Klasické noiry v National Film Registry

28. prosince 2011 bylo vyhlášeno dalších 25 snímků, které se staly součástí výběru National Film Registry. Od roku 1989 jsou tímto způsobem pravidelně označovány "kulturně, historicky a esteticky významné filmy" vzniklé ve Spojených státech. Postupně se rozrůstající seznam má poukazovat zaprvé na rozmanitost a bohatost americké kinematografie a zadruhé na nutnost prezervace filmových děl. Kompletní seznam najdete zde. Zajímá vás, kolik z 575 snímků tvoří klasické noiry? Tady je jejich výčet:

Maltézský sokol (1941) - zařazen v první vlně v roce 1989
Pojistka smrti (1944) - v roce 1992
Laura (1944) - v roce 1999
Objížďka (1945) - v roce 1992
Mildred Pierce (1945) - v roce 1996
Ztracený víkend (1945) - letos
Hluboký spánek (1946) - v roce 1997
Zabijáci (1946) - v roce 2008
Pryč od minulosti (1947) - v roce 1991
Force of Evil (1948) - v roce 1994
Obnažené město (1948) - v roce 2007
Gun Crazy (1949) - v roce 1998
Bílý žár (1949) - v roce 2003
Asfaltová džungle (1950) - v roce 2008
24 hodin do smrti (1950) - v roce 2004
Na opuštěném místě (1950) - v roce 2007
Sunset Boulevard (1950) - v roce 1989
The Hitch-Hiker (1953) - v roce 1998
Velký zátah (1953) - letos
Kiss Me Deadly (1955) - v roce 1999
Noc lovce (1955) - v roce 1992
Sladká vůně úspěchu (1957) - v roce 1993
Dotek zla (1958) - v roce 1993

Celkový počet 23 - tedy jeden za každý rok existence seznamu. (1) A nadto několik filmů řazených mezi neo-noiry (např. Fargo, Čínská čtvrť nebo Taxikář). Myslím, že kulturní význam filmu noir v kontextu dějin americké kinematografie je nezpochybnitelný.

(1) Samozřejmě o (ne)příslušnosti toho kterého filmu do noirového cyklu by se dalo diskutovat. Pokud vám některý chybí/přebývá, ozvěte se v komentáři.

Noir City 2012

Tak jako předešlých devět let se v lednu v San Franciscu uskuteční nejznámější noirový festival na světě pořádaný zdejší The Film Noir Foundation. Jubilejní 10. ročník Noir City během deseti dnů (od 20. do 29. ledna) odpromítá celkem 26 snímků, mezi nimi i první americký film českého emigranta Huga Haase Pickup (1951)!

Raritami programu budou zbrusu nové 35mm kopie Nugentovy adaptace Fitzgeraldova The Great Gatsby (1949) s Alanem Laddem v hlavní roli, noiru Naked Alibi (1954) s Glorií Grahame  a klasiky Three Strangers (1946) Jeana Negulesca s Peterem Lorrem a Sydneym Greenstreetem. Noir City rovněž premiérově uvede restaurovanou verzi Curtizova The Breaking Point (1950) s Johnem Garfieldem.

Váženým hostem festivalu bude herečka Angie Dickinson (1931), která bude s diváky diskutovat mezi projekcemi Siegelových The Killers (1964) a Boormanova Point Blank (1967).

Program festivalu:

20. 1. - SAN FRANCISCO NOIR:

Dark Passage (1947) r. Delmer Daves
The House on Telegraph Hill (1951) r. Robert Wise

21. 1. - PROTO-NOIR RARITIES: 

Okay, America (1932) r. Tay Garnett
Afraid to Talk (1932) r. Edward L. Cahn

          
         -TRIBUTE TO ANGIE DICKINSON:

The Killers (1964) r. Don Siegel
On-Stage Interview with Angie Dickinson
Point Blank (1967) r. John Boorman

22. 1. - TRIBUTE TO WRITER VERA CASPARY: 

Laura (1944) r. Otto Preminger
Bedelia (1946) r. Lance Comfort

23. 1. - RITA HAYWORTH & GLENN FORD: A 20-YEAR AFFAIR:

Gilda (1946) r. Charles Vidor
The Money Trap (1965) r. Burt Kennedy

24. 1. - A NIGHT OF COMEDY NOIR:

Unfaithfully Yours (1948) r. Preston Sturges
The Good Humor Man (1950) r. Lloyd Bacon

25. 1. - DOUBLE-BARRELED TRIBUTE TO SAMUEL FULLER:

House of Bamboo (1955) r. Samuel Fuller
Underworld USA (1961) r. Samuel Fuller

26. 1. - MAKE WAY FOR THE BAD GIRLS:

Naked Alibi (1954) r. Jerry Hopper
Pickup (1951) r. Hugo Haas

27. 1. - BLUE COLLAR NOIR:

Thieves' Highway (1949) r. Jules Dassin
The Breaking Point  (1950) r. Michael Curtiz

28. 1. - A PAIR OF 35MM PRESERVATIONS:
The Great Gatsby (1949) r. Elliott Nugent

Three Strangers (1946) r. Jean Negulesco

29. 1. - ALL-DAY DASHIELL HAMMETT MARATHON:

Roadhouse Nights (1930) r. Hobert Henley
The Maltese Falcon (1931) r. Roy Del Ruth

City Streets (1932) r. Robert Mamoulian
Mr. Dynamite (1935) r. Alan Crosland
The Glass Key (1942) r. Stuart Heisler
The Maltese Falcon (1941) r. John Huston

Více na http://www.noircity.com/

Deborah Lazaroff Alpi: Robert Siodmak

Pokud máte rádi filmy Roberta Siodmaka (a jako fanoušci noiru určitě máte), můžu vám více než vřele doporučit jemu věnovanou monografii z roku 1998 od Deborah Lazaroff Alpi. Právě film noir totiž stojí v centru pozornosti autorčina zájmu.

Přestože s kategorizací noiru coby žánru Deborah Lazaroff Alpi nakládá značně diskutabilně - její úvodní pokus o vymezení tohoto termínu v podstatě nikam nevede a selhává na autorčině opakované, nelogické hypotéze o Siodmakově vědomém přístupu k noiru jako žánru (na str. 280 například píše, že se Siodmak "těšil na to, že bude točit další film noir") - kontinuálně prokazuje velice dobrou obeznámenost s analyzovanými filmy a kontextem jejich vzniku. Z řady zajímavých faktografických údajů jde cítit poctivý výzkum archivních materiálů (výjimkou je snad jen mylná zmínka o Premingerově noiru Fallen Angel jako o filmu s Gene Tierney, str. 184). Poněkud nešťastně může působit i zařazení speciálních analýz Siodmakových noirů až na konec namísto jejich vřazení do hlavního textu. Autorka tím pádem totiž nezřídka opakuje své teze z předchozích kapitol a někdy si dokonce i zajímavě protiřečí - o The File On Thelma Jordon (1950) nejprve píše jako o jednom ze Siodmakových nejslabších noirů, načež v záverečné studii píše, že je jedním z nejzajímavějších. Můžeme se však domnívat, že tato rozsáhlá studie patrně vznikla ještě před samotným napsáním knihy.

Psát knihu o Siodmakovi (1900-1973), který, jak známo, velice rád mystifikoval o svém životě, musela být pro autorku skutečná výzva. Již v úvodu Deborah Lazaroff Alpi píše, že Siodmak často přiživoval smyšlené historky o svém americkém občanství (prý se tam narodil během dovolené svých rodičů). Jak ale autorka následně vyvrací, pravdou je, že se skutečně narodil v Drážďanech jako nejstarší ze čtyř bratrů. Po stručném a zajímavém vylíčení rodinného zázemí se autorka svižně dostává k Siodmakovu odchodu do Berlína v roce 1925 (přestěhoval se sem společně s bratrem Curtem) a jeho první práci u filmu, kterou bylo překládání titulků anglických filmů. Předtím, než sám začal točit, asistoval například u Curtise Bernhardta a Fritze Langa (svůj obdiv k němu vyjádřil následovně "Fritz Lang was the master."). 

Po úspěchu debutu Lidé v neděli (1929) byl v roce 1930 zaměstnán v oddělení scenáristiky UFA, kde se mj. setkal s Pressburgerem, s nímž napsal scénář ke svému druhému celovečernímu (a zároveň prvnímu zvukovému) filmu Abschied, který byl jakýmsi pokračováním jeho prvotiny. Přestože měl úspěch u kritiky, finančně propadl a bez jeho vědomí byl později dotočen happyend. Již zde Deborah Lazaroff Alpi vyzdvihuje Siodmakův unikátní talent pro práci se zvukem, který společně s tématem posedlosti  kontinuálně rozebírá jakožto trademark jeho tvorby.

Vzhledem ke svému vnímání noiru jako žánru autorka rozpoznává filmy noir již v jeho rané tvorbě (a později i ve filmech, které by mnozí jako noir neoznačili - např. americký Suspect). Jeden z dalších Siodmakových německých snímků, Der Mann, der seinen Mörder sucht (1931), proto označuje jako noirovou komedii z berlínského podsvětí (přičemž upozorňuje na podobnost fabule s Kaurismäkiho filmem Najal jsem si vraha).

Když v roce 1933 Robert Siodmak emigruje do Francie, jako jeden z mála německých tvůrců se zde navzdory těžkostem se sháněním práce rozhodne zůstat a pokračovat zde ve své kariéře (věnoval se mj. režii muzikálů, které nesnášel; celkem zde natočil 11 filmů). Za jeho nejlepší francouzský film Deborah Lazaroff Alpi považuje drama Mollenard (1938). Za klíčový dále označuje psychologický thriller Pièges (1939) s Mauricem Chevalierem a Erichem von Stroheimem, který dle ní předjímá Phantom Lady (1944) a v němž nachází spojitost mezi jeho ranými německými filmy a pozdějšími americkými noiry.

Z Francie jako jeden z nejuznávanějších tvůrců (jeho jméno zde bylo synonymem umělecké kvality a finančního úspěchu) odchází do USA v roce 1939 (píše, že bratr Curt jako scenárista odešel do Hollywoodu již v roce 1937). Siodmakova evropská reputace však pro studia nic neznamenala a musí začínat od začátku (podpoří jej Preston Sturges). Nejprve točí nízkorozpočtové snímky pro Paramount a mj. se podílí na námětu ke snímku Conflict (1945) s Humphrey Bogartem, který zpracovává podobné  téma jako jeho pozdějším vlastní snímek The Suspect. Podepisuje sedmiletý kontrakt se studiem Universal, kde nejprve točí béčka jako Son of Dracula (1943) a Cobra Woman (1944) - ta byla jeho prvním barevným filmem.

Siodmak byl nesmírně háklivý na špatnou výslovnost
svého jména, se kterou se v Hollywoodu setkával denně.
Proto si takto upravil režisérskou židli. Vtipálek.

Deborah Lazaroff Alpi píše, že pro něj byla určující spolupráce s producenty Markem Hellingerem, s nímž dle ní sdílel fascinaci podsvětím, a který pro něj objevil Burta Lancastera, a Joan Harrison, kteří stojí za jeho nejlepšími noiry. V této části je obzvlášť pozoruhodná zmínka o režisérově spolupráci s Buddem Schulbergem na projektu "A Stone on River Hudson", který byl však studiem pozastaven kvůli  Schulbergovu konfliktu s HUAC, a jenž byl později v produkci Columbie realizován pod názvem V přístavu (za nějž Schulberg dostal Oscara), aniž by Siodmak byl uveden v titulcích jako spoluscenárista (za což se úspěšně soudil).

Do Hollywoodu přišel jako jeden z posledních evropských emigrantů a odešel jako jeden z prvních. Opouští jej počátkem padesátých let, a to navzdory úspěchu jeho posledního snímku The Crimson Pirate (1952) a nabídce na další sedmiletou smlouvu od Universalu. Odchází nejprve do Paříže, kde točí remake filmu Jacquese Feydera Le grand jeu (1954) s Ginou Lollobrigidou ve dvojroli, v němž opět zkoumá své oblíbené téma sexuální posedlosti a duality (snímek slaví úspěch v Cannes). 

Siodmakův německý comeback Die Ratten (1955), který získal Zlatého medvěda na Berlinale, pak autorce ve struktuře vyprávění připomíná jeho nejlepší hollywoodské filmy (simultánně se prý natáčela i anglická verze, ta však v USA nikdy nebyla uvedena, pouze v Austrálii). Spojitost s noirem lze dle ní vystopovat i  v Noci, ve které přišel ďábel (Nachts, wenn der Teufel kam, 1957), která si z Berlinale odnesla hned deset cen. Od adaptací Hauptmana a Simmela se už Siodmak postupně dostává k mayovkám.

V roce 1971 získává čestnou cenu na Berlinale, o dva roky později umírá. 1980 vychází jeho nedokončené paměti Zwischen Berlin und Hollywood a téhož roku BFI uvádí retrospektivu jeho 29 filmů (celkem jich natočil 56).

Filmy noir Roberta Siodmaka:

Phantom Lady (1944)

Christmas Holiday (1944)

The Strange Affair of Uncle Harry (1945)

Zabijáci (The Killers, 1946)

Točité schodiště (The Spiral Staircase, 1946)

The Dark Mirror (1946)

Pláč města (Cry of the City, 1948)

Criss Cross (1949)

The File On Thelma Jordon (1950)

Odkazy

Siodmakův profil od Chrise Justice v překladu A. Sedláčkové na 25fps

LAZAROFF ALPI, Deborah. Robert Siodmak. Jefferson : McFarland & Company, 1998. 406 s.

Rvačka mezi muži (1955)

Du rififi chez les hommes
Francie, 1955, 120 min

Poté, co ve Velké Británii natočil Noc a město, vrátil se Jules Dassin k režii až po vynucené pětileté odmlce francouzským snímkem Rififi. Jeho druhý evropský noir se stal jedním z nejadorovanějších caper filmů vůbec a neubránil se častým srovnáním s Hustonovou tematicky spřízněnou Asfaltovou džunglí (The Asphalt Jungle, 1950). V Osudovém kruhu (Le Cercle rouge, 1970) Dassinově snímku například složil poctu Jean-Pierre Melville. Na slavnou sekvenci loupeže v klenotnictví však odkazovala již v roce 1958 ve svém žánru proslulá italská kriminální komedie Zmýlená neplatí (I soliti ignoti, 1958) a parodoval ji i sám Dassin ve své pozdější, v Americe natáčené zlodějské komedii Topkapi (1964).

Rififi, za které Dassin získal cenu za režii v Cannes, kde byl uvedeno v soutěži, vznikal jako nízkorozpočtová (200 000 dolarů) adaptace románu francouzského spisovatele Auguste Le Bretona z roku 1953. Filmový scénář, na kterém Dassin s Le Bretonem spolupracoval, se však od předlohy razantně odklonil. V knize výrazně neučesanější postavy (původem ze severní Afriky) byly ve filmové adaptaci radikálně přetvořeny a pozornost od války gangů byla přesunuta na akt loupeže. V knize minoritní příhoda se ve filmu stala centrální narativní událostí. 

Joe, Mario, Tony a Cesar v akci.

Do popředí se rovněž posunuly vazby mezi čtveřicí zlodějů, Tonym (Jean Servais), Joem (Carl Mohner), Mariem (Robert Manuel) a Cesarem (pod pseudonymem Perlo Vita jej ztvárnil samotný Jules Dassin), a jejich tragický konec. Alistair Rolls a Deborah Walker v kapitole "American in Paris" publikace French and American noir: dark crossings (2009) o vůdcovské postavě Tonyho píší jako o ztělesnění Dassina. V životem znaveném, vyčerpaném Tonym, který si právě odseděl pět let za to, že "nechtěl práskat" (chránil Joea, ke kterému ho pojí téměř otcovské pouto), spatřují paralelu s režisérem, jenž kvůli své komunistické minulosti dostal padáka z Hollywoodu a pět let nemohl sehnat práci. V této souvislosti je pak nadmíru pozoruhodná scéna popravy (ke zhlédnutí zde), v níž Tony (Dassin) za zradu zabijí Cesara (Dassina), který v prosebném gestu rukou svázaných před obličejem přiznává vinu a marně svého kata prosí o odpuštění. 

"Forgive me. I was afraid." - "I really liked you, Macaroni. I really liked you".

Jules Dassin jako Cesar prosící Tonyho o odpuštění.

V kontextu slavné půlhodinové sekvence loupežného přepadení, kterou Dassin natočil beze slov (dialogy jsou ostatně eliminovány v celém filmu) a bez doprovodné hudby, Rolls a Walker rovněž vyzdvihují brilantní transformaci předmětů každodenní potřeby (deštník) v profesionální nástroje kasařů. Dále rovněž poukazují na to, že v době uvedení Rififi spousta francouzských kritiků vyzdvihovala Dassinovo kvazineorealistické užití pařížských exteriérů. Po New Yorku (Obnažené město), San Franciscu (Thieves' Highway) a Londýně (Noc a město) byla Paříž již čtvrtým městem, které Dassin tak nezapomenutelně oblékl do noirového hávu.

Rififi (či Rvačka mezi muži, chcete-li) je přesně tím filmem, na kterém je stále co objevovat a každá jeho další projekce vás něčím obohatí. Snad se mi někdy podaří vidět jej na plátně.

Režie: Jules Dassin
Produkce: René Gaston Vuattoux
Scénář: Jules Dassin, René Wheeler, Auguste Le Breton
Kamera: Philippe Agostini
Hudba: Georges Auric
Střih: Roger Dwyre
Hrají: Jean Servais, Jules Dassin (Perlo Vita), Carl Mohner, Robert Manuel, Marcel Lupovici

Distribuce: Pathé Consortium Cinéma
Premiéra: 13. dubna 1955

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Noirová hádanka (4.)

FNB zjistil: Lizabeth Scott se sice trochu třepe ruka, ale autogram fanouškům zašle ráda

FNB zjistil: Joan Fontaine má ve svých 94 letech stále krásný rukopis

Čínská čtvrť (1974) & Michael Eaton: Chinatown (BFI Classics)

Chinatown
USA, 1974, 131 min.

Jack Nicholson v roli cynického soukromého očka, Faye Dunaway jako falešná femme fatale, John Huston coby hlavní padouch, hitchcockovský MacGuffin v podobě mocenských bojů o vodu (neodmyslitelý trademark Polanskiho filmů) v Los Angeles, Čínská čtvrť, do které zavítáme až v poslední scéně, a parádní zvraty jsou největšími přednostmi brilantního oscarového scénáře Roberta Towneho, které z Polanskiho retronoirové Čínské čtvrti činí skutečný masterpiece.

Towne ve scénáři a Polanski před kamerou na prostoru dvou hodin rozehrávají spletitou hru intrik a zvrácených rodinných vztahů, v níž nás několikrát nečekaně překvapí. Společně s Nicholsonovým detektivem J. J. Gittesem nás nechávají usilovně přemýšlet nad tím, který vysoce postavený městský funkcionář stojí za vraždou vodního komisaře Hollise Mulwraye (Darrell Zwerling), jenž se ostře staví proti vybudování přehrady ve farmářské oblasti v San Fernando Valley v době, kdy Los Angeles trápí velké sucho a absence vodního zdroje - aby se tato cesta nakonec ukázala jako zcela planá. 

Hledání vraha nám komplikují postavou Mulwrayovy (černé) vdovy Evelyn, kterou od počátku až do konce spojují s falešností. Nejprve totiž na scénu povolávají ženu (Diane Ladd), která se za Mulwrayovu manželku pouze vydává (najímá si Gittese, aby zjistil, kdo je manželovou milenkou), posléze divákům nabízí indicie k tomu, aby o skutečné Evelyn Mulwray (Faye Dunaway) smýšleli jako o falešné, proradné ženě, aby nakonec její koncept femme fatale v závěru odhalili jako mylný a vykreslili ji jako nevinnou oběť.

"Talking about the past bothers everyone who works in Chinatown because you can't always tell what's going on..."

J. J. Gittesovi se málem nevyplatí strkat nos, kam nemá.

Stejně tak divákovu pozornost kontinuálně odvrací k titulní Čínské čtvrti v očekávání stěžejního místa děje a ono nic. Jak rozebírá Michael Eaton v monografii filmu z edice BFI, Čínská čtvrť v příběhu funguje pouze jako metafora stavu mysli, nejasné minulosti hlavního hrdiny (Gittese), který byl kdysi policistou a v Čínské čtvrti prožil něco, na co skutečně nerad vzpomíná.

Paralelně s Gittesem si vytváříme mapu spletitých vztahů, která nám pomáhá orientovat se na zapeklité cestě za hledáním vraha, ale zároveň nám do hlavy klade chybné domněnky. Evelyn se ukáže být dcerou mocného magnáta a Mulwrayova protivníka Noaha Crosse (John Huston), který se svými společníky pod falešnými identitami levně skoupil pozemky v SF Valley. Všechny stopy tedy vedou k tajemné Evelyn, která pod zámkem a omamnými látkami drží manželovu mladou milenku Katherine, jež se pod tíhou zprávy o Mulwrayově smrti zhroutila. Křehká dívka se však nakonec ukáže být její dcerou - a aby to nebylo málo - i sestrou zároveň.

Morálka Towneho/Polanskiho hrdinů je tak prohnilá až na kost a jejich závěrečná konfrontace nevyznívá nijak optimisticky. Přestože původní verze Towneho scénáře končila Evelyniným zdařilým útěkem s Katherine do Mexika, Polanski ho donutil jej přepsat. Jejich spor, který skončil režisérovým vyloučením scenáristy z placu, však nakonec přinesl kýžené ovoce - vyústění, v němž Katherine přihlíží brutální smrti Evelyn, aby pak v hysterickém záchvatu skončila v náručí pedofilního otce/dědečka, o jehož vražedném činu ví jen zhroucený Gittes, kterému již nikdo nevěří, je dostatečně skličující a bezvýchodné a Townemu vyneslo Oscara za scénář.

"You may think you know what you're dealing with, but believe me, you don't." 

Na Polanskiho Čínské čtvrti je stále co objevovat, při každém dalším zhlédnutí má stále co nabídnout. Až se někdy rozhodnete si ji připomenout, sáhněte i po výše zmiňované publikaci od Michaela Eatona, kterou v BFI vydali v roce 1997. Autor se v ní vzhledem ke svému povolání scenáristy zabývá především postavou soukromého detektiva (od děl E. A. Poea po R. Chandlera) a hodnotí Towneho exkurz do politicko-ekonomické minulosti svého rodného města, bohužel poněkud na úkor záběru na kontext vzniku snímku (který čtenáře většinou zajímá nejvíce). I přesto však předkládá několik podnětných informací - o katastrofickém preview Čínské čtvrti v San Luis Obispo, po kterém se tvůrci rozhodli kompletně změnit soundtrack (producent Robert Evans najal Jerryho Goldsmithe) či o původním obsazení hollywoodského veterána Stanleyho Corteze do pozice kameramana, ze které ho ovšem po deseti dnech natáčení byl Polanski nucen vyhodit (kvůli jeho pomalosti a požadavkům na zastaralý materiál) a nahradit jej Johnem A. Alonzem.

EATON, Michael. Chinatown. London : British Film Institute, 1997. 80 s.


Režie: Roman Polanski
Produkce: Robert Evans (Paramount-Penthouse-The Long Road Productions)
Scénář: Robert Towne
Kamera: John A. Alonzo
Hudba: Jerry Goldsmith
Střih: Sam O'Steen
Hrají: Jack Nicholson, Faye Dunaway, John Huston, Perry Lopez, Roman Polanski, Diane Ladd a další

Distribuce: Paramount Pictures
Premiéra: 20. června 1974

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

Noirová hádanka (3.)

Jelikož jsme tu již dlouho neměli žádný kvíz, udělala jsem pro vás jeden z dalších hádankových screenshotů. Ukažte svoje znalosti a poznejte noir;)

Christmas Holiday (1944)

Christmas Holiday
USA, 1944, 89 min.

Po výtečné Phantom Lady (1944), kterou natočil podle Cornella Woolriche, se Robert Siodmak pustil do další adaptace literární předlohy - tentokrát do projektu podle románu W. Somerseta Maughama, jehož jméno v Hollywoodu rovněž nebylo neznámé. Obdobně jako v Siodmakově noirové prvotině stála v centru dění Christmas Holiday opět ženská hrdinka, tentokrát ztvárněná Deannou Durbin.

Role nešťastně zamilované barové zpěvačky Jackie, jejíž manžel sedí ve vězení za vraždu, měla údajně oživit hereččinu pozvolna upadající kariéru. Studio Universal se pro Siodmakův noir rozhodlo využít její nevinné tvářičky a něžného hlasu. Nejzajímavější jsou proto hudebně podmanivé scény, které byly Siodmakovou silnou stránkou. Hudba jako metafora jeho oblíbeného tématu posedlosti je pro Christmas Holiday určující. Nutno zmínit, že právě za hudbu (Hans J. Salter) byl snímek nominován na Oscara. Deannou Durbin zpívané skladby "Always" and "Spring Will Be a Little Late This Year" jsou bezpochyby jeho největší doménou. Se zbytkem už je to horší.

"Nezdravý" vztah matky k synovi brilantně naznačuje kompozice záběru.

Goticky laděný příběh o dívce, která si po krátké známosti vezme pohledného potomka prominentní neworleanské rodiny a jež po šesti měsících báječného, bezstarostného života s ním a jeho milující matkou pod jednou střechou zjistí, že sdílí lože s chladnokrevným vrahem, je sám o sobě dostatečně zajímavý. Zvlášť když toho pohledného muže hraje proti typu výtečně obsazený Gene Kelly. Vyprávění prostřednictvím flashbacků je rovněž funkční, problém však spočívá v jejich načasování - Jackie se k vzpomínání na Roberta dostane až po dobré úvodní půlhodině. Během ní se skutečně zdlouhavě seznamujeme s poněkud zbytečnou postavou mladého vojína, který během cesty do San Francisca uvízne v New Orleans, kde se na Štědrý den večer seznamuje s Jackie.

Stěžejní část příběhu vylíčením vojínových trampot zbytečně ztrácí. Na její úkor mohl být raději více rozveden motiv patologické závislosti mezi Robertem a jeho matkou (Gale Sondergaard), která se snaží zahladit stopy po jeho vražedném činu, načež za jeho odsouzení obviní nebohou Jackie. Herectví Deanny Durbin taktéž vyvolává rozpačité pocity - na kvality režisérovy oblíbené a hojně obsazované Elly Raines zdaleka nedosahuje (každopádně ji ještě dám šanci v Lady on a Train, 1945).

I přesto však Christmas Holiday rozhodně stojí za pozornost. Ať už díky ďábelskému Kellymu či promyšlenému zakomponování hudby do vyprávění, nebo díky práci kameramana Elwooda Bredella, jenž se Siodmakem kromě Phantom Lady (1944) později natočil i Zabijáky (The Killers, 1946).

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Frank Shaw (Universal)
Scénář: Herman J. Mankiewicz podle románu W. Somerseta Maughama
Kamera: Elwood Bredell
Hudba: Hans J. Salter
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Deanna Durbin, Gene Kelly, Richard Whorf, Gladys George, Gale Sondergaard, Dean Harens a další

Premiéra: 30. června 1944
Distribuce: Universal

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

FNB zjistil: Lauren Bacall odpovídá do týdne

Když už jsme v té Americe, dali jsme se na sbírání autogramů. Lauren Bacall je náš první úlovek. Pokud se nám ještě poštěstí, určitě se o svou radost opět podělíme!

Shockproof (1949)

Shockproof
USA, 1949, 80 min.

Film noir Douglase Sirka je zajímavý tím, jak se vztahuje jednak k noirovému cyklu jako celku a jednak k režisérově filmografii. Z obou si vypůjčuje některé ustálené motivy a postupy, se kterými ale nakládá poměrně netradičním způsobem. První překvapení diváka čeká hned na začátku. V úvodním záběru kamera zabírá část chodníku s nápisem Hollywood Blvd., po kterém se ladným krokem procházejí ženy v lodičkách. (obr. 1) Po chvíli na něj ale váhavě a nejistě vstoupí osoba v černých punčocháčích a ošoupaných botách. (obr. 2) Kamera ji doprovází do obchodu s oděvy a následně do kadeřnictví, kde žena prodělá zásadní proměnu svého vzhledu. (obr. 3) Upravená a snad i sebejistější pokračuje žena až do kanceláře jistého Griffa Marata, kde muži mlčky předává vlastní fotografii. (obr. 4) Griff si Jenny (její jméno v tuto chvíli již známe od Maratovy sekretářky) změří pohledem a začne jí diktovat zákazy: "Nesmíte řídit auto, pít alkoholické nápoje, půjčovat si peníze..." Až po chvíli nám dochází, o co vlastně jde - Jenny je propuštěná trestankyně a Marat její kurátor (probation officer). Nezvyklost této situace je tvůrci tematizována ve chvíli, kdy je Marat nucen přepsat dokumenty, které automaticky počítají s trestancem-mužem. (obr. 5).

Obr. 1 - ženské nohy hrají v úvodních záběrech důležitou roli.

Obr. 2 - neslouží však ke "glamorizaci" hlavní ženské hrdinky, ale naopak naznačují, že s jejím společenským statusem není něco v pořádku.

Obr. 3 - nakonec je na nich demonstrována ženina proměna.

Obr. 4

Obr. 5 - úřední dokumenty s ženami-trestankyněmi nepočítají.

Celý film můžeme vnímat jako studii toho, zda lze napravit femme fatale (dá se říci, že navazuje tam, kde některé z klasických noirů s postavou femme fatale končí). Jenny jako vražedkyně je neustále zmítána mezi zločinem (její minulost a současná vazba na "lotra" Harryho Wessona) a právem, které zastupuje dobrosrdečný Marat. A tak zatímco Harry plánuje, jak Jenny dostat z kurátorova dosahu a znovu ji přivést na cestu zločinu, Marat ji v domnění, že ji domácké prostředí obměkčí, představuje své rodině, která se skládá ze slepé matky (předznamenání Sirkova melodramatu Magnificent Obsession, v němž slepota hraje ústřední roli) a mladšího bratra. Právě vykreslení rodiny je na Sirka velmi překvapivé: v řadě svých (hlavně pozdějších) filmů ji prezentuje jako nefungující instituci, nacházející se v hluboké krizi, v Shockproof však ztělesňuje jakýsi záchranný přístav a spásu.

Pozoruhodné rovněž je, že stejně jako se Marat snaží pozitivně působit na Jenny, má Jenny zásadní vliv na Marata, který postupně propadá kouzlu mladé ženy, neřídí se předpisy a dokonce překračuje zákony. Film tak v poslední třetině prodělává zásadní obrat, když se z něj stává "útěkový noir". Vše je nakonec rozřešeno nepravděpodobným závěrem, kde tvůrci (rozuměj producenti - Sirk s ním nesouhlasil) museli uspokojit jak diváky (touha po happyendu), tak cenzory (milenecká dvojice se jde - v souladu s Produkčním kodexem - dobrovolně přiznat ke svému zločinu).

Snímek byl natočen podle scénáře Samuela Fullera, který ve stejném roce (1949) debutoval i jako režisér netypickým westernem I Shot Jesse James. Hlavní role ztvárnili Cornel Wilde a jeho tehdejší manželka Patricia Knight. Tato "protekce" však filmu příliš nepomohla - ústřední ženská role přímo volala po někom zkušenějším. Ostatně po rozvodu, ke kterému došlo zanedlouho v roce 1951, se kariéra Patricie Knight zhroutila: bez vlivu populárního manžela o ni v Hollywoodu nebyl zájem.

Režie: Douglas Sirk

Produkce: Helen Deutsch, Earl McAvoy, S. Sylvan Simon (Columbia Pictures)

Scénář: Samuel Fuller, Helen Deutsch

Kamera: Charles Lawton Jr.

Hudba: George Duning

Střih: Gene Havlick

Výprava: Carl Anderson

V hlavních rolích: Cornel Wilde, Patricia Knight, John Baragrey, Esther Minciotti, Howard St. John a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 25. ledna 1949

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

Party Girl (1958)

Party Girl
USA, 1958, 95 min.

Lee J. Cobb jako Jean Harlow posedlý gangsterský boss s kyselinou v ruce, John Ireland ve své typické roli násilnického záporáka, zestárlý Robert Taylor jako cynický noirový muž s hůlkou, co roztaje pod vlivem tančící krásky s dlouhýma nohama Cyd Charisse, a CinemaScope v rukou jednoho z mágů barevného filmu, Nicholase Raye - to je Party Girl.

Chicago raných třicátých let: respektovaný gangsterský boss Rico Angelo (Lee J. Cobb) právě pořádá "rozlučkovou" party na počest Jean Harlow, kterou léta platonicky miluje (aniž by ji kdy potkal) a která ho nyní zradila, když se rozhodla provdat. Kromě jeho poskoků v čele s "Lucky Louiem" (John Ireland) se večírku účastní i jeho pravá ruka - právník Tommy Farrell (Robert Taylor) a samozřejmě dámské osazenstvo z tanečního klubu, který Rico vlastní. Mezi nimi i vychytralá Vicki (Cyd Charisse), jež dokáže využít situace k (finančnímu) prospěchu. Dříve než si totiž Lucky Loui stihne vybrat odměnu za peníze, které jí "daroval", když mu dělala společnost, odchází Vicki z Ricova večírku zavěšená do Tommyho. 

V jejím bytě, kam ji Tommy doprovází, však nachází mrtvolu Vickiiny spolubydlící (rovněž tanečnice), která si vzala život poté, co ji těhotnou opustil ženatý milenec. Tommy nejprve Vicky ochotně nabízí pomocnou ruku zkušeného právníka, posléze jí však dává najevo své pohrdání jejím "prostituováním se" a vylívá si na ní zlost nad vlastním zpackaným manželstvím (rovněž s tanečnicí-zlatokopkou). Díky Vickiinu břitkému zhodnocení jeho pozice si však záhy uvědomí, že špinavou prací pro Ricka vlastně dělá totéž, co ona, a dojde mu, jak moc mají společného. A tak po jejím boku začne směle rozpouštět svou zahořklost vůči ženám.

Krize přichází, když se Tommy po měsících harmonického vztahu s andělskou Vicki rozhodne od Rica odejít a začít pracovat čestně. Mocný Rico Tommyho, kterého i navzdory jejich přibližně stejnému věku doteď bral jako vlastního syna, zahání do kouta vyhrůžkami o fyzickém ublížení Vicki. Situace se ještě víc vyostří, když je Tommy zatčen za údajné uplácení poroty při soudním líčení, ve kterém obhajuje jednoho z vražedných gangsterů Ricova klanu. Rico od něj ve strachu dává ruce pryč a stejně tak vystrašený Tommy odmítá proti němu vypovídat. Než zasáhne nebojácná Vicki a všichni jsou v závěru konfrontováni, během něhož Lee J. Cobb nezapomenutelně operuje se zmiňovanou kyselinou.

Přestože Party Girl postrádá pro Rayovo dílo tolik příznačnou společenskou kritiku, můžeme ho bez obav považovat za jeho osobité dílo. Opět mu totiž vévodí oblíbený svár mezi dominantní otcovskou figurou (Rico) a postavou nevděčného syna (Tommy), který se proti němu rebelsky bouří. Stejně tak je opět propracovaná práce s barvou (zde především červenou, která je spojována s Vicki). Stylově pak - pro noir velice netypicky - zaujmou dvě taneční scény (Ray vždy chtěl natočit muzikál), které byly obecně trademarkem filmů se Cyd Charisse, jež byla v prvé řadě výtečnou tanečnicí (a pak až herečkou). Tyto scény jsou plně integrovány do příběhu - v první (viz video výše) tancem svádí Tommyho, v druhé (k vidění zde) ztělesňuje štvané zvíře, kterým se se stává poté, co Tommy Ricovi vyjádří své přání odejít.

Bez znalosti kontextu Rayovy tvorby může Party Girl někomu připadat jako "prázdná", že však Ray motivoval své herecké svěřence k vynikajícím výkonům, nemůže popřít nikdo. Pokud vás zaujme Cyd Charisse, vřele doporučuji její druhý noir, Tension (1950) Johna Barryho, kde ztělesňuje podobně andělsky laděnou postavu.

Režie: Nicholas Ray
Produkce: Joe Pasternak (Euterpe Productions)
Scénář: George Wells podle povídky Loe Katchera
Kamera: Robert Bronner
Hudba: Jeff Alexander
Střih: John McSweeney, Jr.
Hrají: Cyd Charisse, Robert Taylor, John Ireland, Lee J. Cobb, Kent Smith a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 28. října 1958

Odkazy
CSFD
IMDb
CSFD

I Walk Alone (1948)

I Walk Alone
USA, 1948, 93 min.

Jakožto bývalý šéf oddělení speciálních efektů u Warner Bros. inklinoval režisér Byron Haskin zejména k žánrům sci-fi a akčního/dobrodružného filmu (např. Válka světů nebo Conquest of Space z 50. let). V letech 1948 a 1949 však natočil i dva filmy noir - I Walk Alone a Too Late for Tears - které mj. spojuje účast herečky Lizabeth Scott.

V prvně jmenovaném snímku si zahrála postavu barové zpěvačky Kay Lawrence - její role v narativu je ale spíše podřadná, protože ústřední konflikt si pro sebe uzurpuje dvojice mužů. Frankie Madison (Burt Lancaster) a Noll Turner (Kirk Douglas) společně v době prohibice obchodovali s alkoholem. Jednoho dne se jim ale na stopu dostala policie a oba partneři se rozhodli rozdělit, aby tak znásobili šance, že jejich zisk zůstane ochráněn. Zatímco Madison byl dopaden a odsouzen ke čtrnácti letům vězení, Noll si vybudoval slušné jmění a reputaci jako majitel nočního klubu. Po odpykání trestu se Madison vrací, aby si nárokoval podíl, který mu podle jeho mínění právem patří.

Nejzajímavější zvrat ve filmu se týká právě vyjednávání o podílu. Noll se na Madisonův příchod náležitě připravil a celý svůj podnik ochránil prostřednictvím řady byrokratických kliček - jeho klub je operován hned trojicí právnických subjektů, které jsou nadto řízeny správní radou. Madison se může snažit jak chce, ale ke svým penězům se prostě nedostane. Zatímco Madison je zvyklý na staré pořádky z doby prohibice, kdy jste si jednoduše vzali, co jste chtěli, Noll se přizpůsobil nové době, která vyžaduje těsnou spolupráci s právníky a účetními. 

Ačkoliv konflikt Madisona a Nolla je filmem akcentován nejvíce, divácky nejpřitažlivější (a nejlépe zahranou) postavou je Madisonův bratr a Nollův účetní Dave. V podání Wendella Coreyho (mj. Okno do dvora nebo Boetticherův pozdní noir The Killer Is Loose) se jedná o tragickou postavu, osudově rozpolcenou mezi oba muže (do určité míry se jedná o typ, který je v jiných snímcích představován ženskými postavami). Naopak postava Lizabeth Scott je beznadějně plochá a nezajímavá, její jedinou funkcí je obohatit film o (nepřesvědčivou) romantickou linii. Douglas a Lancaster odvádějí svůj standard (a mě osobně vybízeli k úvahám, jak by film fungoval, kdyby si role prohodili). 

S noirovými trademarky Haskin nakládá spíše mechanicky a nedůsledně - na několika místech uplatňuje flashbacky či expresivní svícení (za kamerou stál Leo Tover). Film však nejvíce sráží dominance dialogů nad akcí, která je pravděpodobně důsledkem převodu původní divadelní hry Theodora Reevese Beggars Are Coming to Town. Výsledkem je ukecaný noir s několika pozoruhodnými motivy, které však nebyly dostatečně rozvinuty.

Režie: Byron Haskin

Produkce: Hal B. Wallis (Hal Wallis Productions)

Scénář: Charles Schnee; podle hry Theodora Reevese

Kamera: Leo Tover

Hudba: Victor Young

Výprava: Franz Bachelin, Hans Dreier

Střih: Arthur P. Schmidt

V hlavních rolích: Burt Lancaster, Kirk Douglas, Lizabeth Scott, Wendell Corey a další

Distribuce: Paramount Pictures

Premiéra: 16. ledna 1948

Odkazy

IMDB

CSFD

Allmovie

Podivná láska Marty Iversové (1946)

The Strange Love of Martha Ivers
USA, 1946, 116 min.

Sam Masterson (Van Heflin) se po dlouhých letech vrací do rodného města, odkud utekl ještě jako dítě. Osud jej znovu svede dohromady s jeho dřívějšími kamarády z dětství - slabošským Walterem O'Neillem (Kirk Douglas), nyní vlivným okresním prokurátorem, a jeho dětskou láskou, Martou Ivers (Barbara Stanwyck), která měla před lety utéct s ním (ale přísná ruka její movité tetičky-vychovatelky jí tehdy stála v cestě) a která je nyní manželkou Waltera.

Sam nechápe, jak mohla temperamentní, svéhlavá Marta skončit v manželství se submisivním sucharem, kterého nikdy nemilovala. Nemá totiž potuchy o zásadní události, která ty dva proti jejich vůli navždy spojila dohromady. Oné osudné noci, kdy Marta chtěla se Samem prchnout před krutovládou nenáviděné tetičky, dívka svoji opatrovnici v amoku zabila. A Walter, který byl vraždě jako jediný svědkem, oddaně přizvukoval vymyšlené Martině historce o tajemném zabijákovi, co zavraždil dívčinu nebohou tetičku. Lež, ve které léta žijí, a výčitky svědomí ze smrti nevinného člověka, který byl díky jejich křivému svědectví neprávem odsouzen, se na obou razantně podepsali. Jejich manželství je nenaplněné, prosté jakýchkoliv citů. Ostatně byli do něj vehnáni Walterovým již zemřelým otcem, nemajetným učitelem, jenž tušil, kde je pravda, ale s vidinou peněz, které by zajistily jeho synovi vzdělání na prestižní škole, obě děti nutil držet při sobě. A zatímco Walter výčitky léta utápí v alkoholu, Marta se pokrytecky snaží vykoupit svůj hřích příspěvky charitě.  

V mylném domnění, že Sam byl vražednému aktu Marty rovněž svědkem a ze strachu utekl, chápou oba jeho návrat do města v době Walterovy vzrůstající politické kariéry a Martina rozrůstajícího se továrnického impéria, které po bohaté tetě podědila, jako akt vydírání. Walter nejprve využije Samovu novou známost, podmínečně propuštěnou trestankyni Toni (Lizabeth Scott), jako návnadu pro zastrašující manévr, který ho má donutit se do Iverstownu již nikdy nevracet. Když to nevyjde, nastoupí se svým nepřekonatelným kouzlem osobnosti a vzpomínkami na dětskou lásku bezcharakterní Marta a pověstný "predatory smile" Barbary Stanwyck. Sam se tedy ocitá v typické pozici noirového hrdiny, kterého dohnala vlastní minulost - rozpolcen mezi láskyplnou, oddanou femme attrapée (Scott), jež mu nabízí spásu, a krásou zrádné femme fatale (Stanwyck), s níž po boku klesá ke dnu. 

Femme fatale a téměř dokonalý zločin, anti-hrdina, vyděděnec ze spodní třídy, minulost, která jej doprovází na každém kroku a spasitelská blondýna staví The Strange Love of Martha Ivers do pozice kvintesenciáního noiru. Diváckou oblíbenost mu po léta zaručují i herecké hvězdy ve všech čtyřech ústředních rolích. Co mu však ubírá na kráse v očích skalního noirového fanouška, je poněkud sterilní režie Lewise Milestona, která jde ruku v ruce se zbytečně dlouhou, téměř dvouhodinovou stopáží. A paradoxně i po tak dlouhém filmu máte pocit, že jak Kirk Douglas (v té době teprve začínající), tak Barbara Stanwyck dostali málo prostoru. 

Postava, kterou zde druhá jmenovaná ztvárnila, její motivace a postavení v příběhu mimochodem sdílí zřetelnou podobnost s pozdějším Siodmakovým noirem The File on Thelma Jordon (1950), který stejně jako The Strange Love of Martha Ivers vznikl v produkci Hala B. Wallise, jenž se na podobné romantické příběhy o posedlých, neurotických postavách s kriminální zápletkou specializoval. Barbara Stanwyck zde totiž opět přesvědčivě vystupuje jako chamtivá femme fatale, co má prsty ve vraždě své bohaté tety. I jemu rozhodně dejte během chladných podzimních večerů šanci.

Režie: Lewis Milestone
Produkce: Hal B. Wallis (Hal B. Wallis Production)
Scénář: Robert Rossen; podle povídky Love Lies Bleading Jacka Patricka
Kamera: Victor Milner
Hudba: Miklos Rozsa
Střih: Archie Marscek
Hrají: Barbara Stanwyck, Kirk Douglas, Lizabeth Scott, Van Heflin a další

Distribuce: Paramount
Premiéra: 24. července 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

The Woman on Pier 13 (1949)

The Woman on Pier 13
USA, 1949, 73 min.

The Woman on Pier 13 aka I Married a Communist je jeden z ukázkových příkladů zvrhlé antikomunistické propagandy mccarthyovské éry. Snímek studia RKO, který byl do široké distribuce uveden jen několik měsíců poté, co Joseph McCarthy veřejně spustil svou protikomunistickou kampaň, bral Howard Hughes jako jakýsi test loajality svých zaměstnanců. Není divu, že se účasti na tomto projektu řada lidí usilovně snažila vyhnout, mezi nimi například režiséři Nicholas Ray, Joseph Losey nebo John Cromwell.

Přestože snímek nemá valné umělecké kvality, a to i navzdory účasti takových jmen jako Nicholas Musuraca či Robert Ryan, (nejen) filmovým historikům má hodně co říct o tehdejší době. My se zase můžeme bavit nad tím, jak perfektně seděl tehdejší "zdeformovaný" profil komunisty na typického noirového gangstera. Jak píše Nathaniel Rich v monografii o sanfranciském noiru, komunisté v The Woman on Pier 13 nikdy nevysloví žádná politická prohlášení či plány. V čele s jejich lídrem Vanningem (ďábelský Thomas Gomez) jen pronásledují bývalé stoupence strany, mezi nimi i Franka Johnsona (Robert Ryan), který nyní pod novým jménem vede nový život po boku nové ženy (Laraine Day).

Jak rovněž zmiňuje Nathaniel Rich, oba názvy snímku jsou značně zavádějící. Zatímco původní, I Married a Communist, falešně implikuje, že snímek bude vyprávěn z perspektivy Frankovy novomanželky, která nemá tušení o jeho komunistické minulosti, druhý, The Woman on Pier 13, zase lživě naznačuje spojitost ústřední ženské hrdinky se sanfranciským molem č. 13 (které mimochodem vůbec neexistuje; mezi moly č. 9 a 15 se žádné jiné nenachází). Femme fatale Janis Carter, respektive la femme communiste (jak ji ironicky označuje Jake Hinson ve svém článku o The Woman on Pier 13 v posledním čísle časopisu Noir City, které bylo věnováno Robertu Ryanovi), se na molu č. 13 neobjeví ani jednou. Vzhledem ke krvelačné snaze komunistů zabít každého, kdo zradí stranu, by podle Riche byl výstižnější název filmu "Better Dead Than Red".

Na závěr malý postřeh ode mě: je zajímavé sledovat, jak zřetelně se lišily distribuční strategie studia co se filmových plakátů týče - poté, co diváky nenalákal původní název I Married a Communist se špiónskou zápletkou zavánějícím sloganem, začali distributoři snímek pod novým, mysteriózním názvem The Woman on Pier 13 propagovat jako melodrama.

Režie: George Stevenson
Produkce: Jack J. Gross (RKO)
Scénář: Charles Grayson, Robert Hardy Andrews
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Leigh Harline
Střih: Roland Gross
Hrají: Robert Ryan, Laraine Day, Janis Carter, Thomas Gomez, John Agar a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 8. října 1949 (Hollywood), 15. června 1950 (New York)

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

On Dangerous Ground (1952)

On Dangerous Ground
USA, 1952, 82 min.

Už od Křížového výslechu (Crossfire, 1947), prvního filmu, který z něj udělal hvězdu, známe Roberta Ryana jako vyšinutého, rasistického násilníka. V osobním životě zapřísáhlý liberál se z jemu vyměřenému typu postav, které tolik nesnášel, ale přitom jim dokázal porozumět a naprosto přesvědčivě ztvárnit, nevymanil (několik málo výjimek představují například dva snímky z roku 1950, The Secret Fury a Born to Be Bad).

I v On Dangerous Ground, druhém projektu, na kterém Robert Ryan spolupracoval s Nicholasem Rayem (prvním byl zmiňovaný snímek Born to Be Bad), ztvárnil osamělého, neurvalého policistu se sklony k hrubému násilí. "Make up your mind to be a cop - not a gangster with a badge," komentuje nadřízený Ryanova Jima Wilsona jeho netypické pracovní praktiky a posílá ho na "ozdravnou" cestu na venkov, kde má být nápomocen v řešení případu brutální vraždy.

"What kind of a job is this anyway? Garbage. That's all we handle, garbage!"

Joe Wilson (Robert Ryan)

Čtyřiadvacet hodin v odlehlé zasněžené oblasti Jima navždy změní. Nenachází zde poklidnou idylu tolik typickou pro noirový venkov, u Raye je násilím prolezlý a zkažený stejně tak jako město. Nicméně konfrontace s jeho zrcadlovou kopií - pomstychtivým, zhrzeným otcem zavražděné dívky (Ward Bond), s nímž si v prudkosti jednání nezadá ani on sám - ho konečně dovede k uvědomění si vlastní slabosti. Tu mu pomáhá překonat i sestra nezletilého vraha Mary (Ida Lupino), která navzdory svému handicapu (slepotě) působí vyrovnaným dojmem.

"Sometimes people who are never alone are the loneliest."

Mary Malden (Ida Lupino)

On Dangerous Ground je jedna z Rayových výtečných studií osamělého individualisty, který se snaží překonat násilníka uvnitř sebe a jenž nakonec najde spásu v lásce. Úvodní expozice, představující Wilsona a jeho kolegy připravující se na noční službu, mimochodem výstižně odkrývá jeho povahu.

Jak píše Geoff Andrew v režisérově monografii, snímek je oceňován především pro nepřikrášlené, autentické vylíčení policejních postupů. Ray, fascinován tématem románu Mad with Much Heart Geralda Butlera, strávil několik týdnů pozorováním bostonských policistů při jejich nočních hlídkách. Přesvědčivou bezútěšnost noirového světa narušuje pouze finální happyend, který rozhodně nevzešel z Rayovy hlavy a jehož násilné přidání rozpozná na první pohled každý. 

Nicméně spíše než přepálený konec si stejně budete pamatovat sérii napínavých honiček s podmanivým hudebním podkresem Bernarda Herrmanna, který dá několikrát vzpomenout na obdobné scény napětí z Hitchcocka. Mimochodem Geoff Andrew se v režisérově monografii zamýšlí nad zřejmý vlivem On Dangerous Ground na Psycho, když poukazuje na paralelu mezi cestou Wilsona a Marion z města na venkov. 

Režie: Nicholas Ray
Produkce: John Houseman (RKO)
Scénář: A.I. Bezzerides a Nicholas Ray podle románu Mad with Much Heart Geralda Butlera
Kamera: George E. Diskant
Hudba: Bernard Herrmann
Střih: Roland Gross
Hrají: Robert Ryan, Ida Lupino, Ward Bond, Cleo Moore, Charles Kemper, Ed Begley a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 12. února 1952

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

A Woman's Secret (1949)

A Woman's Secret 
USA, 1949, 85 min.

Do realizace A Woman's Secret se Nicholas Ray pustil po dokončení svého režijního debutu Žijí v noci (They Live by Night, 1949), který byl do distribuce uveden paradoxně až jako jeho třetí film. Ve srovnání s Žijí v noci však A Woman's Secret jen těžko obstojí a právem patří mezi Rayova polozapomenutá díla. Jak píše Geoff Andrew v režisérově monografii The Films of Nicholas Ray (kterou mimochodem vřele doporučuji; nová edice vyšla v BFI v roce 2004), A Woman's Secret je Rayovo nejvíce nevýrazné dílo.

Nicholas Ray ostatně nabídku na natočení filmové verze románu Mortgage on Life Vicki Baum (podle jejích literárních děl byly natočeny např. i filmy Lidé v hotelu nebo The Great Flamarion) poprvé odmítl. Na scénáři Hermana J. Mankiewicze, který film i produkoval, ho totiž nemělo co zaujmout, nebylo na něm nic typicky "rayovského". Nedominoval mu žádný osamělý individualista, ztroskotanec ani vyvrhel a jeho oblíbená témata rebelství či násilí byste tu taky horko těžko hledali. 

V rámci expozice jsme vrženi do hádky mezi dvěma ženami, z nichž jedna z nich (Susan) je krátce na to hospitalizována s vážným střelným zraněním, zatímco ta druhá (Marian) se přiznává ke zločinu (který nám byl skryt za zavřenými dveřmi). Že na jejím prohlášení něco nesedí, je zpočátku jasné jen jejímu blízkému příteli, klavíristovi Lukeovi Jordanovi (Melvyn Douglas), který se urputně snaží přesvědčit policejního inspektora Jima Fowlera (Jay C. Flippen) o její nevině.

I Maureen O'Hara umí být ďábelská, když přijde na věc

A Woman's Secret je vlastně sérií flashbacků povětšinou patřících právě Lukeovi, který v přítomnosti inspektora vzpomíná na osudové setkání ztroskotané zpěvačky Marian (Maureen O'Hara) s talentovanou dívkou Susan (Gloria Grahame), jíž se v rámci léčení své sebelítosti z nedávné ztráty hlasu okamžitě ujala coby mentorka. Susan však není typ vděčné a skromné dívky a Marian, která jí organizuje život, začne postupně pohrdat. Čímž se dostáváme k objasnění jejich konfliktu.

Herman J. Mankiewicz nepochybně napsal mnohem lepší věci (třeba Občana Kanea). Nemůžu říct, nakolik je hloupá i původní románová předloha, nicméně Mankiewiczova zápletka a motivace postav jsou vskutku banální. Především úvodní přiznání Marian k pokusu o vraždu dívky (o jejíž nevděčnosti a přetvářce věděla své), kterou nespáchala a následně její finální úleva z očištění jejího jména, se zdá nadmíru neopodstatněná. Působivosti filmu rovněž značně ubírá nevyužitý potenciál Susan coby nevděčné mrchy s tváří neviňátka. K pochopení motivací jejího zmatečného chování scénář taktéž nedává dostatek prostoru.

Na vážnosti této nízkorozpočtové a výhradně interiérové záležitosti (establishing shoty Paříže a Alžíru jsou stock footage, tedy již existující záběry) navíc ubírají komické výstupy vedlejší postavy inspektorovy ženy (Mary Philips), vášnivé čtenářky detektivek, která na základě svých čtenářských zkušeností celý případ vyřeší. Že jsou její výstupy na Rayově filmu to nejzajímavější, má k jeho kvalitám rovněž co říct.

Režie: Nicholas Ray
Produkce: Herman J. Mankiewicz (RKO)
Scénář: Herman J. Mankiewicz podle románu Vicki Baum Mortgage on Life
Kamera: George E. Diskant
Hudba: Friedrich Hollaender
Střih: Sherman Todd
Hrají: Maureen O'Hara, Melvyn Douglas, Gloria Grahame, Victor Jory, Jay C. Flippen, Mary Philips a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 5. března 1949

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

San Francisco noirové

Přikládáme několik fotek z naší návštěvy San Francisca, při které jsme nemohli vynechat významné noirové lokace.

Pevnost Fort Point (dějiště mj. noiru The Man Who Cheated Himself, o kterém jsme psali nedávno)

Fort Point focený z Golden Gate Bridge

Jedna z uliček v centru je pojmenována po Dashiellu Hammettovi

Nedaleko od ní se nachází místo, kde byl zavražděn Miles Archer, kolega Sama Spadea z Maltézského sokola :-) 

Jedná se o typickou zadní uličku, známou z nespočtu klasických filmů noir

Přibližné místo vraždy na Burritt Street označuje plaketa

Coit Tower tyčící se na Telegraph Hillu. Věž je známá i z Vertiga. O Hitchcockově San Franciscu ale napíšeme zase někdy příště (a patrně někam jinam...sledujte 25fps). 

Po cestě z LA do San Francisca si nazapomeňte udělat krátkou zastávku v Salinas (rodišti Johna Steinbecka), kde se Bogie věnuje grafickému designu. Vzali jsme si vizitku.

Zájemcům doporučujeme knížku San Francisco Noir od Nathaniela Riche, který poutavě píše o sanfranciských lokacích v noirech a neonoirech od roku 1940 do současnosti. 

P.S.: V hostelu, kde jsme byli ubytovaní, jsme narazili na člověka, jehož tetička dělala služebnou Sydneymu Greenstreetovi (Maltézský sokol apod.). Tak blízko noirové celebritě jsme ještě nebyli!

P.S.2: Zájemci o naše bližší putování po SF klikají sem.