Retrospektiva filmu noir v San Sebastianu

Blížící se 59. ročník filmového festivalu v San Sebastianu (16. - 24. 9.) nabídne svým návštěvníkům (opět) retrospektivu věnovanou filmu noir. Ovšem tentokrát ne tomu klasickému. Sekce American Way of Death: American Film Noir 1990-2010, jak už z jejího názvu vyplývá, představí podobu amerického filmu noir posledních dvaceti let, respektive snímky, které v sobě nesou určitě noirové prvky - řadu z nich byste totiž jako film noir určitě neoznačili. Nicméně posuďte sami podle výběru čtyřiceti filmů, které se v rámci této sekce budou na španělském festivalu promítat:

Mafiáni (1990, Martin Scorsese)
Král New Yorku (1990, Abel Ferrara)
Millerova křižovatka (1990, bratři Coenové)
Zběsilost v srdci (1990, David Lynch)
Homicide (1991, David Mamet)
Vyvrhel (1991, Sean Penn)
Říše drog (1991, Mario Van Peebles)
Mlčení jehňátek (1991, Jonathan Demme)
Základní instinkt (1992, Paul Verhoeven)
Jeden chybný krok (1992, Carl Franklin)
Gauneři (1992, Quentin Tarantino)
Hrozba společnosti (1993, bratři Hughesové)
Red Rock West (1993, John Dahl)
Stehy na duši (1993, Scott McGehee, David Siegel)
Malá Oděsa (1994, James Gray)
Nelítostný souboj (1995, Michael Mann)
V ulicích New Jersey (1995, Nick Gomez)
Sedm (1995, David Fincher)
Zvláštní dny (1995, Kathryn Bigelow)
Skryté zlo (1995, Steven Soderbergh)
Fargo (1996, bratři Coenové)
Gambler (1996, Paul Thomas Anderson)
Poslední zůstává (1996, Walter Hill)
L. A. - Přísně tajné (1997, Curtis Hanson)
Ghost Dog - Cesta samuraje (1999, Jim Jarmusch)
Krvavé léto v New Yorku (1999, Spike Lee)
Memento (2000, Christopher Nolan)
Panik (2000, Henry Bromell)
Training Day (2001, Antoine Fuqua)
Tajemná řeka (2003, Clint Eastwood)
Collateral (2004, Michael Mann)
Kiss Kiss Bang Bang (2005, Shane Black)
Sin City - město hříchu (2005, Robert Rodriguez, Frank Miller)
Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007, Sidney Lumet)
Zodiac (2007, David Fincher)
Hrdost a sláva (2008, Gavin O'Connor)
Američan (2010, Anton Corbijn)
Texas Killing Fields (2011, Ami Canaan Mann)

Retrospektivu budou v San Sebastianu prezentovat režiséři Walter Hill a James Gray.

Sladká vůně úspěchu (1957)

Sweet Smell of Success
USA, 1957, 93 min.

Sidney Falco (Tony Curtis) je podřadný tiskový agent, který se chce za každou cenu vetřít do přízně mocnému sloupkaři J. J. Hunseckerovi (Burt Lancaster). Když tedy Hunsecker Falca požádá, aby rozbil milostný románek své sestry Susan Hunseckerové (Susan Harrison) a mladého kytaristy Stevea (Martin Milner), neváhá bezskrupulózní agent ani vteřinu. K dosažení svého cíle využívá všech dostupných prostředků - od vydírání až po šíření urážlivých pomluv. Falco však, podobně jako řada noirových hrdinů (na mysl se dere například Harry Fabian z Noc a město), netuší, že tím sám směřuje k neodvratitelnému konci.

V době svého premiérového uvedení Sladká vůně úspěchu propadla, v letech následujících se však dočkala rehabilitace. Dnes bývá oceňována zejména pro: scénář Ernesta Lehmana (podle jeho vlastní povídky "Tell Me About it Tomorrow") a Clifforda Odetse, který překypuje cynickými bonmoty; herecké výkony Burta Lancastera (arogantní Hunsecker s incestní vazbou na mladší sestru) a Tonyho Curtise (roztěkaný patolízal Falco); jazzový hudební doprovod Elmera Bernsteina; řemeslně dobře zvládnutou práci kameramana Jamese Wonga Howea, kterému se s bezprostředností podařilo zachytit atmosféru New Yorku konce 50. let; a v neposlední řadě režii Alexandera Mackendricka, který po sérii britských komedií (například Pět lupičů a stará dáma) úspěšně přešel k diametrálně odlišnému žánru.

Pokud mi však dovolíte být trochu osobní, musím se přiznat, ze Sladká vůně úspěchu mi přes uvedené klady nikdy k srdci nepřirostla. Na můj vkus (a noirový standard) je obraz až příliš podřízen slovu - tvůrci se opájí vybroušenými dialogy, zatímco čistě vizuálních momentů je v celém filmu poskrovnu. I když jsem práci Howeovy kamery jmenoval ve výčtu pozitiv, Mackendrick její význam spíše upozaďuje a evokace New Yorku tak nedosahuje takové síly jako třeba v Dassinově Obnaženém městě (The Naked City, 1948). Důraz na práci scenáristů je patrný i v tom, kolik dějových zvratů se odehraje výhradně v rovině dialogů, aniž by byly ztvárněny obrazem.

Zatímco z většiny mistrovských noirů si zapamatujete nějakou konkrétní scénu (ať už díky svícení, rámování, pohybu kamery...), v případě Sladké vůně úspěchu to pravděpodobně bude spíše určitá replika, pronesená Lancasterem nebo Curtisem. To se mi zdá málo. Ale možná mě z omylu vyvede kniha Jamese Naremorea z edice BFI Classics, kterou vám na blogu v dohledné době představíme... 

Režie: Alexander Mackendrick

Produkce: James Hill (Norma-Curtleigh Productions)

Scénář: Ernest Lehman, Clifford Odets; podle povídky Ernesta Lehmana

Kamera: James Wong Howe

Hudba: Elmer Bernstein

Výprava: Edward Carrere

Střih: Alan Crosland Jr.

V hlavních rolích: Burt Lancaster, Tony Curtis, Susan Harrison, Martin Milner, Sam Levene a další

Distribuce: United Artists

Premiéra: 27. června 1957

Odkazy

IMDB

Allmovie

CSFD

Vzpomínka na Nicholase Raye

V neděli 7. srpna uplynulo 100 let od narození amerického režiséra Nicholase Raye (1911–1979), jehož filmografie čítá řadu noirových snímků. Mezi nimi debutový projekt Žijí v noci (They Live by Night, 1949) a následující snímky jako A Woman's Secret, Knock on any Door (oba 1949), Na opuštěném místě (In a Lonely Place, 1950), The Racket (1951), On Dangerous Ground a Macao (oba 1952), westernový noir Johnny Guitar (1954) či Party Girl (1958).

Na dva výše jmenované snímky, Žijí v noci a Na opuštěném místě tento měsíc vzpomíná EdaS ve své rubrice věnované klasickým hollywoodským filmům na Filmserveru. Jeho články najdete zde a zde.

zdroj: sesnsesofcinema

Andrew Pulver - Night and the City (BFI Classics)

Pokud si o svých oblíbených filmech (noir) rádi čtete, určitě vám není neznámá edice Britského filmového institutu věnovaná filmovým klasikám. O jedné takové publikaci o noirové klasice tu psal před necelým rokem Mejla. Tentokrát je řada na mně.

Noc a město (Night and the City) je jeden z mých nejoblíbenějších noirů (a filmů vůbec). Proto mi udělalo velkou radost, když se do mých rukou dostala i loni vydaná, jemu věnovaná knížka redaktora filmové rubriky Guardianu Andrewa Pulvera. Sto stran nabitých zajímavými informacemi logicky padlo jedním dechem.

"The film that eventually emerged - set up by Darryl F. Zanuck at Twentieth Century-Fox, directed by McCarthy blacklistee Jules Dassin, led by Hollywood heavy Richard Widmark, shot in London - is like an island in the river of film noir." (s. 9)

Pulver svou knihu symbolicky dělí na tři části: The Film, Night, The City. V první z nich přibližuje komplikovanou produkční historii snímku, který je volnou adaptací třetího románu britského spisovatele Geralda Kershe z roku 1938 (rozhodně zaujme skutečnost, že práva na Kershův román původně v roce 1946 koupil Charles K. Feldman a zfilmovat jej měl Jacques Tourneur). V této kapitole Pulver rovněž rámcově nastiňuje vývoj Dassinovy kariéry (prvotní práce pro divadlo; filmové začátky v RKO, kde při práci pozoroval Hitchcocka; přátelské a pracovní pouto s nezávislým producentem Markem Hellingerem, které ukončila Hellingerova předčasná smrt; hon na čarodějnice; působení v Evropě; spolupráce s manželkou/herečkou Melinou Mercouri...), přičemž zdůrazňuje, že Noc a město byl na následujících téměř patnáct let poslední film, který mohl dík své krátké komunistické minulosti natočit pro hollywoodské studio.

V dalších kapitolách se Pulver zabývá hereckým obsazením (britský casting měl na starost Douglas Fairbanks Jr.) a otázkou adaptace (Jules Dassin se přiznal, že knihu před natáčením vůbec nečetl). Autor poukazuje na zřetelné odlišnosti mezi knihou a filmem, kdy řada motivů a postav byla zásadně pozměněna. Pozoruhodné je rovněž srovnání dvou existujících verzí - britské a americké (britská vznikala bez Dassinova vědomí; její restaurovaná kopie se nachází právě v BFI). Pulver píše, že přestože je britská verze o pět minut delší (101 min. vs. 96), neznamená to, že by měla pouze o pár záběrů navíc - naopak i v americké lze najít scény, které v britské nejsou. Odlišnosti rovněž nalezneme v rámci dialogů jednotlivých scén. Stěžejní rozdíl však spočívá v hudebním skóre, jejímž autorem je v případě americké verze Franz Waxman a u britské Benjamin Frankel. Pulver hudební doprovody porovnává a dochází k závěru, že docilují odlišných konotací.

V tomto bodě autor poukazuje na objev kurátora nitrátových kopií v AMPAS Film Archive Jamese Hahna, který mj. záběr po záběru porovnal zmiňované dvě verze filmu. Hahn odhalil existenci třetí, 111minutové verze, která sestává z americké a britské, respektive z každé je v ní vybrána ta nejdelší sekvence a užit je v ní hudební doprovod Benjamina Frankela.

Velkého prostoru se v publikaci dostává i otázce recepce. Již v úvodu Pulver zmiňuje zásluhy tzv. "taste-makerů" Quentina Tarantina a bratří Coenových na "znovuobjevení" Dassinova filmu, který byl v době svého uvedení ve Velké Británii hnidopišsky kritizován za nepřesnosti a neautentičnost ve vyobrazení Londýna (tehdejší kritikové nepochopili, že Dassin usiloval vytvořit spíše město symbolického rázu). Pulver tedy hojně cituje jak britský, tak americký soudobý tisk, avšak neopomíjí ani okruh francouzských kritiků z časopisu Cahiers du Cinema (především pak Truffauta), kteří Dassina uctívali. Ohlas u tehdejších francouzských kritiků dokazuje i fakt, že Panorama du film noir (1955) měla na svém přebalu právě propagační fotografii z Noc a město s Richardem Widmarkem (obálka anglického překladu z roku 2002 má na přebalu obrázek z  Pošťák vždy zvoní dvakrát/The Postman Always Rings Twice, 1946).

V části věnované noirovým aspektům Pulver zdůrazňuje skutečnost, že Dassinův snímek Noc a město je vlastně anglo-americký noir, jakýsi hybrid přebírající americké i evropské tradice. V této části kapitoly autor na pečlivě vybraných screenshotech analyzuje režisérův precizní vizuální styl. 

V poslední části, The City, se Andrew Pulver zaobírá prostředím londýnské čtvrti Soho, nechvalně proslulé válkami gangů, v níž je Dassinův film situován (poukazuje např. na to, že film postrádá Kershovu verzi slangu místního podsvětí). V souvislosti s tím autor přibližuje fenomén tzv. "spivs films", přičemž několikrát cituje esej Petera Wollena Paris Hollywood z roku 2002.

PULVER, Andrew. Night and the City. London: British Film Institute, 2010. 96 stran.