdy v polovině 40. let vstoupil film noir do nové fáze: práci ve studiových kulisách nahradilo natáčení v reálných exteriérových lokacích; expresionistická estetika uvolnila cestu dokumentární syrovosti; a cynické soukromé očko marloweovského typu vystřídal obyčejný policejní vyšetřovatel, jakého byste našli v každém městském okrsku. Nová tendence se nejdříve projevila ve snímcích Henryho Hathawaye (Dům na 92. ulici [1945], Volejte Northside 777 [1948]) nebo Anthonyho Manna (T-Men [1947]), do nejdůslednější polohy ji však přivedli až režisér Jules Dassin a producent Mark Hellinger v procedurálním docu-noiru Obnažené město.

Úvodní sekvence explicitně prozrazuje záměr tvůrců. Sledujeme letecký záběr New Yorku, když se z voiceoveru ozve hlas Marka Hellingera, který nejdříve představí sebe a filmový štáb, aby pokračoval slovy: „Toto je příběh několika lidí a současně je to příběh města samého. Nebyl nasnímán ve studiu. Právě naopak. Herci své role odehráli v ulicích, bytech a mrakodrapech přímo v New Yorku.“ Obnažené město klade na hollywoodské poměry mimořádný důraz na autenticitu: představuje rutinu velkoměstského života a obyvatele v jejich přirozeném prostředí. Nic z toho, co nám tvůrci ukáží, se zásadně nevymyká dennímu pořádku: v redakci metropolitního deníku se pracuje na večerní uzávěrce; mladý pár se baví v nočním klubu; a za okny jednoho z newyorských bytů probíhá vražda mladé dívky…

Dokumentaristické kvality snímku jsou dílem nejen scénáře Alberta Maltze a Malvina Walda, kteří se detailně zaměřují na postupy policejního vyšetřování, ale i oscarové kamery Williama Danielse a tlumeného projevu hereckého štábu, v němž absentují velké hollywoodské hvězdy. Dassinův noir inspiroval celou řadu projektů, za zmínku stojí zejména stejnojmenný televizní seriál vysílaný v letech 1958‒1963.

Režie: Jules Dassin

Produkce: Mark Hellinger (Mark Hellinger Productions)

Scénář: Albert Maltz, Malvin Wald

Kamera: William Daniels

Hudba: Miklos Rozsa, Frank Skinner

Výprava: John F. DeCuir

Střih: Paul Weatherwax

Hrají: Barry Fitzgerald, Howard Duff, Dorothy Hart, Don Taylor, Ted de Corsia a další

Distribuce: Universal-International

Premiéra: 4. března 1948

Odkazy

30. července 2010

In a Lonely Place

In a Lonely Place
USA, 1950, 94 min.

„I was born when she kissed me, I died when she left me, I lived a few weeks while she loved me,“ říká Humphrey Bogart ve snímku In a Lonely Place (1950). Výrok, který v okruhu skalních příznivců filmu noir doslova zkultovněl, učinil film Nicholase Raye nezapomenutelným. Tyto tři trpké věty, které zde opakovaně zazní, jsou výstižným resumé jednoho z nejlepších Rayových filmů, další z řady režisérových studií samoty a odcizení. Vypovídají o osudové lásce plné nespoutané, spalující vášně a velkém zármutku, ve který vyústila, a jsou synonymem náhlého vzestupu a ještě rychlejšího pádu ústředního protagonisty.

Bogartův Dixon Steele je typickým noirovým hrdinou: fatálně se zamiluje do svůdné a zprvu nedobytné ženy, zatímco se marně snaží vymanit ze spárů temné minulosti. Problematický hollywoodský scenárista, jemuž jeho nevypočitatelná agresivita zajistila pestrý trestní rejstřík, se ocitá v nelehké životní situaci – stává se hlavním podezřelým z brutální vraždy mladé dívky. Kontroverzním vystupováním si situaci vůbec neulehčuje, ba naopak neustále nahrává do karet nedůvěřivým policistům, kteří jej pronásledují na každém kroku. Krásná Laurel, která v případu figuruje jako Steelovo alibi, se zdá být pro cynického mrzouta spásou. Stává se jeho novou múzou a po jejím boku cholerický Dixon doslova roztává. Má však jejich vztah v ponurém noirovém světě šanci?

Z kladné postavy marlowovského detektiva se Bogart v Rayově snímku proměňuje v cynického násilníka, nicméně sarkasmus jeho postavám tolik vlastní v sobě nezapře. Původně chtěl v In a Lonely Place hrát po boku své životní partnerky Lauren Bacall, nicméně roli Laurel nakonec ztvárnila režisérova tehdejší manželka Gloria Grahame, jedna z ostřílených noirových femme fatale, jež Bogartovi umně sekunduje v klasických slovních přestřelkách.

Režie: Nicholas Ray

Produkce: Robert Lord (Columbia Pictures Corporation)

Scénář: Andrew Solt

Kamera: Burnett Guffey

Hudba: George Antheil

Střih: Viola Lawrence

Hrají: Humphrey Bogart, Gloria Grahame, Frank Levejoy a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 17. května 1950

Odkazy:

IMDb