Wicked Woman (1953)

Wicked Woman
USA, 1953, 77 min.

Na hollywoodské poměry nezvykle vysoká, statná herečka Beverly Michaels se v letech 1950 a 1951 představila v diametrálně odlišných charakterizacích ve dvou raných amerických filmech Huga Haase - jako vypočítavá svůdnice Betty v Hlídači č. 47 (Pickup) a jako obětavá matka a oddaná manželka Clara v Dívce na mostě (The Girl on the Bridge). Už samotný název deklaruje, že ve snímku Wicked Woman půjde o navázání na první polohu, která u diváků silně zarezonovala a udělala z nízkorozpočtového Hlídače překvapivý hit sezony.

"Zlá žena" přijíždí.

Snímek režiséra Russella Rouse z roku 1953 dokonce vytváří dojem, jako by Betty z Hlídače nasedla do autobusu, opustila fikční svět Haasova filmu a objevila se ve Wicked Woman pod novou identitou jako Billie. Opět jde o atraktivní a pohlednou, ale zároveň vulgární a zákeřnou mladou ženu, která si se všemi kolem zahrává. V Hlídači si Betty kolem prstu omotala postaršího vdovce a kontrolora železniční trati Hunkyho (v podání Huga Haase) a jeho mladšího zástupce Steva. Ve Wicked Woman má Billie spadeno na bláhového starého mládence malého vzrůstu Charlieho (Percy Helton) a mužného (a ženatého) spolumajitele prosperujícího baru Matta (Richard Egan). Oba využívá k tomu, aby se snadno dostala k penězům, které jí mají pomoci ke splnění dlouholetého snu - Billie touží odjet do Mexika a tam bezstarostně chytat bronz na pláži.

Nepoučitelná Billie si hledá další kořist. Některé outfity Beverly Michaels připomínají kostýmy, které nosila Lana Turner v Pošťák vždy zvoní dvakrát. 

Hlídače a Wicked Woman vedle příběhu, postav a obsazení hlavní ženské role spojují i další aspekty. Oba filmy se natáčely v ateliérech Motion Picture Center na Cahuenga Blvd. v Hollywoodu, které dnes fungují pod názvem Red Studios. Jako asistent režie se na Wicked Woman podílel Leon Chooluck, jeden z nejčastějších spolupracovníků Huga Haase během jeho desetileté režijní kariéry v USA, který na Hlídači plnil funkci produkčního. Za zmínku stojí také osobnost kameramana Eddieho Fitzgeralda - ten na Hlídači pracoval jako operátor kamery a na některých pozdějších Haasových filmech (Jiná žena /The Other Woman/ nebo Návnada /Bait, oba 1954) byl povýšen na hlavního kameramana.

Režie se na Wicked Woman ujal Russell Rouse, budoucí manžel Beverly Michaels (vzali se v roce 1955), který je rovněž podepsaný pod experimentálním noirem The Thief (1952) natočeným zcela bez použití dialogů. (Na okraj si dovolím zmínit, že společným synem Rouse a Michaels je oscarový střihač Christopher Rouse, známý hlavně spoluprací s Paulem Greengrassem.) Film z produkce Edwarda Smalla, specializujícího se především na béčkové snímky, disponuje příhodně ošuntělým vizuálem a zejména výbornou Beverly Michaels, která své postavě propůjčuje správnou kombinaci svůdnosti a nenapravitelné zkaženosti. Noirový brak, jak ho máme nejraději!

Sledování si zpříjemněte koktejlem namíchaným podle instrukcí Eddieho Mullera:

Režie: Russell Rouse
Produkce: Clarence Greene (Edward Small Productions)
Scénář: Russell Rouse, Clarence Greene
Kamera: Eddie Fitzgerald
Hudba: Buddy Baker
Výprava: Joseph St. Amand
Střih: Chester W. Schaeffer
V hlavních rolích: Beverly Michaels, Richard Egan, Percy Helton, Evelyn Scott, Robert Osterloh a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 6. prosince 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

James Naremore - Film Noir: A Very Short Introduction

Úvodů do filmu noir existují kvanta a z vlastní zkušenosti můžu říct, že jejich kvalita je velmi nevyrovnaná. Na útlou knížku Jamese Naremorea z úspěšné série Oxford University Press jsem se ale mimořádně těšil, protože autorovu předchozí publikaci o noiru - More than Night: Film Noir in Its Contexts - považuji za jeden z nejpodnětnějších příspěvků k této notoricky obtížně uchopitelné problematice. Kromě toho je Naremore, emeritní profesor z Indiana University, autorem monografií o Orsonu Wellesovi, Stanleym Kubrickovi, Vincente Minnellim nebo filmovém herectví. Na našem blogu jsme už dříve referovali o jeho studii věnované Sladké vůni úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), která vyšla jako součást řady BFI Classics.

Ve Film Noir: A Very Short Introduction autor přehledně shrnuje myšlenky, které na mnohem větší ploše rozpracoval v již zmiňované, čtyřsetstránkové knize More than Night: Film Noir in Its Contexts. Jeho přístup vychází z teze, že termín film noir je záležitostí nejen dějin filmu, ale také dějin idejí: "jinými slovy označuje jak sérii svůdně zábavných filmů, tak proměnlivou historii kritické recepce, která dává kategorii jméno, tvaruje obchodní strategie a ovlivňuje způsoby vidění." Naremore pokračuje: "To je hlavní důvod, proč je film noir tak obtížné definovat. Spojení může odkazovat k amorfní skupině filmů, mrtvému období nebo pokračující tradici. Jde stejným dílem o důležité filmové dědictví a představu, kterou jsme se rozhodli projektovat na minulost." (s. 36) O pár řádků výše autor uvádí, že filmy označované jako noiry nesdílejí žádný jeden společný rys, snad jen s výjimkou určitého stupně tematické nebo tonální temnoty. Ostatně paleta titulů, o kterých jsme na těchto stránkách v minulosti psali nebo které jsme uváděli v rámci dosavadních sedmi ročníků Noir Film Festivalu, to dosvědčuje.

Místo pokusů o definitivní historii filmu noir nebo všezahrnující definici, které jsou předem odsouzené k nezdaru, tak Naremore film noir zkoumá jako elastickou kategorii, která evokuje různé významy a koncepty. V šesti kapitolách se zabývá (1) vývojem noiru jakožto myšlenky či ideje, která nečekaně pevně zakořenila v odborném i laickém diskurzu; (2) vztahem filmu a moderní literatury, zejména pak v souvislosti s představiteli hard-boiled tradice a jejich pokračovateli; (3) cenzurou filmových obsahů a regulací v důsledku politické kontroly; (4) ekonomickými determinantami filmové produkce a kulturním statusem noiru; (5) různými styly filmu noir v kontextu estetického, technologického a společenského vývoje; a (6) "posmrtným životem" filmu noir v současném mediálním terénu. V průběhu svého výkladu Naremore rozhání často živené mýty - například že film noir má jasně dané časové a geografické hranice (nemá), že byl přímo a nezvratně ovlivněn německým expresionismem (nebyl) nebo že femme fatale a velkoměstská džungle jsou esenciálními ingrediencemi každého snímku s noirovou nálepkou (nejsou).

Celá kniha je napsána velmi zasvěceně a čtivě a jsem si jistý, že má co říci jak těm, kdo se o film noir teprve začínají hlouběji zajímat, tak těm, kteří už o něm mají něco nastudováno. Zamrzí jen občasné faktografické chyby nebo překlepy (Joseph Breen je chybně označen za šéfa MPPDA, dlouholetý skutečný prezident tohoto profesního sdružení Will Hays je uveden jako Will Hayes, opakovaně je zkomoleno jméno spisovatelky Very Caspary). E-kniha je v prodeji za osm dolarů, tedy něco málo přes dvě stovky. Těžko někde natrefíte na výhodnější koupi.

NAREMORE, James. Film Noir: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 2019). 152 stran.

The Chase (1946)

The Chase
USA, 1946, 85 min.

NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY A PROZRAZUJE DŮLEŽITÝ DĚJOVÝ ZVRAT

Protože mám nadívány desítky klasických filmů noir, občas podléhám pocitu, že mě už nemůže nic překvapit. Pak ale narazím na film, jako je The Chase, který mě svým těžko předvídatelným vývojem zápletky vyvede z omylu.

Kdybych si lépe prostudoval úvodní titulky, byl bych na jeho bizarní narativní machinace lépe připravený. Snímek totiž vznikl podle předlohy Cornella Woolriche, plodného autora, který noiru poskytl více námětů než kdokoliv jiný. Charakteristika jeho tvorby od Jamese Naremora skvěle padne i na The Chase. Jeho romány a povídky zpravidla disponují "obsedantními postavami, které často trpí výpadkem paměti či ztrátou vědomí v důsledku konzumace alkoholu nebo se ocitají v situacích, kdy jim nikdo nevěří. Mnoho jeho zápletek hraničí s fantastičnem nebo v divácích vyvolává pocit 'je to skutečnost nebo se mi to jenom zdá?' Někdy končí šťastně - odtud pramení Woolrichova obliba a množství adaptací jeho děl -, ale zároveň po nich zůstává pachuť obav a děsu." (1)

Hlavním hrdinou noiru z roku 1946 je válečný veterán Chuck Scott (Robert Cummings). Jeho minulost se dlouhou dobu nezdá podstatná, ve skutečnosti je ale klíčem k výstavbě celého syžetu. Chuck se totiž potýká s výpadky vědomí a to, co dlouho považujeme za realitu, je jen výplod jeho fantazie, způsobený otřesem z války. Tvůrci přechod mezi skutečností a snem nijak nesignalizují, čímž vytvářejí pocit dezorientace (to jim mnoho diváků vyčítalo a stále vyčítá - stačí se přesvědčit v komentářích na ČSFD). Osobně jim to za zlé nemám, protože tato taktika souzní jak s hrdinovou anamnézou, tak s obecnějšími strategiemi typickými pro noirovou poetiku (ostatně motiv snu nebo halucinace používají mnohé další noiry z tohoto období, například Žena za výlohou /Woman in the Window, 1945/ nebo Strange Impersonation /1946/).

Tento zvrat by ale sám o sobě pravděpodobně nestačil na to, abych v souvislosti s The Chase mluvil o "bizarních narativních machinacích". K celkovému dojmu přispívají další prvky - například pokroucené mezilidské vztahy nebo nezvyklé dějiště. Příběh alternuje mezi Floridou a Kubou (přestože byl samozřejmě nasnímán kompletně v ateliéru) a zaměřuje se na aktivity pochybného podnikatele Eddieho Romana (Steve Cochran) a jeho společníka Gina (Peter Lorre), pro které začne důvěřivý Chuck pracovat jako šofér. Eddie má zálibu v nebezpečí a zejména v rychlosti, což se projevuje velmi zvláštním způsobem: pod zadním sedadlem ve svém voze má nainstalovány pedály, takže může kdykoliv převzít kontrolu nad akcelerací, stlačit plyn až na podlahu a sledovat, jak se jeho řidič potí ve snaze udržet auto na silnici.

Sedět s Eddiem Romanem v jednom autě je jako hrát ruskou ruletu.

Dalším důležitým jménem a vodítkem pro formování diváckých očekávání je po Woolrichovi režisér Arthur Ripley, který o dva roky dříve představil pozoruhodný film s exulantským tématem Voice in the Wind (1944), jehož štáb tvořili z velké části uprchlíci z Evropy. I v případě The Chase je podíl exulantů nepřehlédnutelný - produkci měl na starosti Seymour Nebenzal, který byl klíčovou osobností německého filmového průmyslu v období nástupu zvuku; kameru ovládal věhlasný, v Karlových Varech narozený Franz Planer; hudbu složil Michel Michelet (vl. jm. Michail Levin), který po odchodu z rodného Kyjeva strávil 30. léta ve Francii; a mezi herci najdeme ikonického představitele noirových padouchů Petera Lorreho nebo francouzskou herečku Michèle Morgan, která podobně jako mnozí další Evropané strávila válečná léta v Hollywoodu. Hlavní roli nicméně ztvárnil ryzí Američan Robert Cummings, který byl na útěku i v jiných filmech, z nichž nejslavnější je Sabotér (Saboteur, 1942) Alfreda Hitchcocka.

Ukázka Planerova atmosférického svícení. Vlevo Peter Lorre, uprostřed Robert Cummings.

Hlavní ženská postava v podání Michèle Morgan.

Film těží z neotřelé zápletky, balancující na pomezí snu a reality, charismatu hereckého obsazení - zejména záporáci Cochran a Lorre jsou neodolatelní - a rafinované práce kamery, která vytváří patřičně bezútěšnou a paranoidní atmosféru. Nejde přímo o zapomenuté mistrovské dílo, ale nebuďme přehnaně nároční.

(1) NAREMORE, James. Film Noir: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 2019), s. 87–88.

Režie: Arthur Ripley
Produkce: Seymour Nebenzal (Nero Productions)
Scénář: Philip Yordan podle předlohy Cornella Woolriche
Kamera: Franz F. Planer
Hudba: Michel Michelet
Výprava: Robert Usher
Střih: Edward Mann
V hlavních rolích: Robert Cummings, Michèle Morgan, Steve Cochran, Lloyd Corrigan, Jack Holt, Don Wilson, Peter Lorre a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 22. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Podpořte vídeňské Muzeum Třetího muže

Globální epidemie koronaviru a omezení s ní spojená citelně zasáhly tisíce kulturních institucí po celém světě. Současně ale vzedmuly nebývalou vlnou solidarity, která ukázala, že lidé nejsou ke kultuře a sobě navzájem lhostejní. Pokud jste vy sami ze současné situace vyvázli bez zásadnějšího propadu v příjmech a počítáte se mezi milovníky filmu noir, zvažte podporu Muzea Třetího muže ve Vídni. Výpadek letošní turistické sezóny může být pro toto unikátní místo fatální. Proto jeho provozovatelé spustili crowdfundingovou kampaň s cílem vybrat 24 000 EURO na pokrytí nezbytných nákladů, které zaručí, že budeme moci muzeum navštívit i příští rok (a potom zas a znovu). Je na vás, jakou částkou přispějete i jestli budete nezištnými mecenáši, nebo si za svou podporu zvolíte jednu z lákavých odměn, například originální políčko z 35milimetrové kopie legendárního noiru, o kterém to všechno je.

Přispět můžete zde.