Pokud máte rádi filmy Roberta Siodmaka (a jako fanoušci noiru určitě máte), můžu vám více než vřele doporučit jemu věnovanou monografii z roku 1998 od Deborah Lazaroff Alpi. Právě film noir totiž stojí v centru pozornosti autorčina zájmu.
Přestože s kategorizací noiru coby žánru Deborah Lazaroff Alpi nakládá značně diskutabilně - její úvodní pokus o vymezení tohoto termínu v podstatě nikam nevede a selhává na autorčině opakované, nelogické hypotéze o Siodmakově vědomém přístupu k noiru jako žánru (na str. 280 například píše, že se Siodmak "těšil na to, že bude točit další film noir") - kontinuálně prokazuje velice dobrou obeznámenost s analyzovanými filmy a kontextem jejich vzniku. Z řady zajímavých faktografických údajů jde cítit poctivý výzkum archivních materiálů (výjimkou je snad jen mylná zmínka o Premingerově noiru Fallen Angel jako o filmu s Gene Tierney, str. 184). Poněkud nešťastně může působit i zařazení speciálních analýz Siodmakových noirů až na konec namísto jejich vřazení do hlavního textu. Autorka tím pádem totiž nezřídka opakuje své teze z předchozích kapitol a někdy si dokonce i zajímavě protiřečí - o The File On Thelma Jordon (1950) nejprve píše jako o jednom ze Siodmakových nejslabších noirů, načež v záverečné studii píše, že je jedním z nejzajímavějších. Můžeme se však domnívat, že tato rozsáhlá studie patrně vznikla ještě před samotným napsáním knihy.
Psát knihu o Siodmakovi (1900-1973), který, jak známo, velice rád mystifikoval o svém životě, musela být pro autorku skutečná výzva. Již v úvodu Deborah Lazaroff Alpi píše, že Siodmak často přiživoval smyšlené historky o svém americkém občanství (prý se tam narodil během dovolené svých rodičů). Jak ale autorka následně vyvrací, pravdou je, že se skutečně narodil v Drážďanech jako nejstarší ze čtyř bratrů. Po stručném a zajímavém vylíčení rodinného zázemí se autorka svižně dostává k Siodmakovu odchodu do Berlína v roce 1925 (přestěhoval se sem společně s bratrem Curtem) a jeho první práci u filmu, kterou bylo překládání titulků anglických filmů. Předtím, než sám začal točit, asistoval například u Curtise Bernhardta a Fritze Langa (svůj obdiv k němu vyjádřil následovně "Fritz Lang was the master.").
Po úspěchu debutu Lidé v neděli (1929) byl v roce 1930 zaměstnán v oddělení scenáristiky UFA, kde se mj. setkal s Pressburgerem, s nímž napsal scénář ke svému druhému celovečernímu (a zároveň prvnímu zvukovému) filmu Abschied, který byl jakýmsi pokračováním jeho prvotiny. Přestože měl úspěch u kritiky, finančně propadl a bez jeho vědomí byl později dotočen happyend. Již zde Deborah Lazaroff Alpi vyzdvihuje Siodmakův unikátní talent pro práci se zvukem, který společně s tématem posedlosti kontinuálně rozebírá jakožto trademark jeho tvorby.
Vzhledem ke svému vnímání noiru jako žánru autorka rozpoznává filmy noir již v jeho rané tvorbě (a později i ve filmech, které by mnozí jako noir neoznačili - např. americký Suspect). Jeden z dalších Siodmakových německých snímků, Der Mann, der seinen Mörder sucht (1931), proto označuje jako noirovou komedii z berlínského podsvětí (přičemž upozorňuje na podobnost fabule s Kaurismäkiho filmem Najal jsem si vraha).
Když v roce 1933 Robert Siodmak emigruje do Francie, jako jeden z mála německých tvůrců se zde navzdory těžkostem se sháněním práce rozhodne zůstat a pokračovat zde ve své kariéře (věnoval se mj. režii muzikálů, které nesnášel; celkem zde natočil 11 filmů). Za jeho nejlepší francouzský film Deborah Lazaroff Alpi považuje drama Mollenard (1938). Za klíčový dále označuje psychologický thriller Pièges (1939) s Mauricem Chevalierem a Erichem von Stroheimem, který dle ní předjímá Phantom Lady (1944) a v němž nachází spojitost mezi jeho ranými německými filmy a pozdějšími americkými noiry.
Z Francie jako jeden z nejuznávanějších tvůrců (jeho jméno zde bylo synonymem umělecké kvality a finančního úspěchu) odchází do USA v roce 1939 (píše, že bratr Curt jako scenárista odešel do Hollywoodu již v roce 1937).
Siodmakova evropská reputace však pro studia nic neznamenala a musí začínat od začátku (podpoří jej
Preston Sturges). Nejprve točí nízkorozpočtové snímky pro Paramount a mj. se podílí na námětu ke snímku
Conflict (1945) s
Humphrey Bogartem, který zpracovává podobné téma jako jeho pozdějším vlastní snímek
The Suspect. Podepisuje sedmiletý kontrakt se studiem Universal, kde nejprve točí béčka jako
Son of Dracula (1943) a
Cobra Woman (1944) - ta byla jeho prvním barevným filmem.
 |
Siodmak byl nesmírně háklivý na špatnou výslovnost
svého jména, se kterou se v Hollywoodu setkával denně.
Proto si takto upravil režisérskou židli. Vtipálek. |
Deborah Lazaroff Alpi píše, že pro něj byla určující spolupráce s producenty Markem Hellingerem, s nímž dle ní sdílel fascinaci podsvětím, a který pro něj objevil Burta Lancastera, a Joan Harrison, kteří stojí za jeho nejlepšími noiry. V této části je obzvlášť pozoruhodná zmínka o režisérově spolupráci s Buddem Schulbergem na projektu "A Stone on River Hudson", který byl však studiem pozastaven kvůli Schulbergovu konfliktu s HUAC, a jenž byl později v produkci Columbie realizován pod názvem V přístavu (za nějž Schulberg dostal Oscara), aniž by Siodmak byl uveden v titulcích jako spoluscenárista (za což se úspěšně soudil).
Do Hollywoodu přišel jako jeden z posledních evropských emigrantů a odešel jako jeden z prvních. Opouští jej počátkem padesátých let, a to navzdory úspěchu jeho posledního snímku The Crimson Pirate (1952) a nabídce na další sedmiletou smlouvu od Universalu. Odchází nejprve do Paříže, kde točí remake filmu Jacquese Feydera Le grand jeu (1954) s Ginou Lollobrigidou ve dvojroli, v němž opět zkoumá své oblíbené téma sexuální posedlosti a duality (snímek slaví úspěch v Cannes).
Siodmakův německý comeback Die Ratten (1955), který získal Zlatého medvěda na Berlinale, pak autorce ve struktuře vyprávění připomíná jeho nejlepší hollywoodské filmy (simultánně se prý natáčela i anglická verze, ta však v USA nikdy nebyla uvedena, pouze v Austrálii). Spojitost s noirem lze dle ní vystopovat i v Noci, ve které přišel ďábel (Nachts, wenn der Teufel kam, 1957), která si z Berlinale odnesla hned deset cen. Od adaptací Hauptmana a Simmela se už Siodmak postupně dostává k mayovkám.
V roce 1971 získává čestnou cenu na Berlinale, o dva roky později umírá. 1980 vychází jeho nedokončené paměti Zwischen Berlin und Hollywood a téhož roku BFI uvádí retrospektivu jeho 29 filmů (celkem jich natočil 56).
Filmy noir Roberta Siodmaka:
The Dark Mirror (1946)
Pláč města (Cry of the City, 1948)
The File On Thelma Jordon (1950)
Odkazy
Siodmakův profil od
Chrise Justice v překladu
A. Sedláčkové na
25fps
LAZAROFF ALPI, Deborah. Robert Siodmak. Jefferson : McFarland & Company, 1998. 406 s.
