Noc a město (1950)

Night and the City
Velká Británie, 1950, 96 min. (americká verze) / 101 min. (britská verze)

Noc a město (Night and the City, 1950) je první snímek, který Jules Dassin natočil v exilu, a během jehož produkce měl obrovské potíže. Jeho jméno se v té době totiž dostalo na tzv. černou listinu a v následujících pěti letech jej čekala režisérská pauza. Nicméně Noc a město je podle mě Dassinův nejlepší noir, a možná nejlepší vůbec. Je ztělesněním všeho, co na filmu noir tolik miluju. 

"I just want to be somebody."

Hned po vypravěčově prologu odehrávajícím se na pozadí záběrů nočního Londýna jsme vrženi do akce: z ptačí perspektivy sledujeme zběsilý úprk Harryho Fabiana (Richard Widmark), vyhlášeného podvodníka, před jeho pronásledovatelem za doprovodu úderné hudby Franze Waxmana. Této scéně noční honičky rovněž dodávají pravý náboj reálné městské exteriéry a Widmarkovo nadmíru přesvědčivé agonické sprintování. Harrymu se nakonec pořadí uniknout a najít úkryt v bytě své přítelkyně, avšak jen dočasně - o čemž zřetelně napovídá táhlý stín jeho pronásledovatele na silnici před domem (viz 1. obrázek). Geniální expozice stručně a výstižně nastiňuje hlavní téma filmu.

Widmarkův Harry je snad nejlepší noriový loser. Prolhaný, vychytralý, bezpáteřní, ale slabošský a zranitelný patolízal snažící se protlouct životem, něčeho dosáhnout. Ovšem ze společenského dna se mu podaří propadnout ještě níž. Okrádá a využívá jediného člověka, který mu naivně věří a bezmezně jej miluje, přítelkyni Mary (Gene Tierney), která pracuje jako zpěvačka v pochybném privátním klubu, kde je zaměstnán i Harry - dohazuje majiteli zákazníky. Harry využívá rodinné rozepře mezi místní hlavou podsvětí Kristem (Herbert Lom) a jeho otcem, wrestlingovou legendou Gregoriusem (Stanislaus Zbyszko), kterého si Harry si šikovně přetáhne na svou stranu a zneužívá ho k vlastnímu podnikání. Sám je však z vlastní  malichernosti podváděn hned z několika stran...

"How much are you selling me for?"

Noc a město oplývá řadou pozoruhodných, veskrze prohnilých postav - ať už je to Kristo a jeho gang, vydřidušský majitel klubu Nosseross, jeho zrádná, intrikující femme fatale-manželka, či řada pochybných existencí ze spodiny města, která je ochotna za peníze udat svého kamaráda Harryho. Ten jim ovšem vévodí. Widmark se pro tuto roli narodil - s přehledem ovládá všechna gesta a mimiku svého emocionálně nestabilního Harryho. Na jedné straně sebejistý podvodník, na druhé z autorit vystrašený zbabělec. Jeho šílený, psychopatický smích a úšklebky (všimli jste si někdy jeho předkusu?) jsou nezapomenutelné stejně jako bíločerné botky, které jsou součástí jeho apartní image. 

Gene Tierney může někomu (Edovi) připadat ve filmu ztracená, ona však předvádí svou typickou roli z padesátých let, podřadnou puťku v domácnosti. Hluboký pokles jejího skvěle našlápnutého hereckého potenciálu zapříčinily psychické potíže a deprese, se kterými se dlouhá léta nedokázala vyrovnat. Pro zájemce doporučuji její údajně velmi upřímnou biografii nebo alespoň wikipedii. Ostatně - Dassin ji do svého filmu obsadil na žádost producenta Darryla Zanucka, který se herečce snažil z jejích problémů pomoci. 

V Dassinově filmu není ani jedna scéna nadbytečná, všechny jsou promyšleny do nejmenšího detailu. V řade z nich jsou užity širokoúhlé čočky a tak v jednotlivých záběrech efektivně komponovaných do hloubky můžete sledovat zdánlivě nenápadné reakce a chování hned několika postav zároveň. Noc a město je vyčerpávající ukázkou noirového vizuálu - různá snímání přes mříže a dvojitá rámování (např. 2. obrázek), nadhledy, podhledy, hra stínů, šerosvit, všechno má v příběhu svůj daný význam. A pro ty úžasné honičky (zvlášť tu závěrečnou v sutinách staveniště) tenhle film prostě musíte milovat. 

V roce 1992 vznikl remake v režii Irwina Winklera s Robertem De Nirem v hlavní roli.

Režie: Jules Dassin
Produkce: Samuel G. Engel (Twentieth Century-Fox Productions)
Scénář: Jo Eisinger podle románu Geralda Kershe
Hudba: Franz Waxman (americká verze) / Benjamin Frankel (britská verze)
Kamera: Mutz Greenbaum
Střih: Nick De Maggio, Sidney Stone
Hrají: Richard Widmark, Gene Tierney, Googie Witheros, Herbert Lom, Stanislaus Zbyszko a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox Productions
Premiéra: duben 1950 (UK) 9. června 1950 (USA)

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Desperate (1947)

Desperate
USA, 1947, 73 min.

V roce 1947 měly premiéry celkem tři noirové snímky Anthonyho Manna: Desperate, Railroaded! a T-Men. První z nich natočil pro studio RKO podle scénáře Harryho Essexe vycházejícího z režisérovy vlastní povídky, na níž spolupracoval s Dorothy Atlasovou. Desperate a následující noir Railroaded! tematizují loupežný zločin, nespravedlivé obvinění nevinného člověka a v rámci Mannových noirových filmů se poprvé se zabývají prostředím zločineckého podsvětí a policejním vyšetřováním, které se stanou stěžejními tématy režisérových pozdějších, procedurálně laděných noirů.

Ústředním protagonistou snímku je tvrdě pracující americký občan, Steve Randall (Steve Brodie), který se stane náhodnou obětí skupinky gangsterů, jež si nic netušícího mladíka najme jako šoféra pro loupežné přepadení. To se však zločincům vymkne z kontroly, když při akci zabijí hlídkujícího policistu a jeden z nich je zatčen a odsouzen k trestu smrti. Nevinný Steve pronásledován gangstery, kteří ho vydírají a chtějí se mu pomstít, a současně i policií jako jeden ze spolupachatelů, je nucen se svou těhotnou novomanželkou Anne (Audrey Long) utéct z města.

Mannův snímek můžeme zařadit do skupiny noirových snímků pojednávajících o mladých milencích na útěku před zákonem a svou vlastní minulostí. Desperate tematicky navazuje na proto-noir Přes práh smrti (1937) Fritze Langa a Vysoko v horách (High Sierra, 1941) Raoula Walshe. Současně předchází proslulým noirovým filmům Žijí v noci (They Live by Night, 1948) Nicholase Raye a Gun Crazy (1949) Josepha H. Lewise, které se staly inspirací pro snímky Nového Hollywoodu jako Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967) Artura Penna, Zapadákov (Badlands, 1973) Terrence Malicka či Zloději jako my (Thieves Like Us, 1974) Roberta Altmana.

Zběsilý útěk mladých novomanželů je v Desperate doprovázen všudypřítomným pocitem paranoie, hrdinové jsou neustále nuceni překonávat překážky v podobě osudových náhod a jako většina noirových hrdinů nachází útočiště ve venkovském prostředí. Atmosféra zoufalství a beznaděje, která se ostatně projevuje i v samotném názvu filmu, je nejlépe evokována záběrem manželského páru za soumraku prchajícího kopcovitou krajinou farmářských usedlostí.

Nejzajímavější momenty jinak příliš nezáživného filmu jsou spojené s gangstery, především jejich bossem Waltem Radakem (vynikající Raymond Burr). Jeho nekalé úmysly jsou v expozici filmu ilustrovány snímáním jeho postavy skrze příčky opěradla židle (viz 1. obrázek). Tato vizuální metafora uvěznění je osobitým stylistickým postupem filmů noir a konkrétně u Anthonyho Manna je neustále variována. Dominance Radakovy postavy a respekt a strach, který vyvolává, jsou umocněny Burrovým robustním vzhledem a  jeho nadvláda nad ostatními je dána umístěním jeho postavy v mizanscéně (zpravidla v popředí) a kompozicí záběrů snímaných z podhledu. Nečestnost Radakových úmyslů a jeho pokřivený charakter zdůrazňuje časté osvícení pouze jedné poloviny jeho tváře (viz 2. obrázek). 

Radakova krutost a bezcitnost je nejpřesvědčivěji vyjádřena v nejlepší scéně filmu, odehrávající se krátce po neúspěšné loupeži, kdy gangsteři ve svém sklepním útočišti na jeho povel brutálně zbijí nevinného Steva, a kdy on sám celé akci nehnutě přihlíží s netečným výrazem ve tváři. Surovost scény je docílena osvětlením: jediný zdroj světla v tmavém sklepě, stropní lampu, k zemi padající Steve rozhoupe a její krouživý pohyb střídavě vrhá do tmy jak celou scénu, tak především Radakovu postavu stojící v centru dlouhého záběru.   

Režie: Anthony Mann
Produkce: Michael Kraike (RKO)
Scénář: Harry Essex podle povídky Anthonyho Manna a Dorothy Atlasové
Kamera: George E. Diskant
Hudba: Paul Sawtell
Střih: Marston Fay
Hrají: Steve Brodie, Audrey Long, Raymond Burr a další

Distribuce: RKO
Premiéra: 9. května 1947

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Polibek před smrtí (1956)

A Kiss Before Dying
USA, 1956, 90 min.

Dílo amerického spisovatele Iry Levina (1929-2007) je bohatým zdrojem námětů pro mnoho filmařů. Doposud byla natočena řada filmových adaptací jeho románů a divadelních her, například Rosemary má děťátko (Rosemary's Baby, 1967) v režii Romana Polanskiho, Smrtící past (Deathtrap, 1982) Sidneyho Lumeta, Někdo se dívá (Sliver, 1993) Phillipa Noyceho, nebo dvojí adaptace Stepfordských paniček (The Stepford Wives) z let 1975 a 2004 a dvojí adaptace Polibku před smrtí (A Kiss Before Dying) z let 1956 a 1991.

První adaptaci Polibku před smrtí z roku 1956 režíroval Gerd Oswald a jednalo se o jeho celovečerní debut. Oswald, který mj. jiné natočil i noiry Crime of Passion (1957) s Barbarou Stanwyck a Screaming Mimi (1958) s Anitou Ekberg, dělal ve svých filmových začátcích asistenta režie u noirových snímků jako Desert Fury (1947), Chicago Deadline (1949), Sunset Blvd. (1950), Dark City (1950) a Niagara (1953) a evidentně byl jejich velkým fanouškem - především posledně jmenovaného, neboť jeho v CinemaScopu natočený Polibek před smrtí rovněž oplývá pestrými barvami.

Ústřední protagonista Oswaldova filmu, vysokoškolský student Bud Corliss (Robert Wagner), je dokonalou mužskou verzí noirové femme fatale. Wagnerův homme fatale je atraktivní, chladnokrevný svůdník, jehož středem zájmu jsou finančně zajištěné slečny, a který je pro získání jejich bohatství schopen udělat cokoli, i zabít. Tak dopadá jeho vztah s Dory (Joanne Woodward), které se Bud snaží zbavit kvůli nečekanému těhotenství. Jeho bezcharakternost však nemá meze - po smrti Dory úspěšně nadbíhá její sestře Ellen (Virginia Leith)...

Hrdinův majetnický vztah k ženám však asi nejvíc zaujme v poloze Bud a jeho matka (skvěle ušlápnutá zrzka Mary Astor), kterou Bud ovládá, terorizuje a ponižuje, ale přesto se zdá, že se jí sám nechá vláčet (že by Oidipák?). Wagnerův chladnokrevný zabiják skrývající se pod maskou pohledné a sympatické osoby mi hodně připomněl Ellen Gene Tierney v Leave her to Heaven (1945). Ta však narozdíl od Buda byla schopna opravdové lásky, byť v poněkud radikálním pojetí.

Za kamerou Oswaldova filmu stál slavný Lucien Ballard, jehož jméno jsme tu již zmiňovali v souvislosti s noirem Murder by Contract (1958), a který snímal i Premingerovu Lauru (1944), Wiseův The House on Telegraph Hill (1951) nebo Kubrickovo Zabíjení (The Killing, 1956). Že se na Polibku před smrtí podílela řada velkých jmen (od herců až po štáb) dokazuje i hudební  partitura, jejímž autorem je další (nejen) noirový král, skladatel Lionel Newman. 

Remake (jak už to tak bývá, nepříliš úspěšný) Oswaldova filmu natočil v roce 1991 James Dearden.

Režie: Gerd Oswald

Produkce: Robert L. Jacks (Crown Productions)

Scénář: Lawrence Roman podle románu Iry Levina

Kamera: Lucien Ballard

Hudba: Lionel Newman

Střih: George Gittens

Hrají: Robert Wagner, Joanne Woodward, Virginia Leith

Distribuce: United Artists
Premiéra: 12. ledna 1956

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Beyond a Reasonable Doubt (1956) vs. Beyond a Reasonable Doubt (2009)

Beyond a Reasonable Doubt
USA, 1956, 77 min.

Beyond a Reasonable Doubt
USA, 2009, 102 min.

Beyond a Reasonable Doubt (1956) je poslední snímek, který Fritz Lang v Hollywoodu natočil předtím, než se vrátil zpět do rodného Německa. Langův dvacátý třetí americký film vznikl podle scénáře Douglase Morrowa a obdobně jako jeho While the City Sleeps z téhož roku zpracovává látku ze žurnalistického prostředí.

Ústředním protagonistou je mladý, nadějný spisovatel Tom Garrett (Dana Andrews), který se v rámci příprav na novou knihu rozhodne dobrovolně zaplést do násilného zločinu, aby dokázal nesmyslnost trestu smrti a skutečnost, že i nevinný člověk může být odsouzen na základě nepřímých důkazů. Námět nápadně připomíná Fullerův Shock Corridor (1963), kde se hlavní hrdina-žurnalista pro změnu rozhodne v utajení infiltrovat prostředí psychiatrické léčebny. V obou případech se plány mužů poněkud zkomplikují a situace se vyvíjí jinak, než očekávali.

Je třeba říci, že Langův Beyond a Reasonable Doubt (trailer) není tak docela filmem noir. Režisérova do té doby brilantně promyšlená práce s noirovou stylistikou a vizuálem zde ustupuje do pozadí. Součástí filmového syžetu je sice opět práce s novinovými titulky a médii obecně, nicméně ne tak osobitá jak tomu bylo například v Byl jsem lynčován (Fury, 1936) nebo v The Blue Gardenia (1953).  Nechybí zde ani pro Langa typický motiv křivého obvinění, ovšem hrdina samotný už není tak nevinnou a náhodnou obětí jako postavy z jeho předchozích děl. Ambivalentnost charakteru Andrewsova Toma není tolik zřejmá, aby se závěrečná, nečekaná pointa zdála věrohodná.

 

Remake Langova snímku natočil v loňském roce Peter Hyams (trailer), který evidentně rád "předělává" noirové filmy. V roce 1990 například natočil remake Fleischerova Narrow Margin (1952). Při práci na scénáři k Beyond a Reasonable Doubt vycházel z originálního Morrowova. Přestože se nejedná o žádný filmový zázrak, kvalitě původního snímku se příliš nevzdaluje. Hyams, který rovněž stál i za kamerou, byl evidentně přesvědčen, že motiv nespravedlivého odsouzení nevinného člověka k trestu smrti není téměř po šedesáti letech příliš originální a pravděpodobně by nepřinesl nic nového. Rozpracoval proto postavu státního prokurátora Marka Huntera v podání Michaela Douglase a udělal z něj zápornou postavu. Hlavní hrdina, C. J. Nicholas (vcelku hodně špatný Jesse Metcalfe) se tak nenechá dobrovolně zavřít do vězení nejen za účelem dokázat, že odsouzen může být i nevinný člověk, ale také proto, aby poukázal na prokurátorovy pochybné taktiky a falšování usvědčujících důkazů.

Kromě (možná už přeceňovaného) Douglase se Hyamsova verze nemůže opřít o přesvědčivé herecké výkony osvědčených jmen, nicméně obsazení tehdy profláklých hollywoodských herců (po boku Andrewse se objevila Joan Fontainová) pro Langa taky žádnou výhrou nebylo. I když jsem nejdřív byla z Langova snímku vcelku nadšená, napodruhé jsem se neubránila nudě. Naproti tomu Hyams se snaží budovat napětí, ale prostřednictvích těch nejproláklejších filmových klišé (kopírování dat z počítače v časové tísni, akční automobilová honička či pronásledování v podzemních garážích). 

I přes velký potenciál námětu z něj oba režiséři využili polovinu. A hlavně: přesto, jak Fritze Langa obdivuji a uctívám, musím přiznat, že závěrečná pointa odhalující skutečné motivace hlavního hrdiny byla v Hyamsově podání přesvědčivější. 

Beyond a Reasonable Doubt (1956)
Režie: Fritz Lang
Produkce: Bert E. Friedlob (Bert E. Friedlob Productions)
Scénář: Douglas Morrow
Kamera: William E. Snyder
Hudba: Herschel Burke Gilbert
Střih: Gene Fowler Jr.
Hrají: Dana Andrews, Joan Fontaine, Sidney Blackmer, Arthur Franz a další

Distribuce: RKO Pictures
Premiéra: 5. září 1956

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Beyond a Reasonable Doubt (2009)
Režie: Peter Hyams
Produkce: Foresight Unlimited, RKO Pictures, Signature Pictures
Scénář: Peter Hyams podle původního scénáře Douglase Morrowa
Kamera: Peter Hyams
Hudba: David Shire
Střih: Jeff Gullo
Hrají: Jesse Metcalfe, Michael Douglas, Amber Tamblyn, Joel Moore

Distribuce: After Dark Films, Anchor Bay Films, Autonomous Films
Premiéra: 11. září 2009

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Ride the Pink Horse (1947)

Ride the Pink Horse
USA, 1947, 101 min

Robert Montgomery se během třicátých let objevil v desítkách filmů, až do roku 1946 však neměl s noirem nic společného. Toho roku natočil svůj první film Lady in the Lake, ve kterém se obsadil do typicky Bogartovské role a celý film nasnímal z 1st person pohledu. V roce 1947 naštěstí podobný experiment nezopakoval a v roli tvrďáka zůstal. Ride the Pink Horse, ač natočen normálně, normální vůbec není. Hlavní hrdina vystoupí z autobusu v pohraničním městečku San Pablo v luxusním tříminutovém záběru, ale jakmile opustí prostor nádraží, spustí se lavina podivností.


Montgomeryho mexický panoptický mikrokosmos člověka buď naštve, nebo nadchne. Žádný charakter není normální - máme tu podivnou místní dívku (Wanda Hendrix), která pochází z vesnice, kde je led vzácný, rozdává ochranné amulety a polovinu filmu upírá pohled kamsi za hrdinovo levé ucho. Také vidí do budoucnosti a hlavní hrdina Lucky Gagin jí přezdívá Sitting Bull. Je tu agent FBI, bodrý chlápek od kolotočů Pancho, krásná a vražedná femme fatale a záporák s naslouchátkem.

Motivace i chování postav jsou přinejmenším pochybné (nejmarkantnější asi na nedoslýchavém Franku Hugovi, který je Gaginem vydírán, z nepochopitelných důvodů mu nechce zaplatit a snaží se ho ztrapnit). Gagin je místy drsný jak Marlowe a místy racionální jak emocionálně nestabilní puberťačka (zaplacení panáků celé hospodě, podivný smích, finále). Navíc to vypadá, že má kodex cti, do jehož tajů jsem nepronikla ani napodruhé. V příběhu se objevují řeči o válce a v San Pablu probíhá fiesta, která nehraje žádnou roli (a já se těšila na finálovou honičku v průvodu). Celá ta nesmyslnost filmu začíná vlastně už jeho názvem a já mám velmi silné nutkání přečíst si pro porovnání stejnojmenou knihu Dorothy B. Hughes. Prozatím zůstanu u své nepotvrzené teorie, že se film od knihy odchýlil víc než dost. Román byl znovu zpracován roku 1964 Donem Siegelem jako The Hanged Man, tentokrát však v barvě a pro obrazovky televizí.

Tříminutový záběr beze střihu už jsem zmínila, za povšimnutí stojí ještě dokonalá kolotočová scéna, kdy je kamera upevněna na točící se kolotoč a my společně s jezdícími dětmi sledujeme mlácení bezmocného Pancha. Vůbec po technické stránce není co vytknout, Montgonery je dobrý režisér a vizuál je krásně noirově stylizovaný, což ještě podtrhuje mimóznost příběhu.

Montgomery v hlavní roli je relativně přesvědčivý, ale na špičku nemá. Nicméně mám radost, že je v Mexiku konečně někdo jiný, než Mitchum. Fred Clark je jako Frank Hugo boží (Sheldrake v Sunset Blvd.) a Andrea King jako občasně se objevující femme fatale kolem sebe šíří dokonalou auru nedotknutelnosti. A aby toho nebylo málo, Thomas Gomez byl z nějakého bizarního důvodu za svou roli poloretardovaného kolotočáře nominován na oscara.

Ride the pink horse má kultovní potenciál, pocit nepochopení je v jeho případě hlavní klad a závěrečný twist divákův zmatek ještě umocní.

Režie: Robert Montgomery
Produkce: Joan Harrison
Scénář: Ben Hecht podle románu Dorothy B. Hughes
Kamera: Russell Metty
Hudba: Frank Skinner
Střih: Ralph Dawson
Hrají: Robert Montgomery, Wanda Hendrix, Andrea King, Thomas Gomez, Fred Clark

Distribuce: Universal Studios
Premiéra: 8. října 1947

Odkazy:
CSFD
IMDb

The Burglar (1957)

The Burglar
USA, 1957, 90 min.

The Burglar (1957) je režijní debut Paula Wendkose, neznámého televizního režiséra, který zemřel na podzim loňského roku. Jedná se o adaptaci románu Davida Goodise, vedle Jamese M. Caina, Dashiella Hammetta a Raymonda Chandlera předního autora hard-boiled detektivek, které se staly jedním z inspiračních zdrojů noirových snímků. Podle detektivních příběhů Davida Goodise, který si napsal i scénář k Wendkosovu filmu, byly natočeny noiry jako Temná pasáž (The Dark Passage, 1947) Delmera Davese či Nightfall (1957) Jacquese Tourneura. 

Hlavní roli lupiče Nata, který společně se svými kumpány ukradne drahocenný šperk z honosného domu spiritistky, ztvárnil (mně pro radost) Dan Duryea. Wendkos jej však obsadil proti typu - Duryea, který ve filmech (noir) většinou hrál záporné, často násilnické muže, v The Burglar ztělesňuje sice zločince, ale citlivého a láskyplného, schopného položit život za svou čest. V duchu ostatních Goodisových děl klade The Burglar důraz na emoční stránku a pocity hlavního hrdiny. Ty jsou nám několikrát zprostředkovány prostřednictvím voiceoveru, protagonistova svědomí. Jedna z takových off-screen promluv probíhá v rámci  snové sekvence, která funguje jako vzpomínka, v níž nechybí tradiční mlžný opar a fantaskně pohádkový hudební motiv.

Jakkoli Wendkosův snímek v rámci v té době již doznívajícího noirového cyklu nepřináší (jak z hlediska vyprávění, tak stylu) nic nového, některé nadšence může zaujmout vynalézavou prací s intertextem. Především pak ty, co milují filmy Orsona Wellese, neboť jak je z Wendkosova debutu patrné, byl jeho velkým fanouškem. Již při úvodní sekvenci sestávající z filmového týdeníku každému naskočí Občan Kane (Citizen Kane, 1941) a závěrečná honička v zábavním parku zase jasně odkazuje k Dámě ze Šanghaje (The Lady From Shanghai, 1947). Inspirace Wellesovými filmy je i obecně patrná z Wendkosova režijního stylu, kompozic záběrů především. 

Co mě ale z celé intertextuality nadchlo a překvapilo nejvíc, byl přímý odkaz na D.O.A. (1950) Rudolpha Maté skrze filmový plakát visící na stěně v policejní kanceláři. Vybavujete si nějaký noir, kde by takovýmto způsobem bylo odkázáno na jiný noir?

V roce 1971 vznikl remake pod názvem Kořist (Le Casse, 1971) s Jean-Paulem Belmondem a Omarem Sharifem v hlavních rolích.

Režie: Paul Wendkos
Produkce: Louis W. Kellman (Samson Productions)
Scénář: David Goodis podle vlastního románu
Kamera: Don Malkames
Hudba: Sol Kaplan
Střih: Paul Wendkos, Herta Horn
Hrají: Dan Duryea, Jayne Mansfield, Martha Vickers, Peter Capell

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: červen 1957

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Strange Impersonation (1946)

Strange Impersonation

USA, 1946, 68 min.

Ve spolupráci s producentem Williamem Wilderem natočil Anthony Mann i svůj třetí film noir, Strange Impersonation (1946), který (POZOR SPOILER) přichází s obdobným finálním rozuzlením jako Langova Žena za výlohou (The Woman in the Window, 1944). 

Ústřední protagonistkou filmu je horlivá intelektuálka, vědkyně Nora Goodrich (Brenda Marshall), která po vážné nehodě při chemickém experimentu ztrácí díky intrikám své přítelkyně Arlene (Hillary Brooke) přízeň svého snoubence, doktora Stephena (William Gargan). V obecném domnění, že zemřela po pádu z balkonu, se Nora po plastické operaci obličeje, kterou podstoupila na klinice v Los Angeles, vrací zpět New Yorku, kde v touze po pomstě vystupuje pod novým jménem a přejímá identitu své údajné vražedkyně, Jane Karaski. 

V narativní struktuře Strange Impesonation je jako v The Great Flamarion rozpracováván paralelismus postav, obohacený o motiv záměrné záměny identity. Ten řadí Mannův snímek mezi Objížďku (1945) E. G. Ulmera nebo Hollow Triumph (1948) Steva Sekelyho. Nesnáze a křivé obvinění, jemuž Nora vzhledem k zaměněné totožnosti musí čelit, upomínají na bezútěšné situace hrdinů z Langova proto-noiru Přes práh smrti (You Only Live Once, 1937), Phantom Lady (1944) Roberta Siodmaka nebo na Hitchcockova Nepravého muže (The Wrong Man, 1956). Strange Impersonation rovněž jako řada dalších noirových snímků pracuje s motivem zjizveného obličeje jakožto metafory pokřivenosti hrdinova charakteru či naznačení existence jeho několika tváří. 

Obdobně jako Bogartův protagonista v Temné pasáži (The Dark Passage, 1947) Delmera Davese, podstoupí Nora plastickou operaci obličeje. Na rozdíl od Davesova noiru, kde hrdinovo pooperační zotavování trvá pouhý týden, přibližuje Mann svůj snímek realitě. Nora na klinice v Los Angeles podstupuje léčebným procesům více než rok. Tato část syžetu je efektivně znázorněna pomocí střihové zkraty a prostřednictvím prolínání jednotlivých záběrů lékařských přístrojů a doktorů při práci se záběrem Nořina obličeje je vyjádřena hrdinčina kontrola nad situací. 

Dominance postav, jejich charaktery a duševní rozpoložení se výstižně odráží v záběrových kompozicích. Nechybí tu monstrózní podhledy, tísnivé nadhledy, zkosené kompozice (perfektně gradují v závěrečné scéně), stíny ve tvaru mříží vržené na zeď benátskými roletami, dvojité rámování či noirové klišé v podobě blikajícího neonového světla. Dominantním prvkem mizanscény je opět zrcadlo sloužící k vizuální metafoře zdvojeného charakteru, ale rovněž i jako (pro Manna typický) prostředek ke snímání prostoru mimo zorný úhel kamery: novou tvář Nory po plastické operaci poprvé spatříme právě prostřednictvím jejího zrcadlového odrazu (viz obrázek nahoře). 

Režie: Anthony Mann

Produkce: William Wilder (W. Lee Wilder Productions)

Scénář: Mindret Lordová podle povídky Anne Wigtonové a Lewise Hermana

Kamera: Robert Pittack

Hudba: Alexander Laszlo

Střih: John F. Link

Hrají: Brenda Marshall, Hillary Brooke, William Gargan a další

Distribuce: Republic Pictures

Premiéra: 16. března 1946

Odkazy:

CSFD

IMDb

Allmovie

Jonathan Lethem - Motherless Brooklyn (1999)

"Touretteův syndrom (psáno též Tourettův syndrom) je dědičná neuropsychologická porucha. Projevuje se stereotypními motorickými tiky (mrkání, cukání, mávání horními končetinami) a vokálními tiky (mručení, chrochtání, pokašlávání, vzácněji vykřikování vulgárních výrazů). Ty jsou způsobené nekontrolovatelnými stahy svalů dýchacího ústrojí. Dále se projevuje poruchami pozornosti a hyperaktivitou."

wikipedie

Díky své vrozené lenosti jsem oceňovanou knihu amerického spisovatele Jonathana Lethema na pultech českých knihkupectví přehlížela dlouhé dva roky. Skvěle napsaný hard boiled román si získal srdce čtenářů i amerických literárních kritiků, což mu vyneslo jak ocenění pro nejlpeší fikci v National Book Critics Circle Award, tak Gold Dagger Award za nejlepší detektivní román.

Neskutečně čtivá detektivka čtyřicátých let napsaná v první osobě nabourává do postmoderní bizarnosti svého hlavního hrdiny. Vyprávění je filtrováno roztěkanou myslí postiženou Tourettovým syndromem a po dlouhé době tak do narativní struktury detektivního žánru vnáší originální nápad.

Sirotci z Brooklynu jsou prozatím jedinou Lethemovou do češtiny přeloženou knihou. Mezitím se za velkou louží množí zmatky kolem adaptace jeho první knihy Gun, with Occasional Music (1994), v souvislosti s níž se objevují jména Gabe a Alan Polsky (producenti Herzogova Bad Lieutenanta), či Javier Rodriguez (který momentálně píše scénář). Práva na Fortress of Solitude mají Journeyman Pictures a připravuje se i adaptace Sirotků s Edwardem Nortonem, která působí dost mrtvě. Alespoň si do té doby stihnete přečíst knihu (BTW český překlad je skvělý).

Sirotci z Brooklynu, překlad Ivana Štěpánková, Praha, Štrob, Širc & Slovák, 2008

Odjinud: Orson Welles

Vzhledem k oblíbenosti Orsona Wellese, kterou vyvozuji jak z průběžných výsledků v naší anketě, tak i z počtu hodnocení jeho filmů, mi nedá, abych neodkázala na tematické číslo z listopadu 2005 internetového časopisu Fantom, které je věnováno právě jeho osobnosti.

Přeji příjemné počtení :) 

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past
USA, 1947, 97 min.

Vím, že článek o tomhle filmu už tu byl publikován, ale nemůžu si pomoct, musím se k Tournerově noirové klasice vyjádřit taky (a hlavně proto, že předchozí text vlastně nic zajímavého neřekl). V rámci mé současné tendence k "rekapitulování" jsem totiž dospěla k názoru, že Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947) je s každou další projekcí lepší. Obzvlášť jej doceníte, když už těch noirů máte nadíváno moc. Pryč od minulosti je opravdu jeden z těch nejlepších, a tak putuje do mé osobní topky.

Jako klasický příklad femme fatale je většinou uváděna a propírana Phyllis Dietrichson (Barbara Stanwyck) z Pojistky smrti (Double Indemnity, 1944). O kvalitách postavy i její herecké představitelky vůbec nepochybuju, ale Jane Greer v mých očích splňuje jasnou představou o svůdné, osudově zrádné ženě. Jako Veronice Lake, i jí příroda nadělila andělsky nevinný vzhled, který podtrhuje drobounká postava a obrovské panenkovské oči (jedinou vadou na kráse byly její obrovské kruhy po očima). Narozdíl od ní však Greer není andělem i uvnitř a své mužské protějšky láskyplně nezachraňuje. Naopak je prohnilá až na kost. 

Její Kathie je úžasně vypočítavá mrcha, která moc dobře ví, jak si chlapa omotat kolem prstu. Má ráda jen sebe a ostatní využívá ve svůj prospěch. Jejím největším uměním je hra na city: přestože jak Jeff (Robert Mitchum) tak i Whit (Kirk Douglas) ví, že je naprosto nedůvěryhodná a prohnaná lhářka, oba se jí nechají vláčet a ovládat. Kameraman filmu, Nicholas Musuraca, trefně vystihuje její dvojí tvář (viz obrázek), když obličej Greer při jedné z takových scén snímá nasvícený pouze z jedné strany. Památné je i její první objevení se na plátně (subjektivizující pohled, Edo :) ), když vchází z denního světla ulice do přítmí restaurace: zaujme nás její silueta v bílých šatech a klobouku a zastíněná tvář, kterou spatříme teprve, až se zastaví před Mitchumem.

Tournerův film je rovněž pozoruhodný prostředím, ve kterém se odehrává. Až na pár výjimek se absolutně  vyhýbá tradičnímu anonymnímu městu plného temných zákoutí a špinavých uliček. Hrdinové Pryč od minulosti naopak utíkají pryč, na idylický venkov, do zákoutí nespoutané přírody (viz originální přestřelka v horách zahrnující rybaření). Podobnou tendenci můžeme později najít u Nicholase Raye v On Dangerous Ground (1952). Wellesova Dáma ze Šanghaje (The Lady from Shanghai, 1947) či Sternbergovo Macao (1952) se zase přesouvá do exotických končin. Malebným exteriérům k dokonalosti chybí už jen barva, ale Leave Her to Heaven (1945) a taktéž i Niagara (1953) jsou jen jedny. Musuracova černá a bílá a světelné kontrasty jsou v Pryč od minulosti opravdu prvotřídní.

Robert Mitchum se pro noir vyloženě narodil. Jeho ležérní "I don't care", cigareta v koutku úst a nejlepší improvizované lhaní (promiň Edo, ale tady se Bogart se svou výřečností může jít zahrabat) z něj dělá nejlepšího noirového muže chyceného v pasti své vlastní minulosti. Naprosto výstižná je metafora kouření jakožto jeho charakterové proměny, respektive prozření. Kdysi vášnivý kuřák se po "rozchodu" s Kathie stal slušňákem, co začal nový život po boku nudné femme attrapeé. Scéna, v níž sedá do taxiku a bere řidičovi z úst cigaretu, aby si potáhl, na chvíli stvrzuje jeho opětovné podlehnutí Kathie. Když podruhé prozře, s odporem odhazuje zapálenou cigaretu na koberec.

A nebyla by to klasika, kdyby taky neměla svůj remake: tentokrát v režii Taylora Hackforda pod názvem Všemu navzdory (Against All Odds) z roku 1984.


Režie: Jacques Tourneur
Produkce: RKO
Scénář: Geoffrey Homes (Daniel Mainwaring) podle svého románu Build My Gallows High
Kamera: Nicholas Musuraca
Hudba: Roy Webb
Střih: Samuel E. Beetley
Hrají: Jane Greer, Robert Mitchum, Kirk Douglas a další


Distribuce: RKO
Premiéra: 25. listopadu 1947


Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Criss Cross (1949)

Criss Cross
USA, 1949, 88 min.

Siodmak uměl točit noiry. Nechcete mu někdo věnovat diplomku? Criss Cross (1949) je jeho (podle IMDb) třetím divácky nejúspěšnějším noirem - po Zabijácích (The Killers, 1946) a Točitém schodišti (The Spiral Staircase, 1946). Sleduje osudový pád muže, který znovu podlehl kouzlu své bývalé ženy, marnotratné femme fatale Anne (Yvonne De Carlo), a aby ji získal zpět, zaplete se do zločinu a neváhá pro ni obětovat svůj život.

V Criss Cross se opět setkáváme s retrospektivním vyprávěním hlavního hrdiny (tentokrát se ale ze svých činů nezpovídá těsně předtím, než zemře, ale krátce před loupeží peněz, na které se podílí). Voiceover hlavního hrdiny Steva (Burt Lancaster) nás tak provází dobrou půlkou filmu, kdy typicky komentuje děj a především svoje vnitřní pocity. Nemůžu si pomoci, ale Burt Lancaster byl asi nejlepším představitelem onoho noirového, totálně zaláskovaného, pod vlivem dominantní ženské ušlápnutého chlápka. I přes vypracované tělo a široká ramena měl ve tváři něco tak nevinného, co z něj dělalo typického "maminčina" chlapečka (a ty kudrnaté vlásky!). Takový Mitchum, i když podléhal svodům nádherných, zrádných femmes fatale, pořád působil jako drsný chlap. Ale Lancaster je přesně ten typ, který by své osudové ženské snesl modré z nebe i za cenu, že se maximálně poníží a klesne na to nejhlubší dno.

Steve se Anne nechá neustále vláčet. Již v úvodní sekvenci, která mi svým pojetím silně připomněla Hitchcockovo Psycho (1960) - během titulků sledujeme letecký záběr nočního města, až se kamera zastaví nad parkovištěm u jednoho klubu a ukáže nám dvojici milenců, kteří se scházejí za zády ostatních - nám Siodmak dává jasně najevo, jakým směrem se jeho film bude ubírat. Vidíme Steva, který maximálně podléhá kouzlu své osudové dívky. Například dlouhá scéna, v níž pozoruje tančící Anne (opět geniální Rozsova  hudba), je jedním z nejlepších subjektivizujících pohledů v noiru vůbec. 

Pro řadu scén je určující Siodmakova (a pro noiry obecně) typická práce se zrcadly (viz druhý obrázek), s hloubkou pole, promyšlenou obrazovou kompozicí a rozestavěním postav v prostoru. Mezi Anne a Stevem často (jak obrazně, tak i doslova) stojí Annin milenec, gangster Slim Dundee (viz horní obrázek), kterého ztvárnil vynikající slizoun Dan Duryea. Škoda, že opírajíc se o hůlku (Rogue) nekulhá po celý film, ale jen v závěrečné scéně, když jako hrůzné monstrum přichází ze tmy. Mimochodem najde se někdo, kdo ho taky tak zbožňuje? Krom Langa a Manna jeho talent moc režisérů neocenilo. Každopádně pro ty, co ho ještě neviděli, vřele doporučuju film noir Black Angel (1946), kde Duryea jako hlavní hrdina naprosto válí. 

Podle stejné románové předlohy natočil v roce 1995 svou filmovou verzi příběhu pod názvem Skryté zlo  (1995) Steven Soderbergh.

Režie: Robert Siodmak
Produkce: Michel Kraike (Universal International)
Scénář: Daniel Fuchs podle románu Dona Tracyho
Kamera: Franz Planer
Hudba: Miklos Rozsa
Střih: Ted J. Kent
Hrají: Burt Lancaster, Dan Duryea, Yvonne De Carlo a další

Distribuce: Universal-International
Premiéra: 12. ledna 1949

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Lineup (1958)

Lineup
USA, 1958, 86 min

Don Siegel, ikona akčního žánru, během svého působení na režisérské stoličce prostřídal snad všechny tvrďáky jednotlivých dekád - Roberta Mitchuma, Steva McQueena, Lee Marvina i Clinta Eastwooda. Ve stylové detektivce Lineup však objevil psychopatického Eliho Wallacha.

Film vznikl na základě stejnojmenné televizní pocedural (jitko?) série, která běžela na CBS v letech 1954 - 1960. Jedna z půlhodinových epizod posloužila jako základ devadesátiminutovému pátrání v ulicích San Francisca, ve kterém Inspektor Al Quine (Emile Meyer) a poručík Ben Guthrie (Warner Anderson) řeší případ pašování heroinu na ose Hong Kong - Frisco. Děj filmu je serialovým způsobem předvídatelný a zpočátku se zaměřuje jen na detektivy a hlavního podezřelého. Ve dvacáté minutě do děje vstoupí skoro nejlepší duo zabijáků černobílé éry - vyšinutý Dancer (Eli Wallach) a jeho partner Julian (Robert Keith). Don Siegel tak poprvé předvede, že stylové dvojice umí. Později svou pozici potvrdí v remaku Siodmakových Killers a kriminálce Madigan.

Stylem se Lineup drží svého televizního základu - většina filmu se odehrává v exteriérech San Franciska a kamera si zakládá na jednoduchosti (což není na film z padesátých let příliš překvapivé). A v jednoduchosti je síla, obzvlášť když jí má na svědomí někdo, po jehož hvězdě se můžete projít na Hollywoodské Walk of Fame (kamera - Hal Mohr).

Warner Anderson hrál už v seriálu, Dancera a Juliana dopsal až Stirling Silliphant (In the Heat of the Night, 5 against the house), kterého podezřívám i z tvorby všudypřítomného napětí. Dvojice hitmanů je zajímavá (Julian si zapisuje do deníčku poslední věty svých obětí), přestože Wallach samotný nedosahuje kvalit jahodového krále Cagneyho.

Díky popření typické noirové stylizace známé ze čtyřicátých let nelze Lineup považovat za noir, ačkoliv se daného žánru dotýká. Stylově spíše předchází detektivkám ze sedmdesátek, což s sebou přináší tvrdé zacházení s ženskými charaktery, absolutně necitlivé zabijáky, působivé vraždy a automobilovou honičku. Několik scén připomíná starší noiry, ať už jde o scénu s vozíčkářem, nebo závěrečný skvěle vypadající pád. Společně s Bullittovým případem nejlepší kriminálka ze San Francisca.

Režie: Don Siegel
Produkce: Jaime Del Valle
Scénář: Stirling Silliphant
Kamera: Hal Mohr
Střih: Al Clark
Hudba: Mischa Bakaleinikoff
Hrají: Eli Wallach, Robert Keith, Richard Jaeckel a další

Distribuce: Columbia Pictures
Premiéra: 11. června 1958

Odkazy:
CSFD
IMDb

The Great Flamarion (1945)

The Great Flamarion
USA, 1945, 73 min.

V produkci Williama Wildera natočil Anthony Mann svůj v pořadí druhý film noir The Great Flamarion (1945). Do hlavní role varietního umělce, jehož na scestí přivede krásná a zrádná femme fatale, obsadil Ericha von Stroheima, pro noirové filmy netypického herce. Kromě Mannova snímku se Stroheim později objevil pouze v noiru producentova bratra, Billyho Wildera, Sunset Blvd. (1950).

The Great Flamarion je jedním z noirů tematizujících dokonalý zločin. V mnoha ohledech by se dal přirovnat právě k filmu bratra producenta Williama Wildera, Pojistce smrti (Double Indemnity, 1944). Umírající muž retrospektivně vypráví svůj příběh, jenž zahrnuje okouzlení svůdnou femme fatale, následné zapletení se do zločinu a strmý pád, na jehož konci jej čeká smrt.

Po "gotickém" noiru Strangers in the Night (1944), jemuž dominovala psychicky narušená žena s vražednými sklony, nás Anthony Mann zavádí do světa varietních umělců. Příběh se točí kolem misantropického kabaretiéra, legendárního Velkého Flamariona (Erich von Stroheim), který po Státech cestuje se svou populární pistolnickou estrádou, v níž mu asistuje slabošský alkoholik Al (Dan Duryea) a jeho krásná manželka Connie (Mary Beth Hughesová), která se nejen pro Flamariona stane osudovou ženou. 

Connie si totiž kolem prstu omotává všechny přítomné muže a jako správná femme fatale to umně hraje na všechny strany. Aby se zbavila manžela Ala a mohla žít s jiným estrádním umělcem Eddiem (Steve Barclay), využije svého neodolatelného šarmu na misogynického Flamariona, se kterým začne plánovat Alovu vraždu. Povede se jim provést dokonalý zločin?

Mannův snímek oplývá řadou geniálních, pečlivě prokomponovaných obrazových kompozic, dlouhých záběrů a jízd kamery pracujících s hloubkou pole (např. úvodní záběr trvá přes minutu a půl!). Efektivně začleňuje do mizanscény řadu zrcadel, která postavy vizuálně zdvojují za účelem vyjádření jejich psychického stavu či převahy nad ostatními. Obratně využívá motivu zbraně jakožto jasného sexuálního (falického) symbolu. Za zmínku stojí i užití Flamarionova voiceoveru, jehož prostřednictvím komentuje děj i své pocity.

Režie: Anthony Mann
Produkce: William Lee Wilder a Republic Pictures
Scénář: Anne Wigtonová podle povídky The Big Shot Vicki Baumové
Kamera: James Spencer Brown, jr.
Střih: John F. Link
Hudba: Alexander Laszlo
Hrají: Erich von Stroheim, Dan Duryea, Mary Beth Hughesová a další

Distribuce: Republic Pictures
Premiéra: 14. ledna 1945

Odkazy:
CSFD
IMDb
Allmovie

Točité schodiště (1946)

The Spiral Staircase

Film noir na LFŠ 2010

Koncem ledna se na stránkách Letní filmové školy objevilo prohlášení, že jedním z témat letošního 36. ročníku bude i film noir. Cituji: "V historických retrospektivách (sekce Inventura) a návaznosti na výběr filmů letošního Projektu 100 představíme jako „encyklopedické heslo“ Filmové čítanky tradici a vývoj filmu noir." Viz zde.

Dopadne "inventura" LFŠ tak trapně jako letošní Projekt 100, který místo aby představil skutečnou kolekci (či minikolekci) filmů noir, jak Asociace českých filmových klubů anoncovala, dokonale přestřelil? Film noir totiž není jen o černé a bílé a o odkazech na Bogarta, Pavle. Nebo půjde do kytek stejně jako loňská sekce "Směr Hollywood"? 

Taky vás zajímá, koho z erudovaných odborníků na toto téma LFŠ osloví? A kdo asi o noiru bude psát do katalogu? 

Nebude to nejvhodnější doba pro první setkání fanoušků filmu noir a našeho blogu?

Escape in the Fog (1945)

Escape in the Fog 
USA, 1945, 63 min.

Eileen (Nina Foch) má děsivou noční můru - prochází se po Golden Gate Bridge, když náhle z kolemjedoucího taxíku vyskočí trojice mužů. Dva z nich se s nožem v ruce vrhnou na toho třetího - sympatického mladíka. Eileen strachem zakřičí a v tu chvíli se ze sna probudí. Křik do jejího bytu přiláká starostlivé sousedy - a jaké je Eileenino překvapení, když jedním z nich je i mladý muž z jejího snu. Přijme od něj pozvání na výlet do města (SF) a brzy pochopí, že Barry (William Wright) pracuje pro vládu na přísně tajných operacích a každý jeho krok je sledován skupinou nebezpečných záškodníků. Události tak pomalu směřují ke scéně, kterou Eileen předpověděla svým snem. 

Při sledování Boetticherových noirů se můžete spolehnout na několik věcí: 

• že se při jejich krátké stopáži nestihnete nudit
• že narazíte na několik nepravděpodobných dějových zvratů a logických děr (ale čert je vem, tohle jsou nefalšovaná béčka)
• že zlosynové budou charismatičtější než hlavní hrdina - v tomto případě jsou záporáci představování špióny s půvabným německým přízvukem (skvělého zlosyna pak můžeme najít i ve filmu The Missing Juror z roku 1944, který by se při troše shovívavosti dal rovněž označit za noir); Boetticherovy snímky se tak plně řídí tezí, že film je pouze tak dobrý jako jeho záporák
• že budou obsahovat postavy krásných žen v nesnázích
• že vizuální styl je do jisté míry předznamenán už samotným názvem - titul Behind Locked Doors napovídal klaustrofobické interiéry, The Killer Is Loose naopak otevřené prostory a Escape in the Fog zase obsahuje několik působivých scén v mlžném oparu (z nouze ctnost - pro natočení scény na Golden Gate Bridge tak vlastně žádný most není potřeba), které kontrastují s jinak sterilními interiérovými sekvencemi

Escape in the Fog oproti ostatním režisérovým snímkům ještě přidává osvěžující motiv předtuchy v podobě noční můry - díky tomu Allmovie vtipně vygenerovalo jako podobný film Gilliamových Dvanáct opic. Není pochyb o tom, že snímek spadá do Boetticherova učňovského období, kdy si teprve osvojoval filmovou techniku a cit pro vyprávění (byl to samouk bez jakéhokoliv filmového vzdělání). I přesto/právě proto je velmi zábavné (pro ně samé) a poučné (s ohledem na Boetticherovu pozdější tvorbu) tyto rané filmy sledovat.

Režie: Budd Boetticher (jako Oscar Boetticher Jr.)

Produkce: Wallace MacDonald (Columbia Pictures)

Scénář: Aubrey Wisberg

Kamera: George Meehan

Střih: Jerome Thoms

Výprava: Jerome Pycha Jr.

Hrají: William Wright, Otto Kruger, Nina Foch, Konstantin Shayne, Ernie Adams, Ivan Triesault a další

Distribuce: Columbia Pictures

Premiéra: 5. dubna 1945

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie

24 hodin do smrti (1950)

D.O.A.

USA, 1950, 83 min.

I want to report a murder. - Sit down. Where was this murder committed? - San Francisco, last night. - Who was murdered? - I was.

Frank Bigelow (Edmond O'Brien), toho času na dovolené v San Franciscu, byl otráven a zbývá mu 24 hodin života. Stává se detektivem na vlastní pěst a pátrá po svém vrahovi, aby mohl pomstít svou vlastní smrt, která se neúprosně blíží.

D.O.A. začíná slibně - Frank s kamerou v zádech kráčí na policejní stanici, aby oznámil svou vlastní vraždu. Následné retrospektivní vyprávění umírajícího protagonisty (prolínačka s vodním vírem mě na těch filmech tak strašně baví!) připomene zpověď Waltera Neffa z Pojistky smrti (1944). Na konci, sotva svůj příběh dopoví, Frank obdobně naposled vydechne a zemře. Na rozdíl od Waltera však dost neohrabaně padne na zem jako hruška ze stromu.

Carl Macek v Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style píše, že D.O.A. je nezvykle cynický noirový film. (1) Ano, nápad filmu je vynikající, byť nezapře inspiraci v Siodmakově německém snímku Der Mann, Der Seinen Morder Sucht (1931). Hrdina (s přítelkyní na telefonu) pátrající po stopách vlastních vrahů, navíc s časovou tísní na krku - ideální. Když však ve vás Edmond O'Brien v roli Franka nevzbuzuje žádné sympatie (a tím pádem už vůbec ne nějaké ztotožnění se s ním), očekávání z filmu se zmenšuje. Role sukničkáře, kolem kterého se motá hezká řádka žen (že jich je tu požehnaně), by si prostě zasloužila citlivější volbu při obsazování. Charisma a osobní kouzlo (alespoň náznak!) totiž O'Brienovi žalostně chybí. Člověk pak jen celý film přemýšlí, co že na něm ty ženské vlastně vidí? Když mu jedna z nich posílá květiny, už si ťukám na čelo.

Další brzdou je Frankovo vlastní spletité vyšetřování své vraždy. Pátrání se tak zamotává, že si nelze nevzpomenout na Hluboký spánek, a zároveň si postesknout nad absencí bogartovského šarmu a vtipu. V půlce filmu docházím ke zjištění, že už mě vlastně ani nezajímá, kdo je ten záhadný muž v kostkovaném kabátě. Na druhou stranu však film ohromuje několika sekvencemi. Kromě té úvodní sem bezpochyby patří vystoupení černošských jazzových hudebníků v zapadlém baru, detaily jejich zpocených tváří a zběsilé tempo hry, které předjímá Frankovo zuřivé pátrání. Geniální je i jeho adrenalinový sprint sanfranciskými ulicemi, poté, co zjistí, že umírá (mimochodem, kolemjdoucí lidé údajně nevěděli, že jsou součástí natáčeni). Stejně tak je skvělá přestřelka v obchodě.

Přesto přese všechno (i přes Tiomkinovu parádní hudbu) je pro mě D.O.A. zklamáním a osobní topku mi určitě nenabourá. 

Film je ve veřejném vlastnictví.

(1) SILVER, Alain, WARD, Elizabeth (eds.). Film Noir. An Encyclopedic Reference to the American Style. New York : The Overlook Press. 1992, str. 77.

Režie: Rudolph Maté

Produkce: Harry M. Popkin (Harry M. Popkin Production)

Scénář: Russel Rouse a Clarence Greene

Kamera: Ernest Laszlo

Hudba: Dimitri Tiomkin

Střih: Artur H. Nadel

Výprava: Duncan Cramer

Hrají: Edmond O'Brien, Pamela Britton, Luther Adler, Beverly Garland a další.

Distribuce: United Artists

Premiéra: 30. dubna 1950

CSFD

IMDb

Allmovie