The Scarf (1951)

The Scarf
USA, 1951, 88 min.

Německý rodák Ewald André Dupont je nejčastěji spojován se dvěma mistrovskými němými snímky - působivým vztahovým dramatem z cirkusového prostředí Varieté (1925) a v Británii realizovaným filmem s kriminální zápletkou Noční život (Piccadilly, 1929) s Annou May Wong v hlavní roli. Na přelomu 20. a 30. let pracoval střídavě v Berlíně, Paříži a Londýně, ale po nástupu Hitlera k moci stejně jako mnozí další odcestoval do USA. V Hollywoodu se mu dařilo o poznání méně a na konci 30. let se zdálo, že je jeho kariéra u konce. Po dvanáctileté pauze, kdy se živil převážně jako talentový agent, se ale vrátil k režii noirem The Scarf, který sice nedosahuje kvalit jeho nejslavnějších filmů, ale i tak stojí za pozornost. 

The Scarf patří do volné série filmů noir, kde hraje výraznou roli motiv ztráty paměti. Hlavním hrdinou je mladý muž John Barrington, který uprchne z ústavu pro duševně choré zločince, kam byl zavřen jako pachatel brutální vraždy své přítelkyně. Během útěku se ze všech možných míst dostane na krocaní farmu (!), kde jej její svérázný, filozofující majitel Ezra ukryje před dotírající policií. Další důležitou aktérkou příběhu se stane servírka Connie, která se s Johnem náhodně seznámí. Následující vývoj není příliš překvapivý: podle očekávání se ukáže, že John je nevinný, když skutečným pachatelem vraždy byl jeho dřívější blízký přítel, doktor David Dunbar, profesí psychiatr, který využil svých znalostí a společenského postavení k tomu, aby ze sebe setřásl veškeré podezření. 

S motivem ztráty paměti se nicméně pracuje docela zajímavě: John si na okolnosti smrti přítelkyně nepamatuje, a tak přijímá verzi, podle které musí být vrahem. Úkolu očistit jeho jméno se proto zhostí Ezra a Connie, kteří patří k noirově ostříleným typům, které se naučily přežívat ve světě plném nebezpečí a ústrků. Filmu prospívá zdařilé obsazení - Johna si zahrál jmenovec John Ireland, který měl v té době čerstvě za sebou nominaci na Oscara za ztvárnění vedlejší role v dramatu Všichni královi muži (All the King's Men, 1949). Ve vedlejších úlohách se objevil i v noirech jako Raw Deal (1948) nebo Somewhere in the Night (1946). Role servírky a barové zpěvačky Connie byla přidělena Mercedes McCambridge, shodou okolností držitelce Oscara právě za Všechny královy muže, která ze své postavy dělá mnohem víc než jen další hollywoodskou glamour girl. A velmi dobrý je i James Barton jako Ezra, který nejdříve chudáka Johna příliš nešetří, ale nakonec se z něj vyklube chlapík se srdcem na pravém místě. 

Film nasnímal zkušený Franz Planer (narozen jako František Plánička v Karlových Varech), což je samo o sobě zárukou vysoké obrazové kvality. Nejvíce mi utkvěla v paměti první třetina snímku, která je situovaná na krocaní farmu a do jejího okolí. Film se částečně natáčel v Mohavské poušti, která tvůrcům poskytla pro noir nezvyklou kulisu. Několik záběrů štáb ovšem pořídil i mezi losangeleskými výškovými budovami. Vtipně vyznívají dva efekty, jeden zvukový, druhý vizuální. Když je John na útěku z ústavu, můžeme ze zvukové stopy intenzivně slyšet něco, co připomíná zběsilý psí štěkot. Brzy se ale ukáže, že to není policejní smečka, ale osazenstvo krocaní farmy. Později je na Johna vypsána vysoká odměna a Connie v jednu chvíli zvažuje, že se o ni přihlásí. Její váhání pomáhá vizualizovat blikající neonový nápis. 

Snímek vznikl v nezávislé produkci společnosti Gloria a natáčel se v ateliérech Motion Picture Center, kde si ve stejné době pronajímal prostory i Hugo Haas. Podle všeho nešlo o velký komerční úspěch a ani kritika k němu nebyla příliš shovívavá (Bosley Crowther ho v New York Times nemilosrdně ztrhal). To je ale osud spousty jiných noirů, za jejichž existenci jsme dnes vděční. 

Režie: E. A. Dupont
Produkce: Isadore Goldsmith (Gloria Productions)
Scénář: E. A. Dupont
Kamera: Franz Planer
Hudba: Herschel Burke Gilbert
Výprava: Rudolph Stenrad
Střih: Joseph Gluck
V hlavních rolích: John Ireland, Mercedes McCambridge, James Barton, Emlyn Williams a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 6. dubna 1951

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Osudné dopoledne (1951)

The Well
USA, 1951, 86 min.

Asi nikdo nebude tvrdit, že Osudné dopoledne patří mezi charakteristické zástupce noirového cyklu - s takovým Maltézským sokolem (The Maltese Falcon, 1941) nemá společného takřka vůbec nic. V poslední době jsem ale na blogu hojně referoval o společensky angažovaných snímcích z přelomu 40. a 50. let (naposledy Mimo zákon /The Lawless, 1950/) a zde už jsou paralely nepřehlédnutelné. Snad tedy krátká zmínka o tomto zajímavém filmu nikoho neurazí. 

Výchozí situace bude povědomá všem, kdo někdy v televizi viděli nervy drásající Příběh Jessiky McClureové (Everybody's Baby: The Rescue of Jessica McClure, 1989): děvčátko spadne do studny a záchranáři následně bojují s časem, aby ji vyprostili ještě živou. Specifikem Osudného dopoledne ovšem je, že jeho příběh se odehrává v rasově smíšeném americkém maloměstě. 

Snímek je chytře rozdělený do dvou (téměř na minutu stejně dlouhých) polovin: v té první dochází ke stupňování animozit mezi bělošským a černošským obyvatelstvem. Důvod je celkem prostý: jako diváci sice hned v první minutě stopáže vidíme, že černošská holčička bez cizího zavinění spadla do neoznačené studny, jenže ostatní postavy touto informací nedisponují. Naopak se objeví několik svědků tvrdících, že před svým zmizením byla viděna ve společnosti cizího muže - bělocha. A problém je na světě. Hlavním podezřelým se stane nezaměstnaný horník, kterému okamžitě začne jít před běsnícím davem o život. Ve městě propukají nepokoje, dřívější přátelé se najednou rozdělují do soupeřících táborů podle barvy pleti. Schyluje se ke krvavé tragédii...

Po nálezu dívky se město zase spojuje v jediném cíli - vyprostit ji z dvacetimetrové hloubky. Spory jsou zažehnány, do záchranných prací se nakonec zapojuje i před chvíli téměř lynčovaný muž, který využije svých bohatých hornických zkušeností. Vše končí idylickým happy endem, v němž je komunita utopicky opět sjednocena. Film je sice převážně točen v realistickém módu, ale vyznění je nepochybně modelové - tak, aby diváky inspirovalo k překonání veškerých rasových předsudků. 

Film byl inspirován skutečným případem z roku 1949.

Režijně debutující Russell Rouse (za asistence Leo C. Popkina) zajímavě řeší scény dívčina vyprošťování: kamera se nikdy nepodívá pod zem, ale dramatické dění je sugestivně zprostředkováno pomocí zvuku, neboť záchranáři s sebou mají přenosné zvukové zařízení. Přímo nic nevidíme, ale přesto máme pocit, že jsme ve středu dění. Film vznikl v nezávislé produkci bez velkých hvězd, ale ve výrazných vedlejších rolích můžete poznat třeba Harryho Morgana, kterého později proslavil seriál MASH, nebo Toma Powerse, který si o pár let dříve zahrál nebohého manžela Phyllis Dietrichson v Pojistce smrti (Double Indemnity, 1944).

Režie: Leo C. Popkin, Russell Rouse
Produkce: Leo C. Popkin, Clarence Greene (Harry Popkin Productions, Cardinal Productions)
Scénář: Clarence Greene, Russell Rouse
Kamera: Ernest Laszlo
Hudba: Dimitri Tiomkin
Výprava: Rudolph Sternad
Střih: Chester W. Schaeffer
V hlavních rolích: Richard Rober, Edwin Max, Harry Morgan, Barry Kelley, Maidie Norman a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 24. září 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Mimo zákon (1950)

The Lawless
USA, 1950, 83 min.

Už ve svém druhém celovečerním filmu projevil režisér Joseph Losey příklon ke společensky angažovaným tématům a snaze prosazovat liberálně levicovou agendu. Mimo zákon se odehrává ve fiktivním kalifornském městě Santa Marta, které se sice honosí sloganem "the friendly city", ale ve skutečnosti se pod povrchem skrývá mnoho rasově motivované nenávisti. Zcela banální záminka (drobná autonehoda) vede k násilné potyčce a nakonec až nelítostnému pronásledování mladých imigrantů původem z Mexika. 

Film záslužně (a netypicky) začíná perspektivou dvou mexických mladíků, kteří se v třídně nerovné společnosti snaží uživit jako sběrači ovoce. Jeden z nich - Paul Rodriguez (Lalo Rios) - se zanedlouho stane štvancem, kterého budou média líčit jako nesmlouvavou bestii, přestože jde spíše o vystrašené dítě. Bohužel, role protagonisty je záhy přenesena na značně šablonovitou postavu bílého novináře Larryho (Macdonald Carey, takový méně charismatický James Stewart), který zahájí svou křížovou výpravu za pravdu a tím na sebe převezme úlohu spasitele mexické komunity. To už ale na film trochu nespravedlivě aplikuji současné myšlení. Ve své době byl film progresivní už jen proto, že téma rasové nerovnosti a lynčování vůbec otevřel.

Snímek dost nelítostně vykresluje společenské napětí a líčí, jak málo stačí, aby se ze zdánlivě spořádaných občanů stal zfanatizovaný dav. Ukazuje se totiž, že téměř každý v sobě skrývá nemalou dávku frustrace a nenávisti. Scenárista Daniel Mainwaring, který na filmu pracoval pod svým tradičním pseudonymem Geoffrey Homes (napsal pod ním také předlohu pro Pryč od minulosti /Out of the Past, 1947/, naopak scénář k The Phenix City Story /1955/ už nadepsal svým občanským jménem), ve filmu rovněž zdokumentoval ambivalentní roli médií a policie: tyto instituce sice mají potenciál konat dobro (jak ukazuje novinář Larry nebo redaktorka plátku pro mexické přistěhovalce Sunny Garcia /Gail Russell/), ale protože jsou ovládány chybujícími lidmi, mohou také přestat plnit svou veřejnou funkci a přispívat k napětí a eskalaci násilí. 

Loseyho odvážný film se v citlivé době pokusil alespoň částečně dát slovo těm, kteří byli zpravidla marginalizováni a utlačováni. Režisér sám brzy pocítil, jaké to je být pronásledován, když se stal obětí honu na sympatizanty s komunismem (k tomu více např. v textu o M /1951/).

Mimo zákon sice končí smířlivě, ale rozhodně nejde o radostný divácký zážitek. Sedmdesát let od jeho vzniku se můžeme právem ptát, jestli se ve společnosti (nejen té americké) změnilo dost, nebo vůbec něco...

Režie: Joseph Losey
Produkce: William H. Pine, William C. Thomas (Pine-Thomas Productions)
Scénář: Daniel Mainwaring (jako Geoffrey Homes)
Kamera: J.Roy Hunt
Hudba: Mahlon Merrick
Výprava: Lewis H. Creber
Střih: Howard A. Smith
V hlavních rolích: Macdonald Carey, Gail Russell, Johnny Sands, Lee Patrick, John Hoyt a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 9. června 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Try and Get Me (pův. název The Sound of Fury, 1950)

Try and Get Me
USA, 1950, 88 min.

Howard Tyler (Frank Lovejoy) je obyčejný chlapík ve středních letech, který se snaží zaopatřit rodinu a dopřát jí alespoň základní luxus v podobě televize nebo hezkého oblečení. Práce je však poskrovnu, a tak se spřáhne se samolibým zlodějíčkem Jerrym Slocumem (Lloyd Bridges), jenž si udržuje vysoký životní standard přepadáváním malých obchodů a benzínových pump. Loupeže mu jsou však málo, a tak se zanedlouho uchýlí k únosu mladého muže s úmyslem vydírat jeho zámožného otce. Plán však skončí vraždou nebohého mladíka, která proti pachatelům poštve rozzuřený dav, jehož vášně jsou dále poháněny sérií novinových článků. Vše vyústí v brutální lynčování, kterému nedokáže zamezit ani policie, ani autor reportáží, který mezitím přehodnotil svá stanoviska. 

Film vznikl v nezávislé produkci Roberta Stillmana a do kin vstoupil pod názvem The Sound of Fury. Brzy však došlo k přejmenování na Try and Get Me, což je také titul, pod kterým bývá uváděna restaurovaná verze snímku financovaná z prostředků Film Noir Foundation. Původní název obsahuje zřejmý odkaz na snímek Fritze Langa Byl jsem lynčován (The Fury, 1936), s nímž sdílí nejen hlavní téma, ale dokonce výchozí námět: obě díla se totiž zakládají na skutečném případu lynčování, ke kterému došlo v roce 1933 v kalifornském San Jose v důsledku únosu a vraždy Brooka Harta. 

Po stažení z oběhu kvůli nepřesvědčivým komerčním výsledkům se film vrátil do kin pod změněným názvem a v doprovodu zcela zavádějící reklamní kampaně, která slibovala akční thriller se svůdnou femme fatale.

Try and Get Me otevírá spoustu pozoruhodných otázek, z nichž některé jsou univerzální a jiné se úzce vážou ke společenské situaci v USA přelomu 40. a 50. let. Film neobyčejně naléhavě zkoumá původ násilí i adekvátnost reakce na něj a dokumentuje roli médií a jejich společenskou zodpovědnost. Zároveň však motivy davového šílenství a lynčování slouží jako odvážná alegorie na mccarthismus a hon na komunisty poválečného období - podobně jako v remaku Langova M (1951), který ve stejné době taktéž v nezávislé produkci realizoval Joseph Losey. Ne náhodou byli Losey i režisér Try and Get Me Cyril Endfield těmito událostmi osobně postiženi, dostali se na černou listinu a v dalších letech museli své kariéry restartovat ve Velké Británii. 

Endfieldův film, vycházející ze scénáře Joa Pagana, který adaptoval vlastní román The Condemned, je nejpůsobivější v samotném závěru. Scéna lynčování je pojata nelítostně. Nepochybujeme o tom, že Howard je zločinec a zaslouží si trest, nicméně ten by měl vzejít z řádného soudního procesu. Film tak předkládá verzi světa, v němž došlo k absolutnímu kolapsu práva a spravedlnosti. Snímek dále otevřeně kritizuje třídní nerovnost, absenci sociálních jistot a konzumní způsob života, které v úhrnu dohnaly Howarda ke krajnímu řešení svízelné životní situace. Jako nezaměstnaný válečný veterán s rodinou (synem a těhotnou manželkou) byl na každém kroku atakován připomínkami blahobytu a (vzdálenou, takřka nereálnou) možností splnění amerického snu, že nakonec všem těmto svodům podlehl. Je to však výlučně jeho chyba? Nenese na tom díl viny také společnost? A konečně film rovněž ukazuje potenciálně zhoubný vliv novin jakožto prostředku ovládání veřejného mínění. Senzacechtivý žurnalismus apelující na ty nejnižší lidské pudy je (podobně jako ve Wilderově Esu v rukávu /Ace in the Hole, 1951/) vyobrazen jako jedna z hlavních příčin tragického vyústění celého sledu událostí. 

Snímek bohužel v některých pasážích dává své poselství na odiv až příliš didaktickým způsobem. Otravná je zejména postava doktora Simona (Renzo Cesana), která má sloužit jako hlas rozumu a morálky a korektiv k jednání zpočátku lehkovážného novináře Gila Stantona (než sám na situaci změní názor) (Richard Carlson). Jeho filozofující proslovy jsou však příliš tezovité. Těžkopádná je i křesťanská symbolika, která snímek pomáhá rámovat (úvodní scéna zobrazuje slepého kazatele). 

Styl snímku mě upoutal spíše v několika izolovaných momentech než v nějaké celkové koncepci. Akce začíná už před titulkovou sekvencí a pokračuje (včetně dialogů) i pod úvodními titulky, což jistě nebyl standardní postup. Scéna, ve které Howard a Jerry navštěvují v doprovodu dvou společnic noční klub, je celá složená ze záběrů s výraznými kamerovými rakurzy, které ilustrují, jak prvně jmenovaný ztrácí půdu pod nohama a v důsledku výčitek svědomí přichází o rozum. 

Try and Get Me patří k nejzávažnějším a nejapelativnějším hollywoodským filmům poválečného období - v tom se skrývá jeho síla i potenciální slabina. Nechybělo málo a mohlo vzniknout skutečně mistrovské dílo s podobným účinkem jako Síla zla (Force of Evil, 1948). Takto máme k dispozici sice nedokonalou, ale i tak silnou společenskou výpověď, která by neměla zůstat v propadlišti (filmových) dějin.

Režie: Cyril Endfield
Produkce: Robert Stillman (Robert Stillman Productions)
Scénář: Joe Pagano podle vlastního románu
Kamera: Guy Roe
Hudba: Hugo Friedhofer
Výprava: Perry Ferguson
Střih: George Amy
V hlavních rolích: Frank Lovejoy, Kathleen Ryan, Richard Carlson, Lloyd Bridges, Adele Jergens a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 15. ledna 1951

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Vychází Blu-ray Sladká vůně úspěchu

U příležitosti 8. ročníku Noir Film Festivalu vydává Art4Film ve spolupráci s NFF speciální Blu-Ray edici filmu Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), jejíž součástí je i bonusový dokument Mackendrick – The Man Who Walked Away, který v roce 1986 natočil Dermot McQuarrie. Booklet s fotografiemi k filmu je opatřen průvodní esejí dramaturgyně NFF Jany Bébarové o historickém kontextu vzniku snímku. Během konání festivalu na Křivoklátu bude Blu-Ray v prodeji za festivalovou cenu 350,- Kč. Později bude k zakoupení na art4film.cz a ve vybraných specializovaných obchodech pro fanoušky filmu. 

Film Sladká vůně úspěchu, který byl americkým debutem režiséra Alexandera Mackendricka, byl ve své době novátorským díky autentickému zachycení pulsujícího nočního života v New Yorku. V charakterové studii chamtivých novinářů, budujících kolem sebe děsivý kult celebrit, představil komplexní portrét zákulisí Broadwaye a machistický svět plný manipulace, lží a vydírání. Svět, kde je – jak poznamenává protagonista filmu – člověk člověku vlkem. Na Křivoklátě se bude snímek promítat v rámci pocty Burtu Lancasterovi na slavnostním zakončení festivalu v neděli 23. 8. v 16:00 v sále Velvyslanectví USA.

Knižní tip: The Distance od Eddieho Mullera

Pokud už máte přečtené všechny detektivní a krimi romány americké drsné školy a příběhy Phila Marlowa a spol. znáte i pozpátku, možná vás zaujme náš knižní tip. Eddieho Mullera asi netřeba představovat - jako nekorunovaný car filmu noir je soustavně na očích díky záslužným aktivitám Film Noir Foundation nebo vysílání stanice TCM, kde dohlíží na pravidelný blok Noir Alley. Muller byl vzácným hostem 4. ročníku Noir Film Festivalu a ještě o několik let dříve jsme s ním uskutečnili rozhovor dostupný na webu 25fps. Věděli jste ale, že jde nejen o historika a organizátora kulturních akcí, ale také úspěšného románového autora? 

Jeho debut The Distance se odehrává v San Franciscu druhé poloviny 40. let, převážně v prostředí novinářských kanceláří a boxerských ringů. Muller při psaní vycházel nejen z obdivuhodné znalosti filmů noir a literárních vzorů jako Raymond Chandler a Dashiell Hammett, ale také z osobní zkušenosti: předlohou pro hlavní postavu Billyho Nicholse totiž byl jeho otec, rovněž Eddie, který patřil ke špičce sportovních žurnalistů a jeho specialitou byl právě box (je dokonce členem Světové boxerské síně slávy). Román je skvěle napsaný: velmi evokativně líčí zákulisí boxu i novinářské práce a působivě vykresluje panoramatický portrét San Francisca - zejména tedy těch míst na pomezí spořádaného života a zločinu, která z známe i z noirů. Kniha, poprvé vydaná v roce 2002, se dočkala mnoha ocenění pro nejlepší románový debut a byla přeložena do japonštiny nebo francouzštiny. Pokračování s názvem Shadow Boxer následovalo hned v roce 2003. O tom, že sám Muller je na své dílo náležitě hrdý, svědčí tento citát převzatý z jeho stránek: "If I walk in front of a bus tomorrow, at least I’ll have written this. It’s the one that matters most out of all the work so far."

Nejlevněji knihu koupíte na abebooks.com.

Noir Film Festival uvede italské noiry a filmy Davida Lynche

2. TISKOVÁ ZPRÁVA (13. 7. 2020)

Výběr italských a tradičně i československých noirů letos divákům zprostředkuje 8. ročník Noir Film Festivalu, který se od 20. do 23. srpna 2020 uskuteční na královském hradě Křivoklát. Návštěvníci se rovněž budou moci ponořit do podivných světů Davida Lynche, které v programu doplní již dříve oznámené snímky s milenci na útěku, noiry tandemu Anthony Mann – John Alton a filmové adaptace románů Patricie Highsmith.

Podivné světy Davida Lynche

Ve svých filmech přiznaně inspirovaných noirovými klasikami se David Lynch opakovaně noří do skrytých koutů duše a schizofrenní mysli rozpolcených protagonistů. Skrze jejich pokřivenou perspektivu nechává diváky nahlížet pod povrch zdánlivé vnějškové dokonalosti a společně s postavami je v hypnotickém tempu nechává ztrácet se ve spletitých labyrintech znepokojivých příběhů. Za fasádu idylického života na předměstí se návštěvníci Noir Film Festivalu podívají v Modrém sametu (1986), divokou jízdu napříč Amerikou zažijí se šíleně zamilovanými milenci na útěku se Zběsilostí v srdci (1990), se saxofonistou Frankem a automechanikem Petem prožijí jejich noirový horor na Lost Highway (1997) a při projížďce po Mulholland Drive (2001) nahlédnou do temného zákulisí hollywoodské továrny na sny.

Italský noir

Po loňském exkurzu do exotického Japonska se dramaturgové festivalu Jana Bébarová a Milan Hain rozhodli představit další evropskou inkarnaci klasického amerického žánru, a to v rámci italské kinematografie. Promítat se bude italská adaptace slavného románu Jamese M. Caina Pošťák vždycky zvoní dvakrát, kterou pod názvem Posedlost (1943) jako svůj debut natočil Luchino Visconti. Uveden bude také u nás neznámý, vytříbený after-heist film Město se brání (1951) v režii Pietra Germiho, který se ve své pozdější kariéře proslavil jako oscarový komediální tvůrce. Součástí sekce budou i dva giallo filmy italských mistrů napětí Maria Bavy a Daria Argenta, kteří noirové inspirace přetransformovali do přiznaně pokleslých hororových thrillerů. Diváci se mohou těšit na hitchcockovskou Dívku, která věděla příliš mnoho (1963), považovanou za vůbec první giallo, a kultovní snímek Tmavě červená (1975), jemuž ve svém slasher hororu Halloween (1978) vzdal hold velký Argentův fanoušek, americký režisér John Carpenter.

Československý noir v doprovodu Emílie Vášáryové

Tradiční programový blok československých filmů, které různou měrou nesou prvky noirové estetiky, bude letos zahrnovat Kouzelný dům (1939) Otakara Vávry s působivou hrou světla a stínu, dále zástupce československého neorealismu Tam na konečné (1957) od režisérské dvojice Ján Kadár a Elmar Klos, či poslední film Miroslava Cikána, napínavý příběh točící se kolem zakopané bedny s penězi Konec cesty (1959). Ponurou a bezvýchodnou atmosféru slovenského maloměsta během 2. světové války přiblíží snímek Vladimíra Bahny Náměstí svaté Alžběty (1965) v hlavní roli s Emílií Vášáryovou, která se Noir Film Festivalu osobně zúčastní jako jedna z jeho letošních patronek. Dalšími třemi patronkami festivalu budou herečky Klára Issová, Lenka Krobotová a Vilma Cibulková.

Vilma Cibulková se představí v inscenaci Gedeonův uzel

Již tradiční návštěvnice Noir Film Festivalu Vilma Cibulková se na Křivoklát opět vrátí nejen v roli patronky, ale i jako představitelka Corryn, jedné z protagonistek jednoaktovky Gedeonův uzel, která bude na Křivoklátě uvedena v rámci doprovodného programu v pátek 21. 8. od 18:30. Emotivní hru americké dramatičky Johnny Adams, pojednávající o lásce, mateřství a genialitě, nastudoval v režii Petra Strnada divadelní spolek SpoluHra působící v divadle La Fabrika.

Promítání v Biografu Sokol Křivoklát

Počet promítacích sálů letos rozšíří Biograf Sokol Křivoklát. Již mnoho let uzavřené kino zahájilo svou činnost v roce 1924, o deset let později se zde poprvé promítal zvukový film – Madla z cihelny. V rámci 8. ročníku zde bude v pátek 21. 8. a v sobotu 22. 8. uvedeno dohromady šest filmů, včetně jednoho večerního promítání. Sál Biografu bude mít pro účely festivalu kapacitu 100 míst.

Kompletní program festivalu, ceny festivalových pasů a vstupenek, tipy na ubytování a další informace jsou k nalezení na festivalovém webu a sociálních sítích.

Web: https://www.noirfilmfestival.cz/cz/

Facebook: https://www.facebook.com/noirfilmfestival/

Twitter: https://twitter.com/NoirFilmFest

Instagram: https://www.instagram.com/noirfilmfestival/

Kontakt pro média: Jana Bébarová | jana@noirfilmfestival.cz | +420 777 962 749

Chicago Deadline (1949)

Chicago Deadline 

USA, 1949, 87 min.

Protřelého novináře Eda Adamse (Alan Ladd) přivede práce na reportáži do činžovního domu v chicagské čtvrti South Side, kde je shodou okolností v tentýž moment nalezena mrtvola mladé ženy. Adams sebere její adresář a, aniž by o něm řekl policii, začne s jeho pomocí pátrat po dívčině minulosti. V sérii rozhovorů a vzpomínkových retrospektiv se nám následně odhalují její komplikované osudy. Ukáže se, že Rosita Jean d'Ur, jak zní její jméno, byla zapletená s celou škálou pochybných individuí. Čím více Ed zjišťuje, tím hlouběji propadá fascinaci ženou, kterou nikdy nepotkal. 

Chicago Deadline kombinuje motivy, které známe z proslulejších noirů - například Laury (1944; posedlost - někdy jen zdánlivě - mrtvou ženou), Zabijáků (The Killers, 1946; útržkovité vyprávění poskládané ze svědectví více osob) či Esa v rukávu (Ace in the Hole, 1951; místy až fanaticky jednající novinář, který svým jednáním brzdí oficiální policejní pátrání). Bohužel výsledek ani zdaleka nedosahuje komplexnosti výše uvedených klasik. Důvodů je několik. Donna Reed svým typem asociuje spíše hodnou holku odvedle a nedisponuje potřebnou aurou tajemnosti (kterou má asi evokovat jméno její postavy). Těžko také uvěřit, že byla zapletená s tolika muži od zazobaných boháčů po nebezpečné gangstery. Film je navíc - na rozdíl od Zabijáků nebo Občana Kanea (The Citizen Kane, 1941), který je založený na podobném principu - dost mechanický. Ed se přesouvá od jednoho jména z adresáře k druhému a filmu dominují nepříliš poutavé, upovídané scény.

Výjimkou je závěrečná konfrontace v rozlehlé patrové garáži, která do filmu vnáší alespoň nějakou změnu a akci. Mému zážitku nakonec uškodila i hodně špatná obrazová a zvuková kvalita, ve které je film dostupný. Je dost možné, že zhlédnutí v kině na velkém plátně by vedlo k úplně jinému dojmu. Ostatně jako kameraman na Chicago Deadline pracoval vyhlášený John F. Seitz, který nasnímal například Pojistku smrti (Double Indemnity, 1944) nebo jiný noir se stoicky chladným Alanem Laddem v hlavní roli Revolver na prodej (This Gun for Hire, 1942). Ve vedlejší roli Rositina bratra můžete poznat sympatického Arthura Kennedyho.

Film se v roce 1966 dočkal remaku pod šíleným názvem Fame Is the Name of the Game. Podle některých zdrojů mělo jít o historicky první snímek celovečerní stopáže vyrobený výhradně pro televizní užití. V roce 1968 následoval seriál The Name of the Game, který na stanici NBC vydržel tři roky. 

Režie: Lewis Allen

Produkce: Robert Fellows (Paramount)

Scénář: Warren Duff podle románu Tiffany Thayer

Kamera: John F. Seitz

Hudba: Victor Young

Výprava: Hans Dreier, Franz Bachelin

Střih: LeRoy Stone

V hlavních rolích: Alan Ladd, Donna Reed, June Havoc, Irene Hervey, Arthur Kennedy a další

Distribuce: Paramount

Premiéra: 2. listopadu 1949

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

8. ročník Noir Film Festivalu ovládnou milenci na útěku

1. TISKOVÁ ZPRÁVA (10. 6. 2020)

Příznivce Noir Film Festivalu jistě potěší, že jeho organizátoři navzdory současné, kultuře nepřející době a opatřením proti šíření pandemie nemoci COVID-19 uspořádají 8. ročník v plánovaném termínu od 20. do 23. srpna 2020 na tradičním místě za hradbami Křivoklátu.

Noir Film Festival je komorní žánrová přehlídka odehrávající se v historických sálech hradních prostor o kapacitě 40–100 míst a na horním nádvoří o kapacitě 170 míst, tudíž je festivalový tým schopen akci realizovat i za současných hygienických omezení. Finální podobu programu organizátoři přizpůsobí případným dalším změnám v uvolňování stávajících opatření a definitivní verzi zveřejní v pátek 10. července.

Milenci na útěku

Už nyní je však zřejmé, že hlavními hrdiny 8. ročníku NFF budou milenci na útěku. Noir by totiž nebyl noirem, kdyby v něm zločin nebyl zapříčiněn amour fou – šílenou láskou, která pohání padlé noirové protagonisty v jejich zběsilém útěku před strážci zákona, jejich minulostí, a především před vlastním osudem. Výběr pětice amerických snímků o milencích na útěku ze 40.–70. let 20. století poodhalí proměny, kterými film noir v průběhu let prošel a které postihly i archetypální postavy a způsoby, jakými byly jejich příběhy vyprávěny.

Ve výběru nebude chybět celovečerní debut Nicholase Raye Žijí v noci (1948) či noirová klasika Blázni do zbraní (1950). Bez neohrožených psanců Annie & Barta by totiž nebyli Bonnie a Clyde ze stejnojmenného filmu (1967) Arthura Penna, který přispěl k pádu tehdejšího hollywoodského modelu cenzury, ani Kit a Holly ze Zapadákova (1973) v režii Terence Mallicka, nebo ve Zvláštním uvedení promítaní Takoví normální zabijáci (1994) Micky a Mallory v neúprosném pohledu Olivera Stonea.

Anthony Mann & John Alton

V retrospektivě se představí vizuálně vytříbená díla režiséra Anthonyho Manna a kameramana Johna Altona, kteří ve své autorské spolupráci posunuli noirový styl na vyšší úroveň. Dokladem toho jsou tematicky pestré snímky jako docu-noir o vládních agentech v utajení T-Men (1947), noirově laděné historické drama o Velké francouzské revoluci Hrůzovláda (1949), noirový western Ďáblova brána (1950) a temné drama o Špinavé dohodě (1948) s uprchlým vězněm převracející archetyp femme fatale na homme fatal – osudového muže. Tuto čtveřici doplní raný noir Anthonyho Manna Zoufalci (1947) zařazený do hlavní programové sekce.

Zločin podle Patricie Highsmith

Další pětice filmů dá nahlédnout do znepokojivého světa americké spisovatelky Patricie Highsmith, jež ve svých kriminálních psychologických thrillerech zkoumala odvrácenou stránku lidské psychiky. Jejím nejznámějším výtvorem se stal navenek okouzlující, leč uvnitř chladnokrevný vrah Tom Ripley, jemuž svou tvář propůjčili herci jako Alain Delon (V plném slunci, 1960) či Matt Damon (Talentovaný pan Ripley, 1999). Chybět v programu nemůže Alfredem Hitchcockem zfilmovaný románový debut Patricie Highsmith Cizinci ve vlaku (1950), který bude ve večerní projekci pod širým nebem uveden v pátek 21. 8.

Pocty Kirku Douglasovi, Claire Trevor a Burtu Lancasterovi

Speciální hold organizátoři vzdají hollywoodské legendě Kirku Douglasovi, jenž letos v únoru zemřel v úctyhodném věku 103 let, a to projekcí Podivné lásky Marty Iversové (1946), v níž herecky debutoval po boku zkušené Barbary Stanwyck a tehdy ještě neznámé Lizabeth Scott. V tradičních poctách hollywoodským hercům ikonicky spjatým s filmem noir, po nichž bývají pojmenovány hlavní interiérové sály festivalu, budou letos vyzdviženi Claire Trevor jako femme fatale z chandlerovské adaptace Sbohem buď, lásko má (1944) a Burt Lancaster v jedné ze svých životních rolí vlivného amorálního novináře ve Sladké vůni úspěchu (1957). Snímek, kterým se v Hollywoodu uvedl britský režisér Alexander Mackendrick, vyjde při příležitosti uvedení na Noir Film Festivalu, ve spolupráci s Art4Film, na Blu-ray disku vůbec poprvé v ČR, a naváže tak na loňské vydání Hitchcockovy Rebeccy (1940) a předešlých vydání festivalových DVD s československými snímky Hra bez pravidel (1967) a Třicet jedna ve stínu (1965).

Ceny festivalových pasů a vstupenek, tipy na ubytování a další informace jsou k nalezení na festivalovém webu www.noirfilmfestival.cz a sociálních sítích (Facebook, Twitter).

Kontakt pro média: Jana Bébarová | jana@noirfilmfestival.cz | 

Cornered (1945)

Cornered

USA, 1945, 103 min.

V prosinci 1945, téměř přesně rok po premiéře vynikající chandlerovské adaptace Sbohem buď, lásko má (Murder, My Sweet, 1944), vstoupil do kin film Cornered, na kterém se podílel totožný základní štáb jako na slavnějším předchůdci: produkci měl na starosti Adrian Scott, scénář napsal John Paxton, hlavní role se ujal Dick Powell, za kamerou stál Harry J. Wild a režii obstaral Edward Dmytryk. Přesto jde o dvě velmi odlišné látky: zatímco Sbohem buď, lásko má je detektivka drsné školy, ve své podstatě apolitická (a i proto nestárnoucí), v Cornered se tvůrci pustili do aktuálního tématu, které muselo ve své době rezonovat, ale dnes může mít přesně opačný efekt.

Dick Powell, původně muzikálový a komediální herec, v roli kanadského válečného veterána pokračuje v redefinici svého hvězdného obrazu. Jako Laurence Gerard je cynický, drsný a odhodlaný. Přestože nejde o detektiva ani policistu, je jeho příběh koncipován jako pátrání. Gerard se po skončení války dozvídá, že jeho francouzská novomanželka byla jako členka odboje popravena na příkaz tajemného Marcela Jarnaca. Stopy jej zavedou nejdříve do Švýcarska a poté přes oceán do exotického Buenos Aires. Právě tam se totiž skrývají bývalí nacisté, kteří by byli v Evropě vydáni spravedlnosti.

Námět pochází už z válečných let a původně pojednával o snaze hlavního hrdiny najít a potrestat vraha svého bratra. Scénář ale doznal podstatných úprav mimo jiné s tím, jak se válka chýlila ke konci. Natáčení skončilo jen pár dnů po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a film se tak dostal do kin už v době celosvětového míru.

Úvodní scény filmu mají až reportážní nádech, který se ale po přesunu děje do Argentiny vytratí. 

Na rozdíl od Sbohem buď, lásko má tady jde o noir spíše jen okrajově. Film nemá klasickou kriminální zápletku, ale na druhou stranu nechybí tísnivá atmosféra a množství skrytých identit a podrazů (místy děj může působit nepřehledně, což člověk u válečného dramatu z nějakého důvodu promíjí s většími obtížemi než u detektivky, kde je spletitost vnímána jako součást žánrové hry). Kameraman Harry J. Wild se několikrát vytasí s působivým svícením nebo obrazovou kompozicí, většinou ale jen recykluje postupy známé ze zmíněné Chandlerovy adaptace. Cornered zkrátka nepředstavuje tak precizně vycizelovanou a originální práci jako Sbohem buď, lásko má. 

Efekt nápadně připomínající jeden z úvodních záběrů ve Sbohem buď, lásko má.

Postava válečného zločince Jarnaca je obklopena tajemstvím. Když se s ním konečně setkáme, je jeho obličej ponořen v hlubokém stínu. 

Teprve po chvíli vystoupí směrem vpřed a my mu (spolu s Gerardem) můžeme poprvé pohlédnout do tváře.

Titulek s Jarnacovým hereckým představitelem se objevuje až na konci. 

Jeho potenciál zaujmout roste s tím, jak dobře se orientujete v dobových - filmových i politicko-společenských - souvislostech. Těžko lze například přecenit fakt, že za tímto po válce palčivě aktuálním, jednoznačně antifašistickým titulem stojí skupina tvůrců v čelem s producentem Scottem a režisérem Dmytrykem, kteří se v druhé polovině 40. let stali terčem ostré kampaně namířené proti komunistům a jejich sympatizantům z řad pracovníků filmového průmyslu. 

Režie: Edward Dmytryk

Produkce: Adrian Scott (RKO)

Scénář: John Paxton, John Wexley

Kamera: Harry J. Wild

Hudba: Roy Webb

Výprava: Carroll Clark, Albert S. D'Agostino

Střih: Joseph Noriega

V hlavních rolích: Dick Powell, Walter Slezak, Micheline Cheirel, Morris Carnovsky, Jack La Rue, Edgar Barrier, Luther Adler a další

Distribuce: RKO

Premiéra: 25. prosince 1945

Odkazy

IMDb

CSFD

Allmovie

Wicked Woman (1953)

Wicked Woman
USA, 1953, 77 min.

Na hollywoodské poměry nezvykle vysoká, statná herečka Beverly Michaels se v letech 1950 a 1951 představila v diametrálně odlišných charakterizacích ve dvou raných amerických filmech Huga Haase - jako vypočítavá svůdnice Betty v Hlídači č. 47 (Pickup) a jako obětavá matka a oddaná manželka Clara v Dívce na mostě (The Girl on the Bridge). Už samotný název deklaruje, že ve snímku Wicked Woman půjde o navázání na první polohu, která u diváků silně zarezonovala a udělala z nízkorozpočtového Hlídače překvapivý hit sezony.

"Zlá žena" přijíždí.

Snímek režiséra Russella Rouse z roku 1953 dokonce vytváří dojem, jako by Betty z Hlídače nasedla do autobusu, opustila fikční svět Haasova filmu a objevila se ve Wicked Woman pod novou identitou jako Billie. Opět jde o atraktivní a pohlednou, ale zároveň vulgární a zákeřnou mladou ženu, která si se všemi kolem zahrává. V Hlídači si Betty kolem prstu omotala postaršího vdovce a kontrolora železniční trati Hunkyho (v podání Huga Haase) a jeho mladšího zástupce Steva. Ve Wicked Woman má Billie spadeno na bláhového starého mládence malého vzrůstu Charlieho (Percy Helton) a mužného (a ženatého) spolumajitele prosperujícího baru Matta (Richard Egan). Oba využívá k tomu, aby se snadno dostala k penězům, které jí mají pomoci ke splnění dlouholetého snu - Billie touží odjet do Mexika a tam bezstarostně chytat bronz na pláži.

Nepoučitelná Billie si hledá další kořist. Některé outfity Beverly Michaels připomínají kostýmy, které nosila Lana Turner v Pošťák vždy zvoní dvakrát. 

Hlídače a Wicked Woman vedle příběhu, postav a obsazení hlavní ženské role spojují i další aspekty. Oba filmy se natáčely v ateliérech Motion Picture Center na Cahuenga Blvd. v Hollywoodu, které dnes fungují pod názvem Red Studios. Jako asistent režie se na Wicked Woman podílel Leon Chooluck, jeden z nejčastějších spolupracovníků Huga Haase během jeho desetileté režijní kariéry v USA, který na Hlídači plnil funkci produkčního. Za zmínku stojí také osobnost kameramana Eddieho Fitzgeralda - ten na Hlídači pracoval jako operátor kamery a na některých pozdějších Haasových filmech (Jiná žena /The Other Woman/ nebo Návnada /Bait, oba 1954) byl povýšen na hlavního kameramana.

Režie se na Wicked Woman ujal Russell Rouse, budoucí manžel Beverly Michaels (vzali se v roce 1955), který je rovněž podepsaný pod experimentálním noirem The Thief (1952) natočeným zcela bez použití dialogů. (Na okraj si dovolím zmínit, že společným synem Rouse a Michaels je oscarový střihač Christopher Rouse, známý hlavně spoluprací s Paulem Greengrassem.) Film z produkce Edwarda Smalla, specializujícího se především na béčkové snímky, disponuje příhodně ošuntělým vizuálem a zejména výbornou Beverly Michaels, která své postavě propůjčuje správnou kombinaci svůdnosti a nenapravitelné zkaženosti. Noirový brak, jak ho máme nejraději!

Sledování si zpříjemněte koktejlem namíchaným podle instrukcí Eddieho Mullera:

Režie: Russell Rouse
Produkce: Clarence Greene (Edward Small Productions)
Scénář: Russell Rouse, Clarence Greene
Kamera: Eddie Fitzgerald
Hudba: Buddy Baker
Výprava: Joseph St. Amand
Střih: Chester W. Schaeffer
V hlavních rolích: Beverly Michaels, Richard Egan, Percy Helton, Evelyn Scott, Robert Osterloh a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 6. prosince 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

James Naremore - Film Noir: A Very Short Introduction

Úvodů do filmu noir existují kvanta a z vlastní zkušenosti můžu říct, že jejich kvalita je velmi nevyrovnaná. Na útlou knížku Jamese Naremorea z úspěšné série Oxford University Press jsem se ale mimořádně těšil, protože autorovu předchozí publikaci o noiru - More than Night: Film Noir in Its Contexts - považuji za jeden z nejpodnětnějších příspěvků k této notoricky obtížně uchopitelné problematice. Kromě toho je Naremore, emeritní profesor z Indiana University, autorem monografií o Orsonu Wellesovi, Stanleym Kubrickovi, Vincente Minnellim nebo filmovém herectví. Na našem blogu jsme už dříve referovali o jeho studii věnované Sladké vůni úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), která vyšla jako součást řady BFI Classics.

Ve Film Noir: A Very Short Introduction autor přehledně shrnuje myšlenky, které na mnohem větší ploše rozpracoval v již zmiňované, čtyřsetstránkové knize More than Night: Film Noir in Its Contexts. Jeho přístup vychází z teze, že termín film noir je záležitostí nejen dějin filmu, ale také dějin idejí: "jinými slovy označuje jak sérii svůdně zábavných filmů, tak proměnlivou historii kritické recepce, která dává kategorii jméno, tvaruje obchodní strategie a ovlivňuje způsoby vidění." Naremore pokračuje: "To je hlavní důvod, proč je film noir tak obtížné definovat. Spojení může odkazovat k amorfní skupině filmů, mrtvému období nebo pokračující tradici. Jde stejným dílem o důležité filmové dědictví a představu, kterou jsme se rozhodli projektovat na minulost." (s. 36) O pár řádků výše autor uvádí, že filmy označované jako noiry nesdílejí žádný jeden společný rys, snad jen s výjimkou určitého stupně tematické nebo tonální temnoty. Ostatně paleta titulů, o kterých jsme na těchto stránkách v minulosti psali nebo které jsme uváděli v rámci dosavadních sedmi ročníků Noir Film Festivalu, to dosvědčuje.

Místo pokusů o definitivní historii filmu noir nebo všezahrnující definici, které jsou předem odsouzené k nezdaru, tak Naremore film noir zkoumá jako elastickou kategorii, která evokuje různé významy a koncepty. V šesti kapitolách se zabývá (1) vývojem noiru jakožto myšlenky či ideje, která nečekaně pevně zakořenila v odborném i laickém diskurzu; (2) vztahem filmu a moderní literatury, zejména pak v souvislosti s představiteli hard-boiled tradice a jejich pokračovateli; (3) cenzurou filmových obsahů a regulací v důsledku politické kontroly; (4) ekonomickými determinantami filmové produkce a kulturním statusem noiru; (5) různými styly filmu noir v kontextu estetického, technologického a společenského vývoje; a (6) "posmrtným životem" filmu noir v současném mediálním terénu. V průběhu svého výkladu Naremore rozhání často živené mýty - například že film noir má jasně dané časové a geografické hranice (nemá), že byl přímo a nezvratně ovlivněn německým expresionismem (nebyl) nebo že femme fatale a velkoměstská džungle jsou esenciálními ingrediencemi každého snímku s noirovou nálepkou (nejsou).

Celá kniha je napsána velmi zasvěceně a čtivě a jsem si jistý, že má co říci jak těm, kdo se o film noir teprve začínají hlouběji zajímat, tak těm, kteří už o něm mají něco nastudováno. Zamrzí jen občasné faktografické chyby nebo překlepy (Joseph Breen je chybně označen za šéfa MPPDA, dlouholetý skutečný prezident tohoto profesního sdružení Will Hays je uveden jako Will Hayes, opakovaně je zkomoleno jméno spisovatelky Very Caspary). E-kniha je v prodeji za osm dolarů, tedy něco málo přes dvě stovky. Těžko někde natrefíte na výhodnější koupi.

NAREMORE, James. Film Noir: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 2019). 152 stran.

The Chase (1946)

The Chase
USA, 1946, 85 min.

NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY A PROZRAZUJE DŮLEŽITÝ DĚJOVÝ ZVRAT

Protože mám nadívány desítky klasických filmů noir, občas podléhám pocitu, že mě už nemůže nic překvapit. Pak ale narazím na film, jako je The Chase, který mě svým těžko předvídatelným vývojem zápletky vyvede z omylu.

Kdybych si lépe prostudoval úvodní titulky, byl bych na jeho bizarní narativní machinace lépe připravený. Snímek totiž vznikl podle předlohy Cornella Woolriche, plodného autora, který noiru poskytl více námětů než kdokoliv jiný. Charakteristika jeho tvorby od Jamese Naremora skvěle padne i na The Chase. Jeho romány a povídky zpravidla disponují "obsedantními postavami, které často trpí výpadkem paměti či ztrátou vědomí v důsledku konzumace alkoholu nebo se ocitají v situacích, kdy jim nikdo nevěří. Mnoho jeho zápletek hraničí s fantastičnem nebo v divácích vyvolává pocit 'je to skutečnost nebo se mi to jenom zdá?' Někdy končí šťastně - odtud pramení Woolrichova obliba a množství adaptací jeho děl -, ale zároveň po nich zůstává pachuť obav a děsu." (1)

Hlavním hrdinou noiru z roku 1946 je válečný veterán Chuck Scott (Robert Cummings). Jeho minulost se dlouhou dobu nezdá podstatná, ve skutečnosti je ale klíčem k výstavbě celého syžetu. Chuck se totiž potýká s výpadky vědomí a to, co dlouho považujeme za realitu, je jen výplod jeho fantazie, způsobený otřesem z války. Tvůrci přechod mezi skutečností a snem nijak nesignalizují, čímž vytvářejí pocit dezorientace (to jim mnoho diváků vyčítalo a stále vyčítá - stačí se přesvědčit v komentářích na ČSFD). Osobně jim to za zlé nemám, protože tato taktika souzní jak s hrdinovou anamnézou, tak s obecnějšími strategiemi typickými pro noirovou poetiku (ostatně motiv snu nebo halucinace používají mnohé další noiry z tohoto období, například Žena za výlohou /Woman in the Window, 1945/ nebo Strange Impersonation /1946/).

Tento zvrat by ale sám o sobě pravděpodobně nestačil na to, abych v souvislosti s The Chase mluvil o "bizarních narativních machinacích". K celkovému dojmu přispívají další prvky - například pokroucené mezilidské vztahy nebo nezvyklé dějiště. Příběh alternuje mezi Floridou a Kubou (přestože byl samozřejmě nasnímán kompletně v ateliéru) a zaměřuje se na aktivity pochybného podnikatele Eddieho Romana (Steve Cochran) a jeho společníka Gina (Peter Lorre), pro které začne důvěřivý Chuck pracovat jako šofér. Eddie má zálibu v nebezpečí a zejména v rychlosti, což se projevuje velmi zvláštním způsobem: pod zadním sedadlem ve svém voze má nainstalovány pedály, takže může kdykoliv převzít kontrolu nad akcelerací, stlačit plyn až na podlahu a sledovat, jak se jeho řidič potí ve snaze udržet auto na silnici.

Sedět s Eddiem Romanem v jednom autě je jako hrát ruskou ruletu.

Dalším důležitým jménem a vodítkem pro formování diváckých očekávání je po Woolrichovi režisér Arthur Ripley, který o dva roky dříve představil pozoruhodný film s exulantským tématem Voice in the Wind (1944), jehož štáb tvořili z velké části uprchlíci z Evropy. I v případě The Chase je podíl exulantů nepřehlédnutelný - produkci měl na starosti Seymour Nebenzal, který byl klíčovou osobností německého filmového průmyslu v období nástupu zvuku; kameru ovládal věhlasný, v Karlových Varech narozený Franz Planer; hudbu složil Michel Michelet (vl. jm. Michail Levin), který po odchodu z rodného Kyjeva strávil 30. léta ve Francii; a mezi herci najdeme ikonického představitele noirových padouchů Petera Lorreho nebo francouzskou herečku Michèle Morgan, která podobně jako mnozí další Evropané strávila válečná léta v Hollywoodu. Hlavní roli nicméně ztvárnil ryzí Američan Robert Cummings, který byl na útěku i v jiných filmech, z nichž nejslavnější je Sabotér (Saboteur, 1942) Alfreda Hitchcocka.

Ukázka Planerova atmosférického svícení. Vlevo Peter Lorre, uprostřed Robert Cummings.

Hlavní ženská postava v podání Michèle Morgan.

Film těží z neotřelé zápletky, balancující na pomezí snu a reality, charismatu hereckého obsazení - zejména záporáci Cochran a Lorre jsou neodolatelní - a rafinované práce kamery, která vytváří patřičně bezútěšnou a paranoidní atmosféru. Nejde přímo o zapomenuté mistrovské dílo, ale nebuďme přehnaně nároční.

(1) NAREMORE, James. Film Noir: A Very Short Introduction (Oxford: Oxford University Press, 2019), s. 87–88.

Režie: Arthur Ripley
Produkce: Seymour Nebenzal (Nero Productions)
Scénář: Philip Yordan podle předlohy Cornella Woolriche
Kamera: Franz F. Planer
Hudba: Michel Michelet
Výprava: Robert Usher
Střih: Edward Mann
V hlavních rolích: Robert Cummings, Michèle Morgan, Steve Cochran, Lloyd Corrigan, Jack Holt, Don Wilson, Peter Lorre a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 22. listopadu 1946

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

Podpořte vídeňské Muzeum Třetího muže

Globální epidemie koronaviru a omezení s ní spojená citelně zasáhly tisíce kulturních institucí po celém světě. Současně ale vzedmuly nebývalou vlnou solidarity, která ukázala, že lidé nejsou ke kultuře a sobě navzájem lhostejní. Pokud jste vy sami ze současné situace vyvázli bez zásadnějšího propadu v příjmech a počítáte se mezi milovníky filmu noir, zvažte podporu Muzea Třetího muže ve Vídni. Výpadek letošní turistické sezóny může být pro toto unikátní místo fatální. Proto jeho provozovatelé spustili crowdfundingovou kampaň s cílem vybrat 24 000 EURO na pokrytí nezbytných nákladů, které zaručí, že budeme moci muzeum navštívit i příští rok (a potom zas a znovu). Je na vás, jakou částkou přispějete i jestli budete nezištnými mecenáši, nebo si za svou podporu zvolíte jednu z lákavých odměn, například originální políčko z 35milimetrové kopie legendárního noiru, o kterém to všechno je.

Přispět můžete zde.

Gun Crazy (1950) a Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema (2014)

Gun Crazy 
USA, 1950, 87 min.

Gun Crazy se do dějin kinematografie zapsalo jako kvintesenciální drama o milenecké dvojici na útěku před zákonem. Přestože zdaleka nešlo o první film uplatňující tento divácky vděčný narativní vzorec (vzpomeňme na Žiješ jenom jednou /You Only Live Once, 1937/ Fritze Langa nebo Žijí v noci /They Live by Night, 1948/ Nicholase Raye), panuje všeobecná shoda na tom, že právě ve snímku Josepha H. Lewise a v pozdější variaci na totéž téma od Arthura Penna Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967) našla tato forma své nejkanoničtější provedení.

V nedávné publikaci z vlastní produkce Eddie Muller (car filmu noir a někdejší host Noir Film Festivalu) rozplétá fascinující příběh vzniku Gun Crazy a při té příležitosti boří řadu mýtů, které s ním byly dlouhá léta spojovány. Příběh vychází z povídky Kantora MacKinlayho, který sice začínal u pulpových námětů, ale postupně se stal váženým novinářem a spisovatelem a později dokonce laureátem Pulitzerovy ceny za román Andersonville (1955). Předloha, vydaná časopisecky v roce 1940, byla autorem míněna jako seriózní úvaha nad původem násilných a zločineckých tendencí v americké mládeži. Než se však příběh o téměř deset let později dostal na plátno, prošel řadou zásadních úprav. Přesto Muller ukazuje, že některé scény - později připisované geniální invenci režiséra Josepha H. Lewise (například slavná jednozáběrová sekvence bankovní loupeže sledovaná z prostoru automobilu) - měly důležitou oporu již v materiálu napsaném Kantorem.

Finální verzi scénáře připravil Dalton Trumbo. Jakožto člen tzv. Hollywoodské desítky byl ovšem na konci 40. let (a vlastně po celou následující dekádu) na černé listině, a tak jej musel v titulcích filmu zastoupit jeho kolega Millard Kaufman. Teprve v roce 1992 byly zásluhy připsány správné osobě. Nadaného Trumba angažovali produkující bratři Kingové, jejichž největším dosavadním úspěchem byla béčková gangsterka Dillinger (1945) s Lawrencem Tierneym v titulní roli. Na Gun Crazy vyčlenili štědrý, přibližně půlmilionový rozpočet, který umožnil štábu v čele s Lewisem natáčet v nezvyklém komfortu blížícím se áčkovým produkcím velkých studií.

Film ve své době komerčně neuspěl. Nepomohla ani zbrusu nová reklamní kampaň a přihlouplý distribuční název Deadly Is the Female.

Přestože Lewis v pozdějších rozhovorech svůj podíl na filmu zveličoval, nelze zpochybnit, že mu spolu s kameramanem Russellem Harlanem dokázal vtisknout nezapomenutelný styl. Vedle zmiňované, často citované a všeobecně obdivované jednozáběrové loupeže (pusťte si ukázku níže) se v Gun Crazy objevují další invenční a divácky silné momenty - například loupežné přepadení podniku na zpracování masa nebo závěrečná konfrontace ústřední dvojice s představiteli zákona uprostřed bažin obklopených mlhou. Harlan často spoléhá na asymetrické kompozice s velkou hloubkou ostrosti a šokující detaily (například mrtvé kuře), které mají zneklidňující účinek. Filmu prospívá také to, že byl z velké části natáčen v exteriérech mimo studio - například přepadení banky bylo nasnímáno za běžného provozu v kalifornském Montrose, jen přes kopec za Los Angeles.

Působivost filmu o dvou mladých lidech fascinovaných zbraněmi, kteří se postaví zavedenému společenskému pořádku, závisela také na vhodném obsazení. Muller ve své knize popisuje výběr hereckých představitelů Barta a Annie a neopomene zdůraznit, že John Dall (známý zejména z Hitchcockova Provazu /Rope, 1948/) i Peggy Cummins jsou naprosto skvostní. Cummins se o mnoho let později - 25. ledna 2013 - zúčastnila vyprodané projekce snímku v sanfranciském Castro Theatre a podle fotografií ji reakce návštěvníků na více než šedesát let starý film dojala.

Mullerova pečlivě sestavená a bohatě ilustrovaná knížka vám poskytne spoustu zajímavých zákulisních informací a hlavně vám mnohokrát připomene, že Gun Crazy je zábavné a chytré mistrovské dílo, které vzešlo ze shody i konfrontace mnoha tvůrčích osobností.

Když máte výtisk od autora s osobním věnováním, proč se tím nepochlubit, že ano? 

O nepříliš povedeném remaku z roku 1992 jsme referovali zde.

Režie: Joseph H. Lewis
Produkce: Frank King, Maurice King (King Brothers Productions)
Scénář: Dalton Trumbo podle povídky Kantora MacKinlayho
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Victor Young
Výprava: Gordon Wiles
Střih: Harry Gerstad
V hlavních rolích: Peggy Cummins, John Dall, Barry Kroeger, Nedrick Young, Harry Lewis a další

Distribuce: United Artists
Premiéra: 20. ledna 1950

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

MULLER, Eddie. Gun Crazy: The Origin of American Outlaw Cinema. Alameda: Black Pool Productions, 2014. 192 stran.