He Walked by Night (1948)

He Walked by Night
USA, 1948, 79 min.

Když se řekne "honička v kanálech", většinu asociativně napadne Třetí muž (The Third Man, 1949) Carola Reeda. Orson Welles prchající vídeňskými stokami má však obrovského konkurenta v Richardu Basehartovi, hereckém představiteli "kanálového" padoucha ze snímku He Walked by Night (1948), jenž má oproti britské klasice tu výhodu, že s finální honičkou ve spletité městské kanalizaci přišel o rok dřív.

Přestože je jako režisér snímku oficiálně uveden Alfred L. Werker (mj. režisér noiru Shock), většinu scén režíroval Anthony Mann, společně se svými dvorními spolupracovníky - kameramanem Johnem Altonem, jehož jméno je na našem blogu pravidelně skloňováno, a se scenáristou Johnem C. Higginsem.

Společně s Mannovými snímky T-Men (1947), Border Incident (1949) a částečně i Railroaded! (1947) můžeme film He Walked by Night zařadit do tzv. procedurálních noirů. Někomu se ve srovnání s noiry s femme fatale či násilnými psychopaty může tato podskupina noirových filmů zdát méně záživnější, neboť sledovat policisty při práci nemusí být vždy tolik zajímavé jako sledovat příběh ze strany kriminálníků, nicméně právě Mann ve spolupráci s Altonem vytvořil asi ty nejlepší a vizuálně nejosobitější proceduárlní noiry. Ne náhodou Curtis Hanson zařadil do titulkové sekvence L. A. - Přísně tajné (L.A. Confidential, 1997) záběr policistů právě z tohoto snímku.

Monotóoní voiceover extradiegetického vypravěče, který nás celým filmem provází a komentuje ho, sice občas působí nepříjemně rušivě, ale při vášnivém sledování Mannova (a Altonova) nádherného vizuálu na něj člověk brzy zapomene. Stíny v padouchově tváři, dvojité rámování, postavy vizuálně chycené v pasti, práce s hloubkou pole, mlžný opar v podobně slzného plynu (jako v T-Men), stíny z benátských rolet, několik scén odehrávajících se téměř po tmě a závěrečná patnáctiminutová sekvence téměř beze slov jsou tím, co dělají He Walked by Night jedním z nejlepších Mannových noirů.

Co dále na filmu zaujme je fakt, že zde téměř úplně absentují ženské postavy. Zajímavé je i vykreslení zločince - osamělý, od společnosti izolovaný asociál, jehož jediným společníkem je pes (připomíná Ravena z Revolveru na prodej (This Gun for Hire, 1942), který projevuje cit pouze ke kočkám), a kterému Richard Basehart dodává poněkud psychopatické vzezření. Nikdy plně nepochopíme jeho motivace, neboť krom toho, že před válkou pracoval u policie jako radiový technik a nikdo neví, proč se o svou pozici po návratu z vojenské služby nehlásil zpět, není nijak objasněna jeho minulost. To však Mannův (a Werkerův) snímek dělá o to víc zajímavějším.

Film je ve veřejném vlastnictví.

Režie: Alfred L. Werker  (Anthonny Mann - neuveden v titulcích)
Produkce: Robert Kane (Bryan Foy Productions)
Scénář: John C. Higgins a Crane Wilbur
Kamera: John Alton
Hudba: Leonid Raab
Střih: Alfred DeGaetano
Výprava: Edward Ilou
Hrají: Richard Basehart, Scott Brady, Roy Roberts, Whit Bissell, Jack Webb

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 24. listopadu 1948

CSFD
IMDb
Allmovie

Hluboký spánek

O snímku režiséra Howarda Hawkse Hluboký spánek (1946) se nejčastěji píše v souvislosti s jeho slavnou románovou předlohou autora hard-boiled detektivek Raymonda Chandlera (1939), hereckým duem Bogart – Bacallová v hlavních rolích, nepřehlednou zápletkou s množstvím postav s nevyjasněnou motivací a klasickým hollywoodským stylem, jehož bylo Hawksovo dílo nejlepším příkladem. V následujícím textu se zaměřím na zmiňovanou komplikovanost zápletky, při jejím zkoumání se však nevyhnutelně dotknu i ostatních aspektů snímku.

(1) Prvním důležitým zdrojem „neproniknutelnosti“ zápletky filmu je samotná Chandlerova předloha. Všechny postavy a převážná většina jejich jednání byly do filmového média převzaty bez výrazných změn. Román i jeho filmová adaptace jsou zahlceny množstvím postav, které se postupně vyjevují tak, jak se s nimi soukromý detektiv Phillip Marlowe seznamuje, přičemž čtenář/divák může zpočátku jen hádat, která z nich bude v příběhu hrát významnější roli a která je naopak pro úspěšné zkonstruování fabule nedůležitá. Často se stává, že jméno postavy jen letmo zmíněné v dialogu se později objevuje znovu, tentokrát v již významnějším (pro sestavení fabule dokonce klíčovém) kontextu. Románové i filmové vyprávění postupuje nezadržitelně vpřed, jen málo prostoru je vyhrazeno shrnutí Marloweových (a zároveň našich) dosavadních poznatků. Ve filmu je pak tato absence ještě výraznější, protože shrnutí je možné pouze prostřednictvím dialogů – dochází k němu například přibližně v polovině snímku v rozhovoru s policejním vyšetřovatelem Berniem Ohlsem. Proběhne však v takové rychlosti, že jeho efekt je přinejmenším sporný.

Nejvýraznější rozdíly mezi románem a filmem najdeme v závěrečné části a týkají se především postavy Vivian (v románu Vivian Reganové, ve filmu Vivian Rutledgeové). K důvodům, které k nim vedly, se dostanu později.

Více z článku Milana Haina najdete zde.

Behind Locked Doors (1948)

Behind Locked Doors
USA, 1948, 62 min.

Za zamčenými dveřmi sanatoria pro psychicky narušené pacienty se skrývá nechvalně proslulý soudce Drake, na něhož policie vypsala odměnu 10 000 dolarů. Reportérka Kathy, zlákána snadným a hlavně vysokým výdělkem, osloví soukromého detektiva Rosse Stewarta, aby jí pomohl zrealizovat rafinovaný plán: Ross se nechá zavřít do sanatoria jako pacient s vytrvalými depresemi a bude po Drakeovi pátrat zevnitř.

Behind Locked Doors začíná jako špatná variace na chandlerovky - Ross se snaží hláškovat a přitom svádět svou první klientku, kterou je (shodou okolností?) Kathy. Jakmile se však děj přesune do sanatoria, atmosféra pěkně zkoustne a Boetticher (v titulcích uvedený ještě s křestním jménem Oscar) začne skvěle pracovat se stísněnými prostory a odpovídajícím svícením. Zároveň se mu daří léčebnu zalidnit zajímavými (nebo spíše zábavnými) postavami - násilnickým dozorcem, dobrosrdečným zřízencem nebo pacientem, který už tři roky čeká na partnera pro šachovou partii. Vůbec nejlepší scény ale zahrnují Tora Johnsona v roli vysloužilého boxera, který, když je k tomu okolnostmi přinucen, dokáže proměnit stísněnou celu v boxerský ring.

Jak je jeho dobrým zvykem, Boetticher neztrácí čas žvaněním nebo (nedejbože) psychologizací postav - vše důležité pohodlně vměstná do 62 minut. Pokud tedy hledáte svižný a zábavný noir a nevadí vám béčková předvídatelnost, Behind Locked Doors je sázka na jistotu.

Režie: Budd Boetticher (v titulcích jako Oscar Boetticher)
Produkce: Eugene Ling (Aro Productions Inc.)
Scénář: Eugene Ling, Malvin Wald
Kamera: Guy Roe
Střih: Norman Colbert
Výprava: Edward L. Ilou
Hrají: Lucille Bremer, Richard Carlson, Douglas Fowley, Ralf Harolde, Herbert Heyes, Tor Johnson a další

Distribuce: Eagle-Lion Films
Premiéra: 3. září 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

Jean Simmons (1929 - 2010)

Ve věku 80 let zemřela herečka Jean Simmons, mimo jiné známá i z jednoho filmu noir - Premingerova Angel Face (1952). Dále ztvárnila role ve význačných snímcích jako Nadějné vyhlídky (1946), Hamlet (1948), Velká země (1958), Elmer Gantry nebo Spartakus (oba 1960).

Dangerous Crossing (1953)

Dangerous Crossing
USA, 1953, 75 min

Příběhy Johna Dicksona Carra, krále mysteriózního žánru třicátých až šedesátých let, byly filmovým průmyslem vždy neprávem přehlíženy. Rozhlasová hra Cabin B-13 je krásnou ukázkou "locked room mystery", literárního subžánru odjakživa spojovaného s béčkovou produkcí. A Dangerous Crossing je béčko se vším všudy.


Novomanželé Ruth (Jeanne Crain) a John (Carl Betz) se rozhodnou strávit líbánky na zaoceánské lodi. Chvíli po nalodění se však John ztrácí i s lodními lístky a z pokoje zmizí jeho kufr. O svatbě neexistuje žádný záznam, Johna nikdo neviděl, nikde není a všichni začnou věřit, že Ruth je blázen a manžel je jen výplod její fantazie. Do děje vstupuje lodní lékař Paul Manning (Michael Rennie) a podivný muž s holí a německým přízvukem...

Scénář obsahuje několik ohraných klišé - zmizení člověka za nevysvětlitelných okolností, manžela o jehož minulosti nic nevíme a hlavní postavu, kterou okolí považuje za blázna. Ačkoliv jde především o mysteriózní thriller, je zde velmi potěšující množství noirových/béčkových drobností, které člověk musí milovat. Ať už jde o Johnovy noční telefonáty prostoupené zvukem mlhové sirény, hrdinčin voiceover, scénu s prášky na spaní, mlhu válející se po palubě, nebo výsměch poválečné paranoie z němců.

Základní zápletka se objevuje ve filmech pravidelně (Lady Vanishes, Midnight Warning, So Long at the Fair) a novější kusy (Premingerova Bunny Lake Is Missing, nebo promarněný Flight Plan s Jodie Foster) často staví na divákově nejistotě ohledně psychické způsobilosti hlavních hrdinů. Dangerous Crossing jde svou béčkovou cestou - víme, že Ruth není blázen a zajímá nás příběh samotný. Navíc Johnův telefonát s sebou ve dvacáté minutě přinese paranoidní atmosféru (ne nepodobnou My name is Julia Ross), ve vzduchu je cítit velké spiknutí a hrdinčina podezřívavost ke všem okolo se přenáší na diváka.


Ačkoliv je děj do jisté míry předvídatelný, díky skvělé režii Josepha Newmana (711 Ocean Drive) a kameře Josepha LaShelle (Laura, Fallen Angel) vtáhne téměř okamžitě. A to i přes to, že Jeanne Crain (Leave Her to Heaven) je jen hysteričtější a hůře hrající verze Gene Tierney. Ne, že by to vyloženě vadilo, ale sympatický Michael Rennie (Day the Earth Stood Still) má jasně navrch. Díky Newmanovu citu pro dramatické chvíle má film i několik zapamatovatelných scén (zavazadlová místnost, klepání na dveře) a napínavost je opravdu napínavá. Ehm.

Devatenáctidenní exkurze do studií Twentieth Century Fox díky roku svého vzniku recykluje, co se dá - interiéry (Titanic, Gentlemen Prefer Blondes), kostýmy (All About Eve), příběh i šablonovité postavy. Díky relativně slušnému rozpočtu, vynikající technické stránce a Newmanově schopnosti zaujmout však dosahuje kvalit, kterých nedosáhnou lecjaká áčka. Překvapivě dobré.


Režie: Joseph M. Newman
Produkce: Robert Bassler
Scénář: John Dickson Carr (story), Leo Townsend (screenplay)
Kamera: Joseph LaShelle
Hudba: Lionel Newman
Střih: William Reynolds
Hrají: Jeanne Crain, Michael Rennie, Max Showalter, Mary Anderson

Distribuce: 20th Century Fox
Premiéra: srpen 1953

na DVD od: 11.3. 2008

Odkazy
IMDB
CSFD

Hodiny zoufalství (1955)

Hodiny zoufalství (The Desperate Hours)
USA, 1955, 112 min.

Griffin (Humphrey Bogart), jeho mladší bratr Hal (Dewey Martin) a hromotluk Sam (Robert Middleton) jsou tři uprchlí trestanci, kteří naleznou úkryt před policií v předměstském domě spořádané rodiny Hilliardových. Chtějí tam počkat na Griffinovu přítelkyni, která má přivézt peníze nezbytné pro uskutečnění zbylé části útěkového plánu. Ten však selže a Hilliardovi jsou nuceni s kriminálníky strávit více než avizovaných několik hodin.

William Wyler byl pro film noir pouze marginální postavou. IMDB za noiry označuje tři jeho snímky, žádný ale není pevnou součástí cyklu, což ostatně dokazuje jejich nepřítomnost v nejrůznějších seznamech významných noirů nebo v noirových příručkách. Dopis, z trojice pravděpodobně nejzajímavější (protože stylově nejvýraznější a nejodvážnější) obsahuje některé trademarky filmu noir, byl  ale natočen příliš brzy, takže pravověrné noiry spíše předznamenává, než aby k nim nedílně patřil. Detektivní příběh a Hodiny zoufalství jsou pak lekcemi ve "wylerovském realismu". Na to, abychom je mohli označit za noiry, jsou příliš ambiciózní a sebestředné.

Wyler podobně jako v Detektivním příběhu situuje většinu akce do interiérů - v tomto případě domu Hilliardových - a omezuje se na postavy trestanců a příslušníků rodiny. Jen místy (a podle mě zbytečně) prostřihává na probíhající policejní pátrání. Výsledek tak opět (jako v případě Detektivního příběhu) připomíná zfilmované divadelní představení. Ostatně film je adaptací dramatu (a rovněž románu) Josepha Hayese (o kolikátý přepis divadelní hry se ve Wylerově kariéře jednalo?). Přitom když se Wyler rozhodne "vyjít ven", je výsledek velice pozoruhodný - viz příjezd trestanců k domu snímaný skrze okýnko auta nebo zavraždění stařičkého pána, který v sousedství Hilliardových svážel odpad.

Wylerův styl, sklon k šablonovitosti (Ralphyho touha spatřit v otci hrdinu) a "áčkové" ambice (film jako seriózně míněný sociální komentář) se k noiru prostě nehodí (alespoň ne v této kombinaci)...

Režie: William Wyler

Produkce: William Wyler, Robert Wyler (Paramount Pictures)

Scénář: Joseph Hayes podle vlastní divadelní hry a vlastního románu

Kamera: Lee Garmes

Hudba: Gail Kubik

Střih: Robert Swink

Výprava: Hal Pereira, J. McMillan Johnson

Hrají: Humphrey Bogart, Fredric March, Arthur Kennedy, Martha Scott, Dewey Martin, Gig Young a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 5. října 1955

na DVD od: listopad 2003 (HCE)

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

Hluboký spánek v našich kinech

Na včerejší den byla datována česká premiéra Hawksova Hlubokého spánku (The Big Sleep, 1946), který je v našich kinech uveden v rámci Projektu 100. Takže: hurá do kina! Zároveň si 25. ledna nezapomeňte zapnout stránky internetového měsíčkníku 25fps, kde se v tématu nového čísla o Hlubokém spánku objeví zasvěcený článek Milana Haina.

Dark City (1950)

Dark City
1950, USA, 98 min


Postavy neschopné zařadit se do společnosti byly vždy nedílnou součástí filmu noir. Proto není příliš udivující, že navrátilci z druhé světové války zaplnili příběhy noiru více a na delší dobu, než tomu bylo u jiných žánrů. Pro padesátá léta tedy není Hollywoodský debut Charltona Hestona ničím výjimečný. Naštvaný, zklamaný láskou a neschopný vrátit se do normálního života se Danny potuluje městem, podílí se na provozování ilegální sázkové kanceláře, hraje poker a tahá za nos barovou zpěvačku (Lizabeth Scott).

Dark city na první pohled potěší výbornou sestavou vedlejších hajzlíků (Jack Webb, Henry Morgan, Ed Begley Sr.), kteří společně s Dannym (Heston) oberou v kartách o peníze Arthura Winanta. Arthur však neunese ztrátu peněz, které nebyly jeho, zabije se a po stopě malých podvodníčků se vydává Arthurův psychopatický bratr.

Nepotěší nevyužitý policejní kapitán Garvey (Dean Jagger) a průměrná hudební čísla Lizabeth Scott, jinak ale vše šlape jak hodinky a zkušený veterán William Dieterle (Turning Point, The Accused) má příběh pod kontrolou. Skutečný problém filmu přichází až s Arthurovou vdovou Victorií (Viveca Lindfors) - film se z jednoduché funkčnosti roztříští do melodramatického trojúhelníku a ztrácí tempo. Scénář se horší každou minutou a v závěru (jak je pro noiry relativně typické) klesne až na absolutní (pozitivní) dno.

Lizabeth Scott se mi nelíbí, chemie mezi ní a Hestonem nefunguje a její postava je plochá jak dnešní mladé herečky. Hestonova postava je na tom o něco lépe, během filmu prochází i jakýmsi vývojem, ale zase si z pronásledování psychopatem moc nedělá a celá situace se netváří bezvýchodně, jak by zápletce a názvu předlohy (No Escape) slušelo. Přílišná komplikovanost ve spojení s nedotažeností shazuje celý film někam k průměru. Řeší se moc věcí najednou, ale místo toho, aby se na hlavního hrdinu sypaly problémy ze všech stran, se neděje nic. Obrovské zásluhy má pak především kameraman Victor Milner, díky kterému je první polovina nasáklá noční atmosférou, a který vytváří napětí i v retardovanějších částech té druhé. Především díky němu je Dark city stále ještě dobrý film.


Režie: William Dieterle
Produkce: Hal B. Wallis
Scénář: Larry Marcus
Kamera: Victor Milner
Hudba: Franz Waxman
Střih: Warren Low
Hrají: Charlton Heston, Lizabeth Scott, Viveca Lindfors, Jack Webb

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 17.října 1950

Odkazy:
CSFD
IMDB

Deset důvodů, proč milovat Hluboký spánek

Hluboký spánek (The Big Sleep)
USA, 1946, 110 min.

Hluboký spánek je film notoricky známý i pro ty, kteří se o noir jinak nezajímají. Proto jsem se rozhodl obšlehnout Bebáčkův nápad (viz Ulmerovu Objížďku) a místo klasického textu jsem dal dohromady deset důvodů, proč si Hawksův film zamilovali nejen noiroví fanatici (= my), ale i diváci filmem noirem prakticky nedotčení.

(1) Na první zhlédnutí naprosto neproniknutelný příběh - je zábava a výzva snažit se pospojovat všechny postavy, přiřadit k vraždám jejich pachatele atd. Co na tom, že dobrat se uspokojivého výsledku je téměř nemožné.

(2) Vybroušené dialogy - zejména slovní výměny mezi Bogartem a Bacallovou (v předloze absentující) plné odvážných dvojsmyslů (kdo bude v sedle apod.) jsou nezapomenutelné.

(3) Chemie mezi Bogartem a Bacallovou. Není pochyb o tom, že se jim velkou část vášně a náklonnosti ze soukromého života podařilo přenést na plátno.

(4) Zkaženost na každém kroku - takové široké spektrum slizkých zločinců, vyděračů a podvodníčků se neobjevuje v každém noiru.

(5) To samé se týká ženských postav - ve filmu najdeme nymfomanskou milionářskou dcerku se sklony ke konzumaci drog, nadrženou prodavačku v knihkupectví, promiskuitní taxikářku a bezpáteřní mrchu, která všechny muže, se kterými se zaplete, spolehlivě přivede do hrobu (Agnes).

(6) Bogartův Marlowe - při vší úctě k D. Powellovi, R. Mitchumovi nebo E. Gouldovi, nikdo nehrál Chandlerova soukromého detektiva s takovým gustem a přehledem.

(7) Skvělá evokace Los Angeles ve studiových kulisách.

(8) Hawksova bezchybná režie - neviditelná a proto často podceňovaná.

(9) Výborný příklad McGuffinu v "podobě" Seana Regana - muže, o kterém se toho hodně namluví, ale kterého nikdy neuvidíme.

(10) Zamotaná produkční historie filmu - když vás přestane bavit snímek samotný (což je ale nepravděpodobné), můžete si začít zjišťovat informace o jeho vzniku, nutnosti přetočit asi 20 minut materiálu (původní verze z roku 1945 byla před několika lety restaurována lidmi z UCLA) a následné komplikované cestě do kin.

Hluboký spánek se v půlce ledna v rámci Projektu 100 dostane na plátna českých kin!

Režie: Howard Hawks

Produkce: Howard Hawks (Warner Bros.)

Scénář: William Faulkner, Leigh Brackett, Jules Furthman; podle románu Raymonda Chandlera

Kamera: Sid Hickox

Hudba: Max Steiner

Střih: Christian Nyby

Výprava: Carl Jules Weyl

Hrají: Humphrey Bogart, Lauren Bacall, John Ridgeley, Martha Vickers, Dorothy Malone, Patricia Clarke, Elisha Cook, Jr. a další

Distribuce: Warner Bros.

Premiéra: 31. srpna 1946

na DVD v ČR od: 14. sprna 2000 (Warner)

v českých kinech od: 14. ledna 2010 (AČFK)

Odkazy:

IMDB

Allmovie

CSFD

The Crooked Way (1949)

The Crooked Way
1949, USA, 90 min.

Robert Florey (1900 - 1979) patří k polozapomenutým hollywoodským režisérům a troufám si tvrdit, že u nás jeho jméno s výjimkou několika zapálených filmových vědců nikdo nezná. Florey, původem Francouz, patřil k vlně evropských filmařů, kteří do Hollywoodu emigrovali ve dvacátých letech. Z jeho tvorby v tomto desetiletí vynikají především dva experimentální snímky, a to The Life and Death of 9413 (1928), jenž spolurežíroval s dalším hollywoodským imigrantem Slavko Vorkapichem, a Skyscraper Symphony (1929). První z nich je trefnou vizionářskou satirou na Hollywood a jeho praktiky a všem jej vřele doporučuji, k vidění je zde.

V třicátých letech je pak pro Floreyho kariéru důležitá spolupráce na scénáři Frankensteina (1931; přestože jeho jméno nebylo uvedeno v titulcích) a například režie snímku Murders in the Rue Morgue (1932), adaptace klasiky Edgara Allana Poea, na níž spolupracoval s kameramanem Karlem Freundem. Pro nás, noirové fanoušky je ale nejdůležitějším mezníkem Floreyho kariéry konec let čtyřicátých, konkrétně rok 1949, kdy podle rozhlasové hry No Blade Too Sharp Roberta Monroea natočil noirový snímek nazvaný The Crooked Way. 

Všem, kteří viděli Mankiewiczův film Somewhere in the Night (1946), se tento snímek při zhlížení Floreyho noiru ihned vybaví. Oba totiž staví na podobné zápletce - hrdina vracející se z války trpí amnézií a snaží se zjistit, kdo vlastně je. Logicky se dá očekávat, že jeho minulost bude pochybná. Zabředává tak do čím dál větších průšvihů a zdá se, že už není cesty zpět. Dodejme ještě, že kameramanem snímku je námi všemi obdivovaný a uctívaný John Alton, který z The Crooked Way dělá učebnicový příklad vysoce stylově nasnímaného noiru. Takže kdo doposud váhal, teď už nemá nad čím.

Film je ve veřejném vlastnictví.

Režie: Robert Florey
Produkce: Benedict Bogeaus (Benedict Bogeaus Production)

Scénář: Richard H. Landau podle rozhlasové hry No Blade Too Sharp Roberta Monroea
Kamera: John Alton
Hudba: Louis Forbes
Střih: Frank Sullivan
Výprava: Van Nest Polglase
Hrají: John Payne, Sonny Tufts, Ellen Drew, Rhys Williams, Percy Helton

Distribuce: United Artists
Premiéra: 22. dubna 1949

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Cry Danger (1951)

Cry Danger
1951, USA, 79 min.

Rocky (Dick Powell) byl před pěti lety neprávem odsouzen za podíl na krádeži 100 000 dolarů. Nyní se vrací z vězení s cílem očistit sebe a přítele Dannyho, který si má odsedět dalšího půl roku. Nejdříve z loupeže a falešného obvinění podezřívá podvodníka Castra (William Conrad), postupně však přichází na to, že do akce byl zapletený nejen Danny, ale i jeho atraktivní manželka Nancy (Rhonda Fleming), která dříve s Rockym udržovala poměr a nyní se jej ze všech sil snaží přesvědčit, že jej stále miluje...

Snímek natočený zhruba v polovině éry klasického filmu noir kombinuje několik různých noirových přístupů dohromady: hojné využívání exteriérů a naopak absence klaustrofobních interiérů (s typickým svícením a rakurzy) upomíná na docu-noiry přelomu 40. a 50. let; hláškující hlavní hrdina pevně odhodlaný odhalit pravdu a očistit své jméno odkazuje k filmovým adaptacím hard-boiled detektivek (ač se nejedná o soukromé očko, jeho pátrání má blízko k detektivnímu vyšetřování); postava Nancy je pak zajímavým "umírněným" příkladem femme fatale - pro hlavního hrdinu nepředstavuje smrtelné nebezpečí, ale samotný fakt, že mu celou dobu lhala, stačí k tomu, aby ji v závěru předal policii a sám odkráčel vstříc světlé budoucnosti (na noir netypicky optimistický závěr).

Rocky je přesně tím typem postavy, který Dicku Powellovi seděl nejvíce - málomluvný samotář, který se dokáže rozhodnout během vteřiny a na kterého letí všechny ženské (nebyl to žádný krasavec, ale charisma mu upřít nelze). Režie Roberta Parrishe je spíše nevýrazná, film si ale dokáže udržet slušné tempo (k čemuž dopomáhá sympatická stopáž), a fanouškům noiru jej tak lze s výhradami doporučit.

Režie: Robert Parrish

Produkce: Sam Wiesenthal, W.R. Frank (Olympic Productions)

Scénář: William Bowers; podle námětu Jeromea Cadyho

Kamera: Joseph F. Biroc

Hudba: Emil Newman, Paul Dunlap

Střih: Bernard W. Burton

Výprava: Richard Day

Hrají: Dick Powell, Rhonda Fleming, Richard Erdman, William Conrad, Regis Toomey, Jean Porter a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 21. února 1951

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Výsledky třetí ankety

Hlasy sečteny a podtrženy, vaší nejoblíbenější noirovou herečkou je Veronica Lake, v těsném závěsu za touto drobnou andělskou blondýnkou zůstala Barbara Stanwyck. Třetí místo obsadil "někdo jiný", a nás by zajímalo, jaké jméno podle vás v této anketě chybělo. Takže se těšíme na vaše vyjádření v diskusi pod tímto článkem.

Teď ještě zvolit toho režiséra a máme ideální noir s Bogartem a Lake :)