Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

5. února 2010

24 hodin do smrti (1950)

D.O.A.
USA, 1950, 83 min.

I want to report a murder. - Sit down. Where was this murder committed? - San Francisco, last night. - Who was murdered? - I was.

Frank Bigelow (Edmond O'Brien), toho času na dovolené v San Franciscu, byl otráven a zbývá mu 24 hodin života. Stává se detektivem na vlastní pěst a pátrá po svém vrahovi, aby mohl pomstít svou vlastní smrt, která se neúprosně blíží.


D.O.A. začíná slibně - Frank s kamerou v zádech kráčí na policejní stanici, aby oznámil svou vlastní vraždu. Následné retrospektivní vyprávění umírajícího protagonisty (prolínačka s vodním vírem mě na těch filmech tak strašně baví!) připomene zpověď Waltera Neffa z Pojistky smrti (1944). Na konci, sotva svůj příběh dopoví, Frank obdobně naposled vydechne a zemře. Na rozdíl od Waltera však dost neohrabaně padne na zem jako hruška ze stromu.

Carl Macek Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style píše, že D.O.A. je nezvykle cynický noirový film. (1) Ano, nápad filmu je vynikající, byť nezapře inspiraci v Siodmakově německém snímku Der Mann, Der Seinen Morder Sucht (1931). Hrdina (s přítelkyní na telefonu) pátrající po stopách vlastních vrahů, navíc s časovou tísní na krku - ideální. Když však ve vás Edmond O'Brien v roli Franka nevzbuzuje žádné sympatie (a tím pádem už vůbec ne nějaké ztotožnění se s ním), očekávání z filmu se zmenšuje. Role sukničkáře, kolem kterého se motá hezká řádka žen (že jich je tu požehnaně), by si prostě zasloužila citlivější volbu při obsazování. Charisma a osobní kouzlo (alespoň náznak!) totiž O'Brienovi žalostně chybí. Člověk pak jen celý film přemýšlí, co že na něm ty ženské vlastně vidí? Když mu jedna z nich posílá květiny, už si ťukám na čelo.



Další brzdou je Frankovo vlastní spletité vyšetřování své vraždy. Pátrání se tak zamotává, že si nelze nevzpomenout na Hluboký spánek, a zároveň si postesknout nad absencí bogartovského šarmu a vtipu. V půlce filmu docházím ke zjištění, že už mě vlastně ani nezajímá, kdo je ten záhadný muž v kostkovaném kabátě. Na druhou stranu však film ohromuje několika sekvencemi. Kromě té úvodní sem bezpochyby patří vystoupení černošských jazzových hudebníků v zapadlém baru, detaily jejich zpocených tváří a zběsilé tempo hry, které předjímá Frankovo zuřivé pátrání. Geniální je i jeho adrenalinový sprint sanfranciskými ulicemi, poté, co zjistí, že umírá (mimochodem, kolemjdoucí lidé údajně nevěděli, že jsou součástí natáčeni). Stejně tak je skvělá přestřelka v obchodě.

Přesto přese všechno (i přes Tiomkinovu parádní hudbu) je pro mě D.O.A. zklamáním a osobní topku mi určitě nenabourá. 



(1) SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York : The Overlook Press. 1992, str. 77.

Režie: Rudolph Maté
Produkce: Harry M. Popkin (Harry M. Popkin Production)
Scénář: Russel Rouse a Clarence Greene
Kamera: Ernest Laszlo
Hudba: Dimitri Tiomkin
Střih: Artur H. Nadel
Výprava: Duncan Cramer
Hrají: Edmond O'Brien, Pamela Britton, Luther Adler, Beverly Garland a další.

Distribuce: United Artists
Premiéra: 30. dubna 1950

8 komentářů:

  1. smutné. BTW máš nějaké rozjeté písmo (ale opravovat ti to nebudu :o))

    OdpovědětVymazat
  2. Bebacek: pismo opraveno

    Rogue: :-P

    OdpovědětVymazat
  3. rogue: nemuzeme se ve vsem shodovat, byla by to nuda :-P

    OdpovědětVymazat
  4. no já myslím, že jsi tentokrát mimo, Bebčo... :P

    OdpovědětVymazat
  5. Nerikej. A to je vsechno, na co se vzmuzes? Co takhle nejake argumenty, ktere by me o tom presvedcily?

    OdpovědětVymazat
  6. já to viděl dost dávno, takže argumentovat nemůžu... :) mrknu a rozdrtím tě. :P

    OdpovědětVymazat
  7. to je podle mě ten problém - žes to viděl dávno. když už máš těch noirů nadívanejch kotel, tak tohle už fakt nemá moc čím překvapit. jsem zvědavá, zda to napodruhé nepřehodnotíš...

    OdpovědětVymazat
  8. na vsem se ocividne neshodneme, ale ja ten Whirlpool alespon nenapisu :o))

    OdpovědětVymazat